Někteří kritici se smyslem pro pohled do norské duše v tom vidí výsledek dlouholetého stěžejního vlivu společenského rovnostářství, opatrovnicko-poručnických snah o konformitu, takové slepé důvěry k zaběhnutému fungování zabedněného systému, které má své historické kořeny a které přetrvává až napříč na výjimky celým politickým spektrem. Systému, jenž vás chtě nechtě protlačí trychtýřem zašmodrchaných a obtížně uchopitelných kódů mistní kultury. V zemi můžete žít docela dlouho, aniž byste měli páru o tom, co se děje, dokud vám nezačnou kousky do sebe zapadávat.
Přitom je v mnoha zemích běžné, že když připravíte o život třeba tři lidi, už se na svobodu nepodíváte. V Norsku je to ale pro nejednoho cizince vstupenkou k občanství a životu, o němž se vám mohl jen zdát. Jasně, že si při výsleších pachatel nic nepamatuje nebo zarytě mlčí. Hloupí nejsou, pokud jde o vypočítavost. Za několik málo let jsou volní a mohou si užívat života v Norsku, zatímco je budou psychologové „léčit“ další ztracené duše a rozebírat, zda jsou schopní odnést si trest či ne. Nebo jestli jim má být sděleno něco ve smyslu „Od nynějška buďte hodní“, načež si užívají života z dávek v neschopnosti kvůli odlehčující okolnosti jako třeba těžkému dětství...
Norské věznice mívají v zahraničí dobrý zvuk a bývají přirovnávány k hotelům či penzionům. Povědomí o norských „hotelových věznicích“ je široké. Jistě, že standard převyšuje ten v mnohých ze zemí odkud pachatelé pocházejí, a tak lze Norsko označit za přitažlivou zemi na páchání zločinů, byť je „mzda“, jež je věžňům vyplácena, malá, bezmála 60 norských korun za den a má krýt veškeré potřeby věznů kromě toho základu, jenž je poskytován vězeňskou službou.
I mezi Nory je mnoho těch, kteří se domnívají, že vězni se mají lépe než leckdo z těch, kteří ve věznici nepobývají, a hlavně se srovnává s podmínkami, ve kterých žijí lidé v domovech důchodců, o nichž se uvádělo, že někteří se mohou sprchovat tak jednou za čtrnáct dní nebo že se pořádně nenajedí, poněvadž personál nemá na jednotlivce čas. Velice častá je námitka veřejnosti, že je ze strany společnosti lépe postaráno o pachatele než o jejich oběti a následky zločinů na ně. Ovšem každá věznice nevypadá jako nové ukázkové zařízení v městě Halden. Leckterá věznice je vzhledově oprýskaná a omšelá, ale vězni v nich mívají přístup k počítači s internetem a televizí.
Je to vůči štěstíčku vstříc? Podle Toma Eberhardta, ředitele věznice na ostrůvku Bastøy nedaleko Osla, prostřednictvím několika norských deníků, se má každodenní život v norské věznici co nejméně lišit od běžného života a vše má vždy směřovat k postupnému návratu vězně do společnosti. Leccos je v Norsku založeno na důvěře, že budete naší jinakosti rozumět a cesta k pochopení vede přes nepsaná pravidla a kódy místní kultury, které se mohou zdát zákeřné a až osudné pro ty, kteří s nimi nejsou dost dobře obeznámeni. Je těžké jim přijít na kloub, ovšem neméně zběhlí skandinavisté by mohli vědět co mám na srdci. Od turistických chat bez obsluhy, kde se spoléhá na to, že návštěvníci, jež přespí a vezmou si některé z volně dostupných potravin, de facto zaplatí do kasičky na úhradu za zeleninu či mýtné (u některých méně frekventovaných cest), přes transparentní výchovu dětí až po výkon trestu: Důvěra znamená odpovědnost.
V r. 2014 navštívil James Conway, americký vězeňský dozorce v důchodu spolu s finským televizním štábem věznici v Haldenu. Jeho úsudek? „Nemyslím si, že můžete s benevolentností zajít dále, než je toto. To leda, že byste rovnou předali vězňům klíče.“ Překvapen byl ocelovými příbory v kuchyni a dobře vybavené dílny s pilami, kleštěmi a dalším ostrým a potenciálně nebezpečným nářadím. Nemusíš je vpéct do koláče, vtipkoval. V hudebním studiu vězňů jsou k dispozici kytary, klávesy, bicí a mixážní pult. Není toho příliš?
Norské deníky vesměs považují rozsudek za budíček pro stát a varovný signál, aby nebyla porušována lidská práva i u jiných vězňů. To do menší míry rozjelo takové přemýšlení nahlas, ovšem nejspíše jen dočasně a naprázdno v zemi, kde si vrazi mohou dlouholeté tresty odpykávat třeba na úhledném ostrůvku prací v zemědělství. Je to takový opětovný střípek v mozaice přehodnocování, revizí a vyvracení.
Zpravodajský server britské veřejnoprávní televize BBC vypráví o tom, že na ostrůvku Bastøy ve fjordu jižně od Osla se mohou trestanci volně procházet jakoby ve vesnickém prostředí a krmit hospodářská zvířata. Vězni vyrábí sami mnoho z těch potravin, jež požívají. Věznice se v r. 2007 stala první tzv. humánně-ekologickou věznicí. Staví svůj hodnotový základ na třech pilířích: Ekologie, humanismus a rozvoj odpovědnosti. Dále mohou lyžovat, vařit, hrát tenis a karty. Mají vlastní pláž, mohou provozovat „lážo plážo“ na lehátkách a kochat se pocitem blaha v saunách a dokonce jsou to oni, jež provozují přívoz vozící lidi na ostrov a zpět. A tato věznice není jedinou svého druhu. V posledních letech jich bylo postaveno několik dalších podobných.
Norští vězni jsou uzamčeni ve svých celách kromě případů, kdy se účastní skupinových činností. Navíc výkon trestu obvykle počne ve věznici vyšší bezpečnosti, načež může být vězeň postupně přemísťován až se ocitne v budově, jež je napůl běžnou vilkou, a můžou mu být povolovány krátkodobá přerušení výkonu trestu, např. cesty domů.
94 vězňů v Norsku, vč. Breivika, se nachází ve věznici nejvyššího stupně bezpečnosti a v případě, že i nadále budou představovat hrozbu pro společnost, může být rozhodnuto, že jim bude prodloužena doba, po kterou budou vězněni. Dále je vyčítáno, že norské úřady kromě Breivika celkově s masovými vrahy zacházejí jinak velice ohleduplně. A to včetně masových vrahů ze zemí jako bývalé Jugoslávie s tisíci oběťmi na svědomí.
Takový Dragan Obrenović, jež byl odsouzen za nejhorší válečný zločin v Evropě od 2. světové války, smí, stejně jako další odsouzenci za válečné zločiny, odpykávat své tresty v otevřených vězeňských zařízeních spolu s lidmi odsouzenými za jízdu pod vlivem alkoholu a silničními piráty a nikoliv na izolátu. Ten, který dostal takových 17 let sedí spolu s těmi, jež dostali druhý nejpřísnější trest ze všech vězňů téže věznice – dva roky. To ministerstvo spravedlnosti rozhoduje, kde má kdo odpykávat svůj trest.
