Jedním z hlavních nových požadavků na utečence je to, aby se živili sami aspoň tři roky, jinak nebudou mít právo na trvalý pobyt. Žádat mohou až po pětiletém pobytu v Norsku. Dříve pro podání žádosti stačil tříletý pobyt, dokud prošli povinnou výukou norštiny. Trygve Hegnar, přední norský ekonom a redaktor listu Finansavisen v tomto listu uvádí, že po šesti letech pracuje sotva polovina běženců ze Sýrie a Iráku, kteří v posledních letech patří k nejpočetnějším žadatelům o azyl v Norsku.

Mimořádné výdaje na uprchlíky rozhodnou o státním rozpočtu pro rok 2017. Norská premiérka Erna Solbergová varovala, že kvůli těmto nákladům dojde k útlumu investic. Norsko, ač bohatá země, má podle řady odborníků velice zapotřebí, aby své peníze utrácelo na vlastní účely - třeba jen na údržbu a opravu zanedbaných veřejných budov, silnice a další infrastrukturu by bylo podle svazu norských inženýrů zapotřebí závratných 2600 miliard norských korun. Např. je jedna třetina školních budov kvůli špatné kvalitě vnitřního ovzduší v nevyhovujícím stavu a školáci mají kvůli tomu zdravotní potíže. Dále čekají tisíce lidí na životně důležité operace nebo na psychiatrickou léčbu. Z té poslední skupiny občanů není výjimkou, že se některým mezitím, co musí čekat, natolik zhorší stav, že si sáhnou na život.

Norové musí mít odpracováno dost let, aby měli nárok na důchod a další dávky, zatímco běženci je získají hned a navíc jsou částky, jež pobírají, vyšší než u norských žadatelů. To je vnímáno jako nespravedlivé.

Thomas Nordahl, badatel v oblasti školství, míní prostřednictvím serveru norské veřejnoprávní televize, že Syřané budou mít velké problémy, aby je norští zaměstnavatelé přijali. Dvě třetiny jich nemá základní znalosti čtení, psaní a matematiky. Řada jich neumí číst ani článek z novin nebo knížku ve své mateřštině. Nordahl ukazuje na zprávu Organizace pro bezpečnost a spolupráce v Evropě a Ludger Woessmann, představitel autorů této zprávy, nazývá dvě třetiny z příchozích Syřanů funkčními analfabety, co se týče podílení se na chodu moderních západních společností.

Ovšem nepřijímat běžence ani z těch oblasti, kde zuří válka, nemusí nutně znamenat být podlý či nemít srdce. Také zavírám dveře na noc, a to ne proto, že nenávidím ty, co jsou venku, nýbrž proto, že miluji ty vevnitř.

Takhle a v podobném duchu se v současné době vyjadřuje své obavy z následků pro sebe a své děti z desítek let nezvládnuté přistěhovalecké politiky nejeden Nor prostřednictvím těch málo médií, které ještě stále tolik necenzurují nebo události jako sexuální útoky na ženy obcházejí velikým obloukem.

Jsou to mrazivé chvíle, jež se vrývají pod kůži, zatímco lid propadá mezi dvěma židlemi, neboť je jako hromosvod i rukojmím mezi politiky a odborníky, a to nejen v otázkách přistěhovalectví. Norský dramatik Henrik Ibsen říkával, že Norsko je svobodnou zemí skládající se z nesvobodných lidí, německý dramatik Goethe zase, že nejlepším otrokem je ten, kdo si myslí, že je svobodný.

To, že si něco přeje většina lidí, by pro změnu zjevně nemělo být dostatečně silným důvodem. Nebo se tu jedná o jakousi hru či zkoušku na trpělivost a snášenlivost, abychom si našli sebe samé? Jsme snad pokusní králíci?

Dějství to má mnoho a ta jsou natolik prodchnutá, prostoupená a prolnutá, že těžko říct, jestli jsme již nějaké opustili a vstupujeme do dalšího.

