Nebude to stále těžší a bude méně předpokladů, aby se vytvořila společnost se společnou identitou, čím více bude přistěhovalců? Na co je nám státní útvar, není-li již schopen stavit zájmy svých občanů na první místo a chránit vlastní hranice? Jaké oprávnění má takový stát třeba vymáhat po svých občanech daně?
Kultura a identita zůstávají podstatnými i nadále, a dokonce ještě více při zvyšujících se kontaktech přes hranice kultur co do intenzity a rozsahu. To, čemu někdo říká štěstí a pouhá náhoda, že se někdo narodil v určité zemi, to jiní cítí jako vděčnost za železnou vůli předků.
Je snad lidské cítit větší příslušnost a loajalitu k některým skupinám na úkor jiných. Dokonce to bylo podstatné pro přežití národa jako celku. Pamětníků již je málo, jež by nám připomínalo, že jsme v podstatě jen došli z jařma pozpátku k dalšímu ujařmení. Proč vlastně bojovali proti nacismu? Běžný Nor bez židovských předků či jinak se odchylující od árijských ideálů snad neměl co ztratit? Možná se dal do odboje proto, že se upřímně přál zachovávat norskou kulturu - s těmi hodnotami, jež tvoří základ pospolitosti a sounáležitosti stavěné třeba na důvěře? Že tedy byl hrdým vlastencem, to národ tehdy zachránilo od zániku. Přitom současná garnitura se podle některých hlasů nemá k tomu, aby dávala prostor tomu, aby jeden mohl problematizovat to, že osídleni nositeli kultur sdílejícími mnoha z pohledů na svět, jaké prosazoval nacismus, je selháním a zradou.
Norové jsou tím současně žijící národem, jenž žije v zemi nejdéle a budoval onu společnost a infrastrukturu. Přitom se podle mnoha Norů sotva najde jiná evropská země, jež byla svým přístupem otevřenější a bezpodmínečnější, než byli vůči lidem z jiných kultur Norové. Norská vyčkávací skepse údajně nemá pranic co do činění s xenofobií a rasismem. Kultura je identita. Začíná-li národ mít pocit, že národní kultura a tradice jsou ohroženy, tak to nejsou xenofobní či rasistické důvody, které zapřičiňují, že jeden reaguje, nýbrž z obav ze ztráty identity a odcizení.
Představitelé politického establishmentu toto odbývají tím, že to jsou bezdůvodné, bezpředmětné pohnutky, jež živí nenávist, svár a může v konečném důsledku vést k válce.
Lze cítit stále větší kompromitovanost v politické diskusi. Nějaký čas probíhá diskuse mezi politicky korektními účastníky o tom, jestli je norská kultura ohrožená, proč a jak. Tady je velice do očí bíjící jak levice a liberálové mají definiční moc na to, co je kulturou a co není. Norská společnost je tím nebývalým způsobem obtěžkávána.
Za x let bude kultura k nepoznání, přitom, ideálně řečeno, by měly být tyto změny následky změn zevnitř. Necháváme se např. amerikanizovat, jelikož nám to z nějakých důvodů vyhovuje. Přitom nepřijímáme vše americké, jen část, o niž stojíme, a přizpůsobujeme si to svým přáním, jak si chceme žít.
Podle připomínek a ohlasů v médiích je mnoho těch, jež globalizovaný „guláš“ osob bez vazeb a pocitu sounáležitostí k kultuře, v níž žijí, jakožto i k spoluobčanům, vnímá jako značnou hrozbu civilizaci. Nevytváří to rozmanitost, jen chaos. Jde o vyjádřování pocitů a zážitků, kdy cítili a prožívali „na dřeň“, nikoliv o souzení knihy podle jejího obalu. A ti, jež ten guláš prosazují a pěstují raději cizí než vlastní, chtějí utíkat o sebe samých.
Záporný vývoj prý utvrzují a posilují ty záporné činitele, jež spotřebovávají budoucnost, a tu máme jenom jednu. Nejde jen o spotřebu fosilních paliv a surovin, pokud možno co nejrychleji, ale i stále sestupné vývojové tendence kvůli přistěhovalectví.
Čteme-li texty na stránkách organizace Norsk Kultur (Norská kultura) www.norskkultur.com, je norská kultura duševním společenstvím komplexního celku zahrnujícího tradice vědomostí a dovedností, víry, umění, pravidel, morálky, zvyků a zvyklostí, jež se vyvíjely v průběhu dějin a které jsou osvojeny tím, že je někdo člen norské společnosti.
Norské kulturní tradice se mohou lišit, podobně jako místní rozdíly v nářečích. I tak patří odlišné formy kultur společnému národnímu rámci. Cizí jazyky nepatří této sdílené národní kultuře, byť se najde hodně osob s norským státním občanstvím, jež takovými jazyky mluví. Jednotlivci s vazbami na norskou kulturou mohou, alespoň částečně, přecházet do jiných kulturních rámců, aniž se tyto rámce hned stávají norskými. Národní kultura není totéž jako součet všech individuálních kulturních projevů od osob jakožto součástí národa. Jsou to viditelné znaky, jako např. vzhled, stravovací a další zvyky, zařízení domova, kořeny v jedné zemi a jediné kultuře a náboženské příslušnosti, jež rozhodují o tom, jak si Norové vykládají norství.
Segregace společnosti naznačuje dvojitost, kde ani ti, jež jsou jinak naklonění k přijímání přistěhovalců nejsou příznivci toho, aby byli zahrnováni do pojmu norskosti. Protože poslouchat znepokojení z ohrožování identity by znamenalo normalizaci toho, co je pro zavedené strany a politicky korektní organizace rasistické.
Nenávidění a sebemrskačství v případě sebe a vlastní kultury a poddajnost cizím kulturám se šíří kvůli rozvratnému a štěpícímu multikulturalismu, jenž vytrhává vše to jisté a solidní, jež budovali předci, destabilizuje zemi a oslabuje demokracie, jež jsou oslabovány, zatímco jsou hodnoty výprodávány a nemáme již být zemí založenou na dědictví křesťanství, k tomu je ústava nahrazována směrnicemi EU. Nory činí zranitelnými zejména naivita, jež se snoubí s luteránským špatným svědomím za veškeré bohatství.
Přitom tradičně bývala snaha o co největší soulad mezi kulturními a politickými mezemi. Školní osnovy mimo jiné odkazují na norskou historii, umění a literaturu, norskou jazykovou kulturu a rámce odkazů, jež se používají při každodenních hovorech, stejně jako v politických debatách. Podle Selandové vážou osnovy tyto vědomosti specificky ke křesťanství. Jinak dosud nebyly základy národní identity a pospolitosti předmětem diskusí. Tak podle serveru www.forskning.no.
