Život snad většinu z nás srazí na zem alespoň několikrát za život. Ukáže nám věci, jež jsme si nikdy nepřáli nebo abychom je spatřili. Zažijeme žal i selhání. Postavíme se na nohy a některým z nás s tím pomáhá stát.
Co lze od státu čekat a nakolik se budete muset spoléhat na sebe? Nemají být práva něčím, co si nejdříve musíte odpracovat a ne, že stačí, abyste jenom přišli a dovolávali se jich? Někteří z těch, jež poctivě odvádějí, co mají, mají pocit, že stát na jejich existenci zapomněl a všimne si jich pouze v případě, když od nich něco potřebuje.
Příznivci levice taktně mlčí o neduhách systému, včetně toho nejhoršího, totiž toho, že to často vede k trvalému a často výhradnímu zdroji živobytí, což může vést k malátnosti, nonšalantnímu životnímu postoji a nedostatku otrkanosti. Pravice zas čas od času označují lidi, jež potřebují bezpečnostní síť sociálního státu jako kdyby si zvolili svoji situaci sami a nejsou ničím jiným než brčko v lidském rouchu do státní pokladny.
Norský list Aftenposten se jeden čas dotazoval lidí na to, co je nejlepší a co nejhorší na sociálním státu. Výsledky: odpovídalo se, že mnohým je odebírána odpovědnost za vlastní život. Instinkt sebezachování je obrovský, a proto jich mnoha lidem není líto. Systém nám nabízí možnost v tísni, abychom vzali osud do svých rukou, někdo by ale říkal, že řada, ne-li většina, lidí dostane více šancí, než si zaslouží.
Nelze uzákonit chudé lidi do prosperity uzákoněním zámožných lidí z prosperity ven. Co jeden člověk dostává, aniž by pro to pracoval, to musí jiná osoba odpracovat, aniž by to dostával. Vláda nemůže někomu dávat nic, co předtím nebral někomu jinému. Nemůžetemnožitbohatství jeho vydělením. Nakolik se vyplatí pracovat s vědomím, že se o vás vždy postará někdo jiný? Rozdávají se dávky a příspěvky příliš nekriticky a ledabyle, aniž se od příjemců vyžaduje nějaká protislužba?
Od nového roku jsou všichni příjemci dávek mladší 30 let nuceni sami vyvíjet úsilí a zvykat si na okresem organizovanou práci a pracovní prostředí v okrese, kde bydlí. Mají se dostavovat na domluvené místo v domluvený čas, jinak jim bude stržena část dávek. Podle ministra práce Robera Erikssona prostřednictvím norského listu Adresseavisen jsou dávky „nakažlivé“: Říká, že „víme, že u těch, jež mají rodiče pobírající dávky, je větší nebezpečí, že sami budou pobírat dávky.“
Absurdní automatická práva na prostředky daňových poplatníků: proslýchá se, že se peníze prý štědře rozdávají lidem, jež sami nepřispívali/nepřispívají. Šest z deseti dotázaných norských manažerů se podle norských médií domnívá, že je příliš snadné úspět s žádostí o dávky v nemocenské a být přiznán dávky a příspěvky obecně. Rozmazlenost posílá mládež tam, kde se jim dostávají dávky a nejsou na náročný pracovní život mentálně připravení. Setkání s pracovním životem zapůsobí na mnohé šokově.
Boj o každé místo již začal. Takové Skien, město na jihu Norska, vyhlásilo pět pracovních pozic na částečný úvazek a o každé z míst zažádalo 50 až 100 osob. A to měli ještě před pár lety potíže s tím, aby si na takovou práci našlo dost zájemců.“ Jde o trend pozorovatelný u každé pozice, jež si nežádá speciální způsobilosti“, tvrdí Terje Tønnesen, ředitel norského úřadu pro práci a sociální věci pro region Telemark prostřednictvim norského listu Varden.