Skutečnost dohání i ty nejidealističtější a prý se začalo kácet ve vlastním lese. Norsko bohužel má ten osud, že zbohatlo natolik, se se stalo předním cílem přistěhovalců. Jøran Kallmyr, zástupce Sylvi Listhaugové, ministryně nového vládního rezortu pro azylovou a migrační politiku, odůvodňuje potřebu přísných pravidel proto, že Norsko se svým sociálním systémem a svými vysokými platy patří k nejbohatším zemím Evropy, a proto pro běžence k těm nejpřitažlivějším. Požadavky na snahu začlenit se do většinové společnosti má motivovat více osob do vzdělávání.

Navržená zpřísnění podle Kallmyra vyhovují pravidlům lidských práv Rady Evropy. Návrhy posoudili mimo jiné právníci z právní kanceláře vlády, která nedávno zvítězila ve sporu vedeném před norským Nejvyšším soudem o podmínkách pro získávání azylu v Norsku.

Před tím, než loni nastala ta mimořádná přílivová vlna běženců do Evropy, čekalo na byt přes 5000 žadatelů o azyl. Pobyt v zařízeních se jim prodlužuje na dobou neurčitou a čekání na rozhodnutí úřadů může být pro žadatele o azyl zhoubné a vede k jejich pasivitě, frustraci, rvačkám a dalším výtržnostem. Jsou to jednotlivé okresy, které za ubytovávání utečenců odpovídají a mnoho jich nemá dost bytů ani aparát lékařů, psychologů atd. připravených na to, aby se o uprchlíky postarali. Často není na jejich děti kapacita v místních mateřských a dalších školách. Navíc je problematické sehnat dost pěstounů pro rostoucí počet nezletilých, kteří přijíždějí bez doprovodu rodičů.

Mnoho jednotlivců, skupin obyvatel a někteří starostové a další se staví proti zřizování zařízení na ubytovávání utečenců. Norové je co do počtu malý národ a stoupá počet těch, kteří si myslí, že jejich kultura je v ohrožení. Kdo má ochraňovat naši kulturu hodnou ochrany, když ne politici? Již se vytvořily celé městské části, kde žije mnoho osob, které norsky neumí a kde platí islámská pravidla, ženy jsou obtěžovány a čas od času se prožene vlna znásilnění, přepadávání a dalšího násilí.

Spojené státy na přistěhovalectví v posledních 20 letech vydělávaly. V evropských sociálních státech jako ve Švédsku a Norsku je tomu ale naopak, tvrdí profesor národního hospodářství Kjetil Storesletten prostřednictvím listu Aftenposten: Ten druh přistěhovalectví, který měla Skandinávie za posledních 20 let, neřeší problémy sociálního státu tak, jak si myslí mnozí politici. Naopak problémy zesiluje.

Co takhle trochu hospodářské střízlivosti? Vždyť úřad ví, že migrant dostává o mnoho vice na plnění než vrací státu v podobně daní. A zrovna Syřanů je zaměstnáno nejméně ze všech národností, o nichž vede úřad statistiky. Za nimi najdeme Iráčany. Tyto dvě skupiny tvoří největší počet těch, jež v posledních letech do severské země přichází. Bude-li 100000 syrských uprchlíků zaměstnáno na 54 %, tak budou náklady “jen“ 430 miliard norských korun. V případě, že jejich zaměstnanost dosáhne 43 %, výdaje přijdou na 600 miliard. Nezlepší-li se dnešní osmadvacetiprocentní zaměstnanost, bude nás to stát 1000 miliard. Znamená to, že pokud jste Norové, vše co budete další dva roky až pět let (v závislosti na zaměstnanosti) platit na daních, půjde na ně. A to ještě nejsou zahrnuty náklady za mnoho dalšího, především za zločinnost.

Čestné by bylo na rovinu národu říci, jak asi máme zvládnout toto sousto, které si za nás ti nahoře vzali. Zatím se nemluví o tom, zda osekávat jiné výdaje, či zavést vyšší daně, a tak napínají nás dále. Oběma znesvářeným stranám záleží o hodně více na tom, aby obsadily zatvrzelé pozice a hájily své politické identity, než aby se zaměřovaly na předcházení budoucím konfliktům, aby je chápaly a aby chápaly i obavy občanů.