Skandinávie byla po několik generací ve světě vnímána a známá svou poměrně nízkou zločinností, měla pověst oázy klidu, míru a bezpečí, symbolu jistot a serióznosti. Vysoký morální standard mnoha lidí a velká „sociální kontrola“ tomu zabraňovala. Nyní lidi strach okrádá o stále větší čas v jejich vědomí.

Navzdory dojmům, jež z přečtení reakcí na zákroky policie můžete nabýt, jsou lidé podle výsledků různých šetření spíše na straně policie. Třeba v četných případech, kdy policisté razantně zatýkali pachatele znásilnění a nešetřili je, neboť to byli žadatelé o azyl. Očití svědci a odborníci píší a hovoří o tom, že policie zašla moc daleko a nakládali s nimi zcela zbytečně surově a neobhajitelným způsobem a vykreslí pachatele jako oběti. Místo efektivního zadržení a vzornou práci se lidé pozastavují u útočníků a okolností okolo zásahů a litují je. Než aby se pokoušeli pochopit proč je někdy nejen na místě, nýbrž nezastupitelné, aby policie proti velmi nebezpečným a bezohledným padouchům používala donucovacích prostředků.     

Nebo situace, kdy je v MHD okradena třeba dívka/mladá žena, přítomných je několik dospělých, jenže nikdo nereaguje. Přitom je kopána z všech stran smečkou sedmi nezletilých Somálců. A to se mnohdy jedná o takové, kteří byli dejme tomu týž den či o den dříve polapeni za podobné delikty jen, aby byli propuštěni proto, že jsou pod zákonem ustanoveným věkem trestní odpovědnosti. Policii se jen vysmívali a častovali ji nadávkami a sprostými slovy. Všichni jsou zdánlivě bezmocní. Co tito lidé s námi dělají, když se neodvážíme pomáhat vlastním lidem proti těm druhým? Rodiče a další příbuzní obětí takových zločinů si myslí, že norští chlapci by nedokázali být stejně suroví vůči svým dcerám/partnerkám, nýbrž že toto je jev dovážený spolu s přistěhovalci. Jeden řekl toto skrze norský zpravodajský server www.nettavisen.no: Máme životní strach z toho, že budeme působit rasisticky, jenže toto nemá s rasismem nic společného. Má to co do činění s tím, jakou společnost si přejeme mít. Mají pronásledovat naše děti a ničit jejich mentální zdraví?

Sice existují rady pro řešení případů nezletilých, kde se mají dobrovolně setkat oběti i pachatelé včetně rodiče, jenže rodiče pachatelů často odmítají, aby se dostavily. Podle policie mnozí rodiči nedokážou pochopit závážnost situace a při výsleších jen hájí své děti, byť ví lépe. Spolu se svými povedenými ratolestmi okrádají o bezpečnost celou společnost.  

Přistěhovalecká politika a mentalita značné části obyvatelstva jsou založené na slitování před přijetím, a když jsou přijatí již zde, tak paradoxně nastoupí programová lhostejnost. Přistěhovalci sami ale mají ambice se někým stát. Pak se velmi špatně hodí, kdy se jim pokouší zavírat ústa tím, že se jim hmotně dává to, co chtějí. Třeba by řada z nich ocenila, kdyby se kladly požadavky na vlastní snaživost o začlenění, jenže po řadu léta jsme byli zaměstnáváni hlavně tím, že jich litujeme. Poté, co jsme se vypořádali s otázkami přistěhovalectví můžeme přijímat další a dávat jim ten nový začátek, o něj tolik usilují. A ne letité sezení po střediscích pro uchazeče o azyl. Co je větší hanba: Naše zacházení s nimi nebo jejich zacházení s námi. A to prý potřebujeme hrdé přistěhovalce, jež chtějí stát se radostí a užitkem pro společnost a zejména být spokojení sami sebou a novým začátkem v životě.

Po znásilnění či přepadení je pozdě hlásit. Ráně se nechce se zahojit. Když je systém více znepokojen reakcemi a odpověďmi na zločiny než samotnými zločiny, tak připravuje spíše živnou půdu jednak pro opovrhování systémem pachateli, jednak pro spiklenecké spekulace části debatující.

Země je podle všeho o dost méně civilizována, než bývávala před několika desetiletími, kdy se jeden mohl bezpečně pohybovat všude. V rychle vznikajících komunitách se policie bojí zasahovat a bezpeční nejsou ani posádky jiných zásahových vozidel. V průběhu deseti let se více než zvojnásobil počet nahlášených případů násilí vůči policii. Zároveň klesá počet policistů zraněných během výkonu povolání, což se podle zástupců policie dá vysvětlit častějším užíváním výstroje.

Není těžké vidět, kam to vede, byť nás o tom média vesměs „podvyživuje“. Není to výsledkem nedostatečného dobrého srdce politiků, jež odpovídají za takový společenský vývoj?

Lidé zvenčí, tedy ve většině tohoto světa, se na nás dívají s podivem. Na společnost, jež byla téměř bez zločinnosti v porovnání se současnou situací, kdy se zločinnost zvenčí již dávno zapustily kořeny a dělá tak i nadále.

Pro běžné lidi se jedná o to, že jsou olupováni ve vlastních domovech. Jako vždy jsou nejzranitelnější ti nejpotřebnější: Naši senioři, postižení a další bezbranní lidé. Nepřimějete původně vodotěsnou loď, do níž teče, k tomu, aby skrz ni přestala téct voda tím, že jsou pod hladinou vyvrtávány další a další otvory!

Společnost, jež jen pokrčí rameny tehdy, když je její obyvatelstvo vystavováno různým druhům porušování osobní svobody od cizích osob - o takové společnosti nelze mluvit prostřednictvím zájmena „my“. Je to patrným znamením rozdělené společnosti.

S tím kontrastující je fenomén, kdy je v Norsku prý stále více „soudců“ a „katů“, z nichž se mnozí shromážďují na diskusních stránkách zpravodajských serverů . Kde mohou dávat volný průchod své city např. vůči řidičům, invalidům, sexuálním násilníkům atd. Zjevně by nejlépe měli ihned vybraným jedincům udělovat jak soud, tak trest.

Arild Opheim a Elin Ruhlinová Gjuvslandová, novinářská dvojice, jež byla ve vlastním bytě oloupena, držena jako rukojmí a mučena údajnými uprchlíky, jimž byla odmítnuta žádost o azyl, si myslí skrze list Dagbladet a knihy Ubudne gjester /Nezvaní hosté/, že si to bohatá část světa zaslouží, uchylí-li se ke zločinnosti, aby prežili, jelikož my jim rozbíjíme jejich sny o pobyt a práci, abychom je pak jen odkázili na nezákonný život na ulici. Jestli se někdo stěhuje z Norska do Španělska proto, že má zimy a chladna plné zuby nebo jestli někoho z arabské země k nám ženou sny o lepším životě - pro zmíněnou novinářskou dvojici a mnoho dalších zastánců liberálnější migrační politiky je to prašť jako uhoď. Vítáme snílky jako kriminálníky, což jim prý zkrátí cestu k tomu, aby se jimi stali, jestli jimi ještě nebyli. 

Ať je situace sebevíce zoufalá, neospravedlní to bezpráví. Mezi politiky a znalci se ale podle mnohých běžných Norů příliš mluví o slabých, zranitelných, exponovaných skupinách. S vytvářením stále více sociálně-kulturně odloučených lokalit se situace nejspíše nezlepší a máme zaděláno na množící se potíže na dobu nedozírnou.

Je surové násilí ve službách dobra přijatelné? Existují snad případy kdy je člověk oprávněn, aby se radoval z utrpení druhých? Nebo bychom se měli stydět za radost, jež pociťujeme z neštěstí, jež postihne zločince? A měli bychom vůbec cítit povinnost pomáhat v situacích, kdy se útočí na druhé, a to zejména na děti a ženy a není možné se vymáhat spravedlnosti jinak?