Norsko je několik let tou zemí v Evropě, do níž se stěhovalo nejvíce lidí v poměru k počtu obyvatel. Více než veškerý růst v norské zaměstnanosti připadl na zahraniční pracovníky. Tvrdí to prostřednictvím norských médií Stein Reegård, hlavní ekonom norského odborového svazu Landsorganisasjonen. Od r. 2008 dodnes se jedná o bezmála 150000 lidí. To na úkor místních. Těch pracuje o 100000 až 150000 méně než před těmi sedmi lety. Prý se jedná o skrytou nezaměstnanost. Kvůli štědrosti sociálního systému, jež je na zaměstnávání vázán, je stěhování se za prací pro Norsko výhledově prodělečné a vedou k dlouhodobým posunům v přirozeném zaměstnávání osob.
Norsko je zaplaveno zahraničními pracovníky, kteří se stále více nedokáže postarat o sebe a hladovějící nezaměstnaní gastarbeitři ze zemí střední, východní i jižní Evropy a také Afričané a Jihoameričané, postižení hospodářskou krizí, jsou v Norsku v mnoha městech vidět na ulici nebo v střediscích dobrodinných organizací, jež rozdávají jídlo. Tato skupina od r. 2009 roste a norská média hlásí, že se na rozdíl od Švédů jiní pracovníci ze střední a východní Evropy nevrací domů poté, co se pomalu začaly projevovat známky hospodářské krize i v Norsko. Mají třikrát vyšší riziko než místní, že přijdou o práci. Badatel Bernt Bratsberg z Frischova centru v Oslu přes média říká, že „je výhodnější a pohodlnější stát se nezaměstnaným v Norsku, a proto zůstanou. Nevýhodou volného pracovního trhu jsou oné velké rozdíly sociálního systému a proto dojde-li k poklesu ekonomiky, nedosahujeme toho, že stejný proud lidí míří z Norska ven jako jich onehdy do Norska příjelo.“
Z úst dalších kritiků-komentátorů zní, že téměř bez rozdílu norští politici touží po tom, aby norští zaměstnanci znejistili. I nadále stůj co stůj povolovat stěhování se za prací je prostředkem, zatímco z pokladny sociálního systému mizí prostředky stále dále a utrácejí se především tam, kde je kupní síla větší.
I v takovém Norsku se toho děje dost nepřístojného. Stále se lámou nové rekordy v podvádění sociálky. Loni norská sociálka nahlásila policii případy za 271 millionů norských korun. Riziko, že viníky chytnou je ale prý stále větší, neboť úřady mají již několik let specializovaný útvar, jenž se zejména zabývá získaním podpory v nezaměstnanosti podvodem, dále nemocenským, příspěvky na samoživitele atd. Pomáhá prý i to, že pobočky zaměstnávají lidi těch národností, jež např. podle norské veřejnoprávní televice nejvíce podvádějí, jako např. Somálci. Ti se občas snaží krajanům takovou praxi rozmlouvat.
Na řadě míst sousedé o příjemcích dávek a pracujících načerno v jednom ví, vč. těch, jež tam spravují peníze daňových poplatníků, nicméně s tím nic nedělají. Či se jedná o fiktivních pracovních smlouvách formálně zaměstnaných ve firmách za účelem získávání práv na dávky. Často se jedná o cizince, jež pobývají v cizině celou dobu, kdy měli údajně pracovat a přitom jim chodí třeba též příspěvky na děti, bydlení atd. 40 % uživatelů norské sociálky jsou přistěhovalci. Tvrdí, že pobývají v Norsku a přitom se zdržují v cizině a pobírají podporu v rozporu s pravidly. Norská sociálka údajně nevysvětlí rodilým Norům, na co mají nárok, nýbrž odkazují na své webové stránky. Zato příjde-li cizincec, dostaví se referenti, poradci, tlumočníci atd. a vstěpují jim, že na všechno toto mají nárok, jaké že je jejich číslo účtu atp. V některých městech tvoří lidé původem ze zemí mimo Evropu až polovinu příjemců dávek, píše se na norském zpravodajském serveru www.document.no.
Bývalý prezident Spojených států Ronald Reagan jednou prohlásil, že by se měla měřit úspěšnost sociálního systému tím, kolik lidí ho opouští a nikoliv tím, kolik lidí se stane jeho součástí.
Jako kdyby měl dělat mínus a mínus plus. Je dost těch, kteří si asi budou muset uříznout jednu ruku kvůli tomu, aby pochopili nakolik byli šťastní, dokud ještě měli obě.
