Hory volají. Záhy poznáte, v čem tkví vaše nátura, když jste tam nahoře na vyprahlých pláních či v lesích plných skrýší pro zvěř. Lov na losy začal ve většině norských okresů včera, 25. září. Myslivci rozmístili na přístupových komunikacích své lidi, aby na probíhající lov v dané oblasti upozorňovali širší veřejnost.

Stejně jako v minulých desítkách let si myslivci stěžují na to, že mohou střílet příliš málo zvěře, a to navzdory tomu, že odborné rozbory veřejné správy myslivosti a rybolovu hovoří jasně o populacích zvěře, jimž by spíše či rozhodně prospěla dočasná ochrana před lovem. Spatřili-li v revíru dejme tomu šedesát až sedmdesát kusů zvěře, tak je povolený odstřel ne více než tří vnímáno jako nespravedlivé.

Poukazují i na to, že vysoká zvěř páchá značnou škodu na obdělávaných polích i na plochách s vysázenými stromky. Povolení jsou vždy udělena na tolik a tolik samců, respektive samic a mláďat a překročení či zastřelení jiných jedinců než je povoleno se trestá. I tak si každý rok některý z myslivců splete zvěř s parťákem.

V čem spočívá to napětí a ta motivace k tomu, abyste jednu hodinu za druhou se svou partičkou čekali na stanovišti na tentýž kus lovné zvěře, jenž možná ani ten den či několik dní nespatříte? Tiše zíráte, zadržujete dech a hlídáte, zatímco se bojíte, a proto se varujete udělat cokoliv, co by mohlo zvěř odehnat. Hodiny nečinnosti a bezvýsledného čekání bývají kompenzovány vteřinami napěchovanými sporadických znamének života, kdy zvuky čehosi, co se blíží, vám vyrazí dech. O to větší je radost, jež se ve vás množí.

Jistě se najde spousta volnočasových činností, jež jsou společenštější, než je tato. I tak je lov v Norsku významnou společenskou akcí, a to i přesto, že na stanovištích dřepí každý na svém trsu sám. O přestávkách se u ohně vyprávějí báchorky a sprosté vtipy, hrají karty a popíjí silná káva. Platí, že jeden za všechny, všichni za jednoho.

Lov zvedne adrenalin i zvěři. Je pro ni snad bezpečnější opustit přírodu a dočasně si vyměnit pobyt za zabydlené oblasti, dokud jsou myslivci na lovu? Tehdy, dokud ještě neexistovalo dorozumívací zařízení, se střílelo třikrát do vzduchu, aby ostatní myslivci jedné party věděli o tom, že jeden z nich skolil kus zvěře. Mnozí pyšných lovců mají ve zvyku na sociálních sítích umísťovat snímky krvavých úlovků s jazykem visícím venku. Některým bylo poté i vyhrožováno. Svaz žádá, aby se toho myslivci zdržovali.

Ovšem není lov jako lov. Chcete-li kondiční cvičení, tak se pusťte do lovu divokých sobů, to se projdete. Na lovu se tráví dost času a také cesta z lesů, hor a plání na stůl bývá dlouhá. Bourání, oddělování a porcování masa a vypracovávání zpráv, jež se zasílají norskému statistickému úřadu je pracné. Některé partnerky myslivců jim na začátku myslivecké sezony vzkazují, že se uvidí o vánocích. Avšak si obvykle také váží trochu času samy se sebou. Je třeba za tím hledat tajemství dlouhého a šťastného vztahu?

Lov není způsob, jak si ušetřit za maso. Za loveckou zkoušku, schválení psa, povolenky (všeobecnou, na daný revír i zbraň), výbavu a jízdné se utrácí tolik, že v obchodech dostupné maso vychází cenově nesrovnatelně levněji. Pro většinu je proto zvěřina exkluzivní surovinou na hostiny a slavnostní akce.

Dvě třetiny norské půdy je soukromém vlastnictví a na ní jsou velké rozdíly, pokud jde o podmínky a pravidla lovu. V mnoho případech je třeba spojit se přímo s vlastníkem půdy a domluvit se s ním. Lovit můžete, pokud vám bylo 16 let (avšak loveckou zkoušku můžete složit již v 14ti letech).

Málokdo má tolik zbraní jako právě Norové, na něž připadá celkem 1,3 miliony zbraní čili 26 zbraní na sto osob. Norsko se tak umísťuje na 11. místě žebříčku. Ovšem před ním najdeme jako Švédsko, tak Finsko. Informuje o tom www.nrk.no, server norské veřejnoprávní televize.

Právo mít zbraň sice není zakotveno v ústavě tak, jako v Americe, přesto je to mnohými považováno za téměř posvátnou záležitost, na niž si nedají sáhnout. Správní majitelé střeleckých zbraní si uvědomují význam a vidí v nich to, čím jsou – nástroje, jež mohou v případě nebezpečí uchránit je i jejich rodiny.

„Ani hnout, nebo střelím.“ Čím dále častější hláška. Smrtonosné zbraně. Usmíříme se s nimi, nebo ne? Co je lepší: mít zbraň a nepotřebovat ji, či potřebovat zbraň a nemít ji? Nejde přivést zpět mrtvé, ovšem chránit ty živé, to jde. I proto se stále více lidí učí střílet.  

Jak snadno si jde opatřit si zbraň? Musíte být členem jednoho z klubů půl roku. V budoucnosti bude možná třeba lékařské potvrzení a zákaz inzerovat použité zbraně, aby se zabránilo, aby si ji opatřily psychicky narušené osoby. Ani norští držitelé zbraní, vč. jejich svazů, nemají radost ze zpřísnění EU. „Zlodějský státe, jsi to ty?“ Neradi by sestoupili na takovou úroveň, a to i přesto, že v posledních dnech policie zabavila tisíce nelegálně držených zbraní. Údajně se jich k lidem mohlo bez oprávnění dostat několik set tisíc.

Což slouží jako voda na mlýn těm, jež volají po zpřísněních a nevěří těm, jež zákony ctí. A čím více slyší o chystaných opatřeních vůči zdržitelům zbraní jinde ve světě a i přesto, že zažíváme, že se nic neděje, tím méně důvodně můžeme uvěřit, že se někdy něco bude doopravdy dít, co postihne a znemožní nepřístojnosti těm, oč jde.

Proto řada Norů považuje svůj postoj a vztah ke zbraním za zdravější než třeba mají Američané, dokonce za něco chvályhodného. Byť se i v Norsku dlouho snaží jedna část společnosti tu druhou natřít nahnědo.

Pro ty druhé jsou šikovní držitelé, jež si udržují dovednosti střílet, základ brannosti státu. Těm, jež vetřelce postřelili či dokonce zastřelili, se dostává pochval, že jen využili svého práva a bránili svému živobytí či majetku před darebáky.

Copak snad obviňujeme po neštěstích auta a ne jejich řidiče? Je to člověk, který zabíjí a ne zbraň. Jestli se nemusíte zříct svého auta proto, že nekteří z ostatních lidí řídí ta svá auta v opilosti, tak proč byste se měli zříct své zbraně jen proto, že nekteří lidé těmi svými páchají trestné činy?