Začalo to tím, že 21letá Andrea Voll Voldumová na sociální síti vyjmenovala tři pro ni do té doby neznámé muže, jež ji měli znásilnit. Ti pak byli nucení Norsko opustit. Obhájce jednoho z nich zuří a nazývá volání mnohých po krvi veřejným lynčováním a žádá, aby zasáhla premiérka.

Pro upřesnění: Většina soudu nižší instance shledala obžalované vinnými, byla to většina soudu vyšší instance, kde málo soudících hlasovalo pro trest odnětí svobody, než aby prošel. Místo toho byli odsouzení k zaplacení odškodnění. Sporný rozsudek Nory rozohnil a způsobil verbální útoky, vyhrůžky i zásadní diskusi o váze slova a vymahatelnosti práva žen v takových případech.

Mezi komentáři k námětu znásilnění, jež v posledních dnech Norsko zaplavují, najdeme i takové jako že nesmí snad vyzradit, s kým žena spala? Poněvadž na základě závěru právního státu znásilněna nebyla.

Řada norských deníků i digitálních médií se staví za poškozenou, byt’ byli oni muži u soudu zproštěni viny. Voll Voldumová tvrdí, že hovoří za všechny ostatní, jež se ocitly v též situaci, jež se nemohly zbavit pocitu, že jim nebylo uvěřeno.

Jiní lidé pak zveřejnili jména a telefonní čísla přísedících. Tím má celkem dost lidí, máme-li věřit médiím, vkročeno k realizaci pomstychtivosti, jež v nich dřímá. Lidé, jež u vyřčení rozsudku nikdy nebyli, ani si ho nepřečetli, ale mohou přísedící či soudce přepadnout na ulici a vytknout jim jejich rozhodnutí. Některá média si ale zvolila nepřispívat k identifikaci těch, jimž byla zproštěna vina a vyloučí ty, jež sdílí jejich jména v komentářích ke článkům.

Norsko má systém profesionálních soudců a přísedících, tedy laiků “rovnějších” průměrnému obyvateli. Pro trest odnětí svobody je vyžadováno, aby alespoň pět ze sedmi soudců shledalo obžalované/ho vinným/i bez závažných pochybností. To, že o případech v trestném řízení není rozhodováno těsnou většinou, je zásadou několik set let starou.

Byli to laici, jimž nepřišlo nad slunce jasné, že poškozená dotyčného případu byla natolik pod vlivem omamných látek, že nebyla s to, aby se ubránila tomu, co bylo hromadným znásilněním, jak si většina myslí.

Nyní hrozí, že výrazně zřídnou řady těch, jež tuto práci vykonávají, nebo by se o ni ucházelo. Méně bude těch, kdo bude chtít nést zodpovědnost a snášet výčitky svědomí, jež úkoly přísedících /jež někteří vnímají jako jakýsi závazek vůči společnosti/ obnášejí, aby nemuseli ještě k tomu snášet vyhrožování fyzickou likvidací.   

Zdá se, že pro dav je oprávněnost systému závislá na tom, k jakému konkrétnímu důkaznímu závěru dospěli soudci. Jeden může nesouhlasit s rozsudkem, jenže opravňuje to snad někoho k vyhrožování smrtí? Bude-li jich i nadále více, může to ovlivňovat rozsudky tím, že přísedící i soudci dospějí k jiným závěrům, než jim říká jejich svědomí, jsou-li si vědomi toho, že pak budou mít pokoj.

Přísedící a soudci bojící se o život a zdraví jsou sotva s to, aby dospívali ke správným rozhodnutím. Snad budou i nadále přísedící a soudci ctít jiné vzory a řídit se jimi, než tím vyjícím davem na sociálních sítích. Třeba přísné požadavky na důkazy. Podle některých soudců a přísedících, s nimiž byly v posledních dnech vedeny rozhovory, mají pochybnosti prospívat obžalovaným a podle sedmi z deseti dotázaných prostřednictvím deníku Aftenposten je justiční vražda horší než zproštění žaloby. Zato podle výrazné menšiny je lepší, když unikne trestu deset vinných, než když je odsouzen jeden nevinný. Avšak jak ukázalo několik případu, ani norské věznice nejsou nevinně odsouzených prosty.

Proslýchá se, že je rozdíl mezi morálkou a právem. To, že je něco nemorální, nutně neznamená, že je to protizákonné. Takhle jsou nehájitelné a nepřiměřené činy relativizovány. Zároveň je v norských médiích zdůrazňován věkový rozdíl (u poškozené 18 let, v případě oněch mužů okolo 30 let). Ovšem od kdy je někdo dospělý dost na to, aby odpovídal za vlastní činy, byť se v jejich důsledku opájí pro ně jako v tomto případě dosud neznámou drogou natolik, že si způsobí sníženou soudnost a podniknou věci, jichž při zpětném pohledu litují?

Podle navyklého úhlu pohledu médií je pozornost soustřeďována kolem toho, že násilníci unikli. Avšak podle rozsudku není oběti a žádné znásilnění neproběhlo. Otázka je zda máme věřit médiím, jež jsou nakloněna pouze jedné straně, či soudu vyšší instance.

Do ulic proudila seskupení feministek a jejich soukmenovců. Dožijeme se někdy toho, že ty davy, jež se obtěžovaly obětovat svůj drahocenný čas po demonstracích, čas, jenž by jich řada stejně trávila u mobilního telefonu a ničím důležitějším, již dále nepřimhouřily oči a nad tím mlčely, nýbrž vyšly a protestovaly proti páchání bezpráví na těch, jež jsou odchováni v kulturách a náboženstvích, podle nichž je ponižování a hanění žen v pořádku a že je to poškozená, jež má být po znásilnění potrestána?

Ale kdepak. Uctívají multikulturní společnost, což se do velké míry rovná přílivu muslimů, ale též jiným, jejichž obrázek žen je v těžkém rozporu s tím, jaký má většina Norů. Tři Afričané z jiného případu, uvedení norskými médii, byli za hromadné znásilnění 14leté v Oslu odsouzení k obecně prospěšným pracím. Jiná 14letá v Trondheimu si zvolila po hromadném znásilnění jiných přistěhovalců raději skoncovat se životem.

V očích protestujících je chyba vždy v systému, jinak by to bylo rasistické a tudíž nepřijatelné. Jsou-li (domnělí) pachatelé etničtí Norové, tak se náramně hodí do jejich představy darebáků, pak dávají zelenou volnému průchodu citovým výlevům, štvaní a vyhrůžkám. Jakožto jimi ospravedlňována podoba protestu získali navrch. Je to jako kdyby ten, kdo v třídě huláká nejhlasitěji vždy má slovo.

Jistě bude předmětný případ využíván a ždímán až do poslední kapky. Již se to prý vymyká kontrole, což ohrožuje vymahatelnosti práva. Justici ulic jde údajně hodně moc o právní jistoty. Nakonec by mohla dosáhnout opaku: Bylo by stále méně těch, jež by chránili zákonná práva.    

I tak se samozřejmě najde řada etnických Norů s rozháraným pohledem na ženu a sexualitu, pro něž je nošení minisukně samo o sobě výzvou k činům, jež jsou trestné. Zní to jako špatný žert, ale na norských webech se najdou “smlouvy”, jež mají zajistit mužům netrestnost před tím, než k něčemu dojde, aby si kryli záda před pozdějším nahlášením policii, že k tomu nedošlo dobrovolně.

Pro některé lidi je velmi těžké mít sympatii pro poškozenou Voll Voldumovou i její příznivce, jež se možná bude odvolávat k Mezinárodnímu soudu pro lidská práva. Poškozená se dušuje, že norský stát poškodil její práva podle článků 2 a 3 o ochraně života a zdraví a proti nelidskému zacházení.  

Právní stát je prý závislý na tom, aby průběžně vstřebával chápání lidu ohledně práv a bezpráví. Nečiní-li tak delší dobu, tak je podemílán základ oprávněnosti právního státu. Ovšem v souvislosti s předmětným případem část lidu, mezi nimi někteří bývalí i současní politici, vyzývali k násilí na těch, jež byli žaloby ze znásilnění zproštěni. Beztrestně, byť do očí bijící. Kdyby se politici jen vypořádali se znásilněními chlípníků ve vlastních řadách. Reportáže o nich jsou v norských médiích dost časté...

Soudnictví a právní vymahatelnost jsou špatné, jak svorně volá dav. A reaguje jejich dalším oslabováním, a to zejména pro tu polovinu obyvatel, jež jsou mužského pohlaví. Pro muže předmětného případu by snad bylo lepší, kdyby byli odsouzeni k trestu. Pak by nemuseli jakožto násilníci být na věčné časy veřejně známí na Internetu.