Neexistuje jiná solidarita než jich přijmout co nejvíce zde v Norsku. Skrze to se táhne dělící čára, jestli jste hodní, abyste byli nazváni člověkem, či ne. Nadšení, bezhlavá empatie a iracionální dobrota za tleskání zástupců médií bez úvah o důsledcích pro společnost: nehledí na možnosti, nakolik Norsko může pomoci a nakolik ne, nýbrž jen kolik lidí se jim může povést vzít do Norska a soutěží o to. Norsko má být zářným symbolem.

Jako kdyby měli patent na jediné řešení. Pro řadu politiků bylo a je důležitější budovat značku na tom, která strana je proimigrantštější než věcně diskutovat řešení těch problémů, jimiž dosavadní politika v této oblasti Norsko požehnala. Jediná strana trvala na tom, že za každou korunu se v sousedních zemích na financování základních životních potřeb např. přes OSN dosahuje mnohem více, než aby tito lidé s vidinou zbohatnutí na dávkách byli pouštěni ke zdejším korytům. Že by ještě bylo možné být mezinárodně spravedlivý a zároveň chránit vlastní kulturu?

Jednostrannost se podle výsledků komunálních voleb zřejmě poněkud vymstila těm stranám, jež nejvíce horlili za humanismus a hodnotu člověka: Křesťanské lidové straně (Kristelig folkeparti), Levé (Venstre) a Socialistické straně (Sosialistisk venstreparti), jež se ocitly na hranici volitelnosti. Výjimku tvořila poměrně nová radikálnější levicová strana Rudí (Rødt), jež získala rekordních 15 % v městě Tromsø. Dokonce někteří voliči pravice dali věrnosti sbohem a přešli ke krajní levici.

Dvě vládní strany Pravá (Høyre) a Pokroková strana (Fremskrittspartiet) značně ztratily, až tolik, že se tážou po ceně a smysluplnosti další účasti ve vládě a cítí zhrzenost a únavu. „Naše voliči jsou zvlášť netrpěliví“, snaží se veřejnost ukonejšit Siv Jensenová, předsedkyně Pokrokové strany. Mírně posílili sociální demokraté, jež brali tyto komunální a regionální volby jako všelidové hlasování o důvěře těch dvou vládních stran. Ty získaly cca. 33 % a tak se pohoršily o cca. 10 %. Poprvé za osmnáct let vyhráli v Oslu, vystřídali vedení i v dalších větších městech.

Protože podle zlých jazyků záleží na tom, ve které jste byli straně a již není strany, u níž je to tolik znát jako sociálně demokratické Dělnické strany (Arbeiderpartiet). V několika okresech je ve vedení odjakživa. Kdo neabsolvoval partajní školu a nemá v pořádku „partajní knížku“, s ním se prý nepočítá třeba při náboru zaměstnanců. Nepotismus v malých norských poměrech přímo kvete. Na významné posty nejsou povyšovány jen tak ledajaké osoby.

Ještě nedotvořená Strana zelených se napoprvé probojovala do okresních rad. Pravděpodobně to byli mladí voliči, jež se cítili být osloveni výzvami ke změnám a kteří by jinak třeba nedávali hlas žádné straně. V několika okresech a městech se Strana zelených stala jazýčkem na vahách a je pouze na ní, zda bude spolupracovat s levicí nebo s pravicí.

Stále větší profesionalizace již uhlazeného stylu voliče se dlouhodobě odcizuje. Možná i proto byla volební účast na norské poměry rekordně nízká, pod 60 %. Každý 3. volič se rozhodl až v den podání hlasu. Podle politologa Sveina Toreho Mertinsena a prostřednictvím serveru norské veřejnoprávní televize mohla být příčinou absence voličů demobilizace protiimigračních voličů. Norové se štítí sporů a ohlušující (a zastiňující) shody a souladu kolem soutěžení o morálnější přístup k uprchlíkům se raději nechtěli zúčastnit.

Žádná většina tak, jak se to snaží vykreslovat a vštěpovat sdělovací prostředky, ale přece desetitisíce lidí, jeví ochotu běžencům pomáhat, jenže posouvá to politiky? Nastane antiklimax a pokud ano, tak kdy? Červený kříž, Norsk Folkehjelp ad. organizace a část veřejnosti to skrze média představují jako obdivuhodné, že se tolik migrantů prodřelo přes jednu zemi za druhou a protrpělo to až do dalekého Norska, což samo o sobě samozřejmě z nich udělá lidi především hodné naší pomoci, daleko přesahující a zastiňující naše vlastní potřeby odedávna.

