Breivikovi vadilo prostřednictvím jeho právníků omezování v komunikaci s okolním světem, zákaz vyjadřování se a omezování v možnostech budování vztahů. Mínil, že rozsáhlý režim omezení a kontrol je v rozporu s článkem 8 Evropské úmluvy o lidských právech. Dále tvrdil, že je porušen článek 3 o zákazu mučení a vystavování nelidskému či potupnému zacházení nebo trestu. Měl za to, že vězeňským pobytem kvůli izolaci utrpěl lékařsky neléčitelné újmy a dokonce se nechal slyšet, že se ho stát pokouší připravit o život.

Okresní soud v Oslu dal ve svém vyjádření Breivikovi částečně za pravdu, že s ním bylo nelidsky zacházeno a že byl překročen práh rozumné míru přísnosti režimu, za nějž odpykává svůj trest. Soud mu přitakal v bodě, že neustále prohledávání nahého Breivika, a to i příslušníky ženského pohlaví za účelem zjištění, zda něco skrývá, bylo příliš velkým zásahem do jeho osobní svobody, stejně jako užívání izolace a že tím byl porušen zmíněný článek 3 Evropské úmluvy o lidských právech. Soud uvádí, že při ustanovování režimu odpykávání trestu získaly navrch ohledy na bezpečnost. Nesmí se mu odepírat práva, kterým se těší jiní nebezpeční vězni. Stát bude muset také zaplatit Brevikovy soudní výlohy.

Na druhou stranu soud nevyhověl Breivikovi v tom, že došlo k porušení článku 8 Úmluvy o lidských právech týkajícího se práva na soukromí a uznává onu přísnou kontrolu písemností a návštěv, jíž se Breivik musí řídit, za oprávněnou a přiměřenou. Podle stanoviska soudu hrozí, že další jednotlivci přicházející s Breivikem do styku jím budou podněcováni k tomu, aby podnikali násilné akce již pouhým dopisováním si s Breivikem, protože si nemusí odhalit jeho nový údajně nenásilný přístup ke svým záležitostem a k tomu, co vidí jako své poslání. Soud chápe ambice Breivikova budování vlastní značky jakožto hrdiny a inspirátora pro lidi, jež se jim cítí být přitahováni a seskupující se kolem něj.

První reakce norských sdělovacích prostředků a všech těch, jež mají alespoň minimum znalostí případu, tedy odborníků na práva, zejména na lidská práva a izolaci, jsou zdrcující: Rozsudek je nanejvýše překvapivý, odvážný, závažný a bude těžce stravitelný, a to jak pro Norsko, tak pro zbytek světa. Většina si považovala za nad slunce jasné, že státu bude vyhověno, přesto tu vidíme velmi samostatnou a nezávislou soudkyni Helen Andenæsovou Sekulićovou, která se podle vyjádření podívala dále, až za to, co je Breivik zač a jaké má strašlivé záznamy v trestním rejstříku a nenachala se ovlivnit celým tím procesem, jenž následoval po ukrutnostech dne 22. července 2011. Pro soudkyni byla rozhodující délka izolace, nedostatečné odůvodnění při hodnocení nezbytnosti izolace a omezené možnosti odvolávat se státu.

Norsko je země, jež si o sobě ráda myslí, že bere lidská práva vážně a ráda o nich poučuje druhé, popř. trestá ty země, s nimiž je nerada srovnávána. A tak se ukázalo, že žaloba nebyla neopodstatněná tak, jak mnozí sebejistě tvrdili před tím, než padl rozsudek. Ale je to pro Norsko porážka? Buď jak buď, není pochybu, že norské vězeňství zůstalo pošramocené. Myslí si to nejen Thomas Horn, právník, jehož oborem je izolace.

Mezi ty, jež sledovali Breivikovu výpověď před soudem, patří psychiatr Ulrik Malt. Poukazuje na to, že do velké míry se při vyřčení rozsudku vyhnul otázce, jaké újmy mu ona izolace způsobila. Podle psychiatra to bylo od soudkyně moudré, že se nevydávala do těchto nebezpečných vod. Odůvodňuje to tím, že, byť je Breivikovo mentální zdraví předmětem, jenž masový vrah sám nastolil, by si probrání takových újem vyžadovalo odborníky, jež by výslovně posoudili, co bylo způsobeno jeho psychickým stavem na jednu stranu a co zapříčinila izolace, což nebylo předmětem soudního řízení.

Podle Malta se závěry rozsudku z psychiatrického hlediska zdají být rozumné. Rozsudek je do jisté míry v souladu s tím, co v průběhu řízení přednesla psychiatrička Randi Rosenquistová. Totiž to, že by bylo rozumné, kdyby se v režimu návštěv trochu povolilo. Byť by to sotva bylo schopno ovlivnit základní stav, v němž se Breivik nachází, mohlo by to být prospěšné jeho zdraví.

Marius Emberland, státní zástupce, pojednává o rozsudku nesouhlasně a říká, že se ještě nerozhodl, zda se proti němu odvolá. Skutečné okolnosti a právní úvahy mu nesedí a má za to, že je podhodnocena váha toho, co uskutečňovala věznice, pokud jde o opatření na vyvažování režimu, za nějž Breivik odpykává svůj trest, v Breivikův prospěch.

V komentářích byla vznášena námitka, že Breivik přispívá k profanaci norských žalob proti porušování lidských práv a paroduje je. Norsko jich u soudního dvora pro lidská práva dosud prohrálo takřka 40. V r. 2012 snížila OSN Norsku rating, čímž se Norsko ocitlo v stejné třídě jako země jako Čad a Azerbájdžán. Škoda ještě nebyla napravena.

Je paradoxní, že si na to, jak bylo s ním nakládáno, stěžuje zrovna Breivik, jenž čekal, že bude po zadržení mučen. Eskil Pedersen, bývalý předseda mladých sociálních demokratů, je spolu s dalšími přímo dotčenými z rozsudku rozčarován a rozhněván. Podobně jako mnozí další trvají na tom, aby byla záležitost přezkoumána v dalším kole. Nechápou, že svým naříkáním dokáže ze svých věcí tolik prosadit muž, jež způsobil tolik neštěstí.

Breivik byl opatřen „přívlastkem kvality“ soudu jakožto svědectvím toho, že bylo s ním nelidsky zacházeno. Bude nakonec nutné revidovat celé norské soudnictví? Nastane-li další teroristický útok, prosadí pravděpodobně jak politici, tak prostý lid nelidské zacházení s teroristy. Projdete-li si komentáře po zveřejnění rozsudku, jsou vidět zástupy těch, jež považují sebe za velké humanisty, přitom volají nejhlasitěji po dodatečném potrestání, přičemž nenávidí ten právní stát a ta lidská práva, jež jindy tolik chválí. Zatímco Breivik a ti, jež se ho více či méně zastávají, se odvolávají na lidská práva, k nimž se staví proti, aby získávali sympatie. Více než jindy se reakce jeví jako vzájemné a nepříliš čisté osočovávání, obouvání se a vyřizování si účtů politických protivníků.

Slovní střety ukazují, jak násilnou a nenávistnou by se norská společnost mohla stát, pokud by se ideologické rozpory projevovaly formou násilí. Co zbylo ze slov vyřčených v době bezprostředně a nedlouho po útocích?