V norském deníku Verdens Gang se dočteme, že žáci na střední škole mohou mít 19denní absenci každý rok, aniž to musejí dokládat. To je prý štědrá doba, jež by mohla stačit většině z nich.

Přesto proti novému limitu pro abscenci protestují žáci, rodiče, média, lékaři i učitelé autoškol. Na Facebooku a dalších sociálních sítích rodiče vyprávějí, že si berou volno na to, aby doprovázeli děti k lékaři, aby dostali potvrzení. Stěžují si na to, že trpí nejslabší žáci, že bují zbytečná byrokracie a že systém jejich dětem již nevěří.

Dospěli zřejmě zapomněli na to, kolik sami chodili za školou. Jenže tenkrát, když chodili za školou, byly následky mimoděk/běžděčné, v závislosti na tom, kam chodili do školy.

Norský školní rok činí pouze 190 dní. Navíc důvěra v mládež se sotva vypaří, jelikož jsme vždy měli pravidla absence a řada škol mívávala limit. Jenže nyní je limit tentýž po celé zemi. A podle něj musí být více než 10procentní absence v jednom předmětu doložen, jinak je ohroženo známkování dotyčného předmětu.

Žáci jsou pochopitelně proti veškerému omezování svobod. Jenže po nastolení nových pravidel mohou mít až sedmihodinovou absenci, a to i v nejmenších předmětech, zcela bez důvodu. Po vyčerpání tohoto počtu hodin mohou i nadále být ve škole nepřítomní, jen budou muset mít o tom potvrzení od lékaře.

Byť školní rok teprve začal, již brzy přistane v mnoha poštovních schránkách žáků varovný dopis, jenž je má upozornit na nebezpečí, jemuž se další absencí vystaví.

Mít řidičské oprávnění je něco, čeho si nemůže dočkat většina mladých Norů, a ačkoliv to jde na úkor přítomnosti ve škole a výsledků, tak je cíl jasný: Mermomocí si musí onen průkaz vyzvednout v den, kdy je jim osmnáct, nanejvýše o několik málo dní později. To vám v okruhu přátel získá body.

Jenže učitelům autoškol se nechce cvičně jezdit s žáky večer, rodičům se nechce se svými dětmi k lékaři pro potvrzení a lékaři si nepřejí ve svých ordinacích zástupy lidí, kteří tam jsou, aby si opatřili potvrzení jen tak pro jistotu, aniž jim něco je. Protože lékaři cítí, že nemohou říct ne, nýbrž věřit každé maličkosti. Což plýtvá jejich časem na úkor lidí, kteří v danou chvíli lékaře skutečně potřebují pro ujasnění stavu či pomoc.

Někteří žáci potřebují jasná pravidla, jiní ne. Někteří mohou látku doma či na dovolených a dalších cestách dohánět samostudiem. Sami politici jsou známí tím, že bojují s absencí  na parlamentních schůzích i poradách výborů, a tak se strany zdráhaly, aby žádná z nich nebyla tou první, jež novinku prosadí. Velká většina učitelů dlouho volá po národním limitu absence. Dosud tomu bylo tak, že zatímco některé školy uplatňovaly svá pravidla nemilosrdně, byli žáci v jiných školách odkazováni na sympatii a nesympatii učitelů.

Nevede-li učitel záznamy o nepřítomných žácích, tak to může být vnímáno jako výzva ke záškoláctví. Podobně tomu, dá-li učitel žákům na vědomí, že bude učit pouze pro ty, kdo o to stojí. Žáci, jimž se na srdce klade to, co od nich škola očekává, mají pocit, že je škola bere vážně a vidí je, a tak se do školy dostavují.

Více než polovina žáků chodí za školou. Podle průzkumu, v němž bylo dotázáno 6000 žáků, odpovědělo jich více než jejich polovina. Kromě záškoláctví, onemocnění a toho, čemu říkají badatelé averzi/bránění se školní docházce, jsou nejčastějším důvodem absence norských žáků drobné potíže jako menší bolesti hlavy či žaludku.

Spekulují v absenci tak, jak dělají někteří dospěli v zaměstnání, přitom více chodí za školou, než je v pracovním životě absence. Přitom pro zaměstnavatele je nejdůležitější, aby byli zaměstnanci v práci přítomní. Pro žáky s malou motivací se limit může stát pohnutkou, proč vše zanedbávat ještě více. Méně záškoláctví pro některé může vytlačit další žáky.

Pro nadanější žáky může být výhodou méně opakování látky pro ty žáky, jež při výuce minule chyběli. Hodiny budou efektivnější. Pro ty méně nadané žáky znamená nový limit větší šanci na dokončení středoškolského vzdělání a větší naděje na to, čím se mohou stát. A samozřejmě tak představovat větší naději pro norský HDP.

Podle účastníků diskuse v norské veřejnoprávní televizi NRK je přítomnost ve škole pro řadu žáků až druhou či třetí volbou. Kolikrát rodiče nejsou o nic lepší, když bez žádosti svévolně a drze vezmou děti sebou na dlouhé cesty. Jiným zas jde jakýkoliv předmět, jenže si neumí hlídat čas. Neuvědomují si snad, že jsou součásti kolektivu, jakéhosi soukolí, že být přítomen znamená jevit určitou úctu a zavděčit se ostatním žákům i učitelům, kde jeden je na druhém závislý?

Jedinými výjimkami z nového limitu jsou žáci s chronickými chorobami, psychickými problémy či politicky činní žáci.

Jak vymyslet systém, jež bude nahlodávat svědomí žáků do té míry, že se záškoláctví stane něčím nepříjemným, k čemu se uchýlí jen v krajních případech? Někteří učitelé se snaží zdůrazňovat, co žáci získají tím, že přece jen jsou ve škole přítomní, než aby kladli důraz na zastrašování tím, jak se vymstí nedávat přednost školní docházce.