Zatímco někteří redaktoři norských deníků ještě zesměšňují výrok maďarského premiéra Viktora Orbána o tom, že se Evropané jednou mohou stát menšinou na vlastním kontinentě, již se stalo skutečností to, že jsou Norové v menšině na čím dále více školách. A odpověď Norů? Ti si to řeší po svém a sice tak, že se stále více stěhují za samotná města. Nejvíce je to vidět v hlavním městě Oslu.

V norských přijímacích střediscích pro žadatele o azyl jsou běženci zaplavováni použitými oděvy, drogistickým zbožím, hračkami, koly, kočárky, lyžemi atd. Jsou tací, jež se nabízí, že naučí běžence plést, budou s nimi hrát fotbat atd. Někteří jedinci se stejným zbožím nápomocně odlétají na řecké ostrovy, na nichž jsou běženci drženi. Jsou tací, kteří se zříkají zisku či spropitného a posílají je organizacím na pomoc uprchlikům. Někdo nabízí, že běžence vezme k sobě domů. Norský migrační úřad uvádí, že nabízet ubytování mohou jen ti, jež mají kapacitu pro padesát lidí výše. Oslovení politici to ale odmítli s tím, že nemají místo. Stejně sami většinou bydlí v lepších částech měst, daleko od ghett a míst, kde jsou stále početnější ti, o nichž nesmí chybět řeč v jejich okázalých projevech o solidaritě a lidskosti.

Do jaké míry jsou lidé doopravdy ochotní obětovat něco, co skutečně zabolí? Méně bytů a domů, lůžek v nemocnicích a domovech důchodců, míst v mateřských školách atd. dostupných pro stávající obyvatelstvo,- nárůst uživatelů ovlivní počet volných míst. Vše, co jsme většinou brali jako samozřejmost, že je nám dostupné.

Norská veřejnoprávní televize vysílala několikaminutové svědectví jednoho Syřana, kterého sledovala reportérka jak se krůček za krůčkem propašuje přes celou Evropu. Na tom by nebylo nic divného, nebýt toho, že to bylo bez titulek. Jakoby televize s největší samozřejmostí předbíhala situaci za několik let, na niž se patrně budeme muset zvyknout, kdy bude třeba umět arabsky, aby se jeden dorozumíval v stále více městských částech této země.

„Také jsme byli jednou běženci“ se snaží média ospravedlňovat. Jenže drtivá většina těch, jež tehdy utekla, uprchla do sousedního Švédska. Tehdy nešlo o reprodukční válčení – dobývání měst a městských částí přibýváním členů rodiny rozením a sjednocováním rodiny. A tak může být z původně jednoho nezletilého žadatele o azyl, jehož rodina pošle napřed, 10-15 osob i více. V 90. letech Norsko přijelo desetitisíce běženců mj. z Bosny a Hercegoviny a Kosova, a při rozhovorech s nimi se ale novináři a moderátoři nikdy netážou proč se do svých zemí nevracejí za tu dobu co tam již panuje mír.

Poté co dánské úřady přes arabskojazyčná média oznámily, že běženci nejsou u nich vítáni a okleštily dávky a poté co také Švédsko a Dánsko přestalo evidovat utečence, nikdy v dějinách nepřišlo více běženců ze Švédska do Norska, pěšky, na kole, v autobusech, vlacích. Norští motoristé je vozí. Pašují je přes hranice i jejich krajané, jež již v Norsku jsou. Cyničtí a nanejvýše uvědomělí se vzdávají, dokud se nedostanou tam, kam sami chtějí. „Dokud víme, že jsou to Syřané, většině bude povolen pobyt v Norsku,“ řekla norská premiérka. Opoziční strany žádají, aby se Norsko podílelo na „brigádě“, jak nazývají rozdělování běženců po jednotlivých zemích.

Jenže brigáda má konec, a nyní nevidíme konec žádný, jen špičku ledovce, počátek počátku. Podle některých se jedná o regulérní invazi. Od kdy je Evropa tak slabá, že dobyvatelé již nepotřebují zbraně? Pokud bude aktuální stav tak nerušeně pokračovat, a nebude zastaven a zažehnán – pak masy třetího světa budou moci jednodušeji a rychleji přenášet své násilí, bezpráví a všeobecnou zaostalost do Evropy.

Více lidí třeba vytáhne do boje až na poslední chvíli, kdy může být již opravdu pozdě. Mezitím je to na všechny ty, kteří se snaží zachovat krásu západní civilizace a přimět druhé k znovuobjevení hodnot, po níž jiní dlouho dupali, aby znásobili své úsilí.