„To ladí velice špatně s nesmírnými potřebami pracovních sil v nadcházejících letech“, tvrdí Anne-Kari Bratten, předsedkyně Spektru. Ano, volný čas se pro řadu Norů stal formou bohatství. Otázkou bude, nakolik to bude slučitelné s přebujelým navyklým nutkáním spotřebovávat všechno více a rychleji a udržitelné pro životní prostředí. Chabou útěchou jim bude to, že i když budou v budoucnosti pracovat méně, kupní síla obyvatel díky růstu produktivity poroste a to podle norského statistického úřadu tak, že Norové budou mít na osobní spotřebu v r. 2060 o 2,7krát více dostupných prostředků než měli v r. 2010. Do té doby se ale může stát leccos, co tyto vyhlídky zmaří, zpomalí či oddálí.

Norové pracují o 5,5 hodin méně než Řekové. V Norsku se totiž pracuje v průměru 38,7 hodin týdně. To podle šetření provedeného personální agenturou Randstad a zpravodajské agentury Europa Press. Ve všech severských zemích se pracuje méně než 40 hodin v týdnu, zato v Řecku 44,3 hodin. Zároveň je podle norského vládního serveru www.regjeringen.no počet lidí na nemocenské v Norsku vyšší než v řadě dalších zemí.

Některá šetření se snaží dokazovat to, že snížená pracovní doba vede ke zvýšené produktivitě. Jsou příklady jednotlivých firem, kde financuje zvýšení produktivity snížení pracovní doby zaměstnanců, jde ale spíše o výjimky a nové způsoby organizace práce, jež se tak jako tak vynutily, poněvadž jinak by ony firmy zkrachovaly. Ovšem jak by mohl třeba řidič z povolání nebo zdravotníci zvyšovat produktivitu odpovídající míře snížené pracovní doby? Navíc by si to, že více lidí bude pracovat méně hodin vynutilo zaměstnávat více lidi často v sektorech kde se již desítky let potýkají s nedostatkem uchazečů. Hlav, jež se nenajdou a když už, tak pomoci již tak dlouho nanejvýše spornému přistěhovalectví, díky němuž o těch, jež přicházejí, již také víme své. Přechod na péči o nemocné a staré pomoci strojů je ještě vzdálenou hudbou budoucnosti.

Uspokojivá organizace provozu vytvoří předpoklady pro ziskovost, nižší počet osob čerpajících nemocenskou a spokojené zaměstnance. Avšak se též najdou příklady toho, že stejně úspěšné bylo zavedení delší pracovní doby jako např. dvanáctihodinových směn v nemocnicích, kde je menší absence osob na nemocenské během těchto směn než v průběhu jiných směn. To hlavní tedy není počet hodin, nýbrž to, jak je práce vykonávána, vedena a organizována.

Šestihodinový pracovní den je požadavkem na plnou mzdu/plat za sníženou pracovní dobu. Jsme-li ochotní sami za něj platit, tak nic nestojí v cestě, aby byl zaveden. Ale proč zastavit u šestihodinového pracovního dne? Postoj řady Norů, a to zejména těch, jež jsou jeho zastánci, jde shrnout takto: Život máme každý jen jeden a nevěnujme ho zaměstnavateli, jelikož nelze věřit, aby se ten toho tolik vážil a cenil, že vám to skutečně v hojnosti oplatí. Mezitím lidé zažijí, že nemají na vlastní myšlenky čas a že jejich děti dospějí, aniž si toho vůbec všimli. Děti, jež vidí své rodiče pár hodin denně, nejsou šťastné ani spokojené děti. Jde o nevyrovnanost. Ztracený čas se vám nikdy nevrátí, zato ztracený plat/mzda ano. Šestihodinový pracovní den může uvolnit čas na to, aby se mohlo dělat věci na předcházení problémů, s nimiž se potýkáme dnes, poněvadž lidé nemají na sebe čas. Vidí šestihodinový pracovní den jako možnost dávat lidem šanci, aby se sami rozhodli o tom, co je v životě nejdůležitější, aniž je to bude stát peníze. Přitom by lidé, až budou pracovat méně, méně často potřebovali zdravotní péči, jelikož by se předcházelo zdravotním neduhám.

„Chuť k práci, pojď se vnucovat“, jak říkával Rolv Wesenlund, jeden z nejznámějších bavičů Norska, jenž již není mezi námi: Norsko boduje v Evropě nejvýše, pokud jde o radost z práce a nejšťastnější pracovníky ze všech Norů podle norského časopisu Teknisk Ukeblad najdete na severu země, zatímco Oslo je poslední.

Na druhou příčku se umístili Dánové a na třetí Nizozemci. To vše podle průzkumu European Employee Index členské organizace HR Norge a poradatelské firmy Ennova. Průzkum hodnotí kromě toho, nakolik se zaměstnancům líbí v práci rovněž pověst, vedení firmy, spolupráce, každodenní úkoly/úkony, poměry zaměstnávání a odměňování a navíc profesní a osobní rozvoj. To, že jsou to především země severní Evropy, jež vykazují vysokou míru radosti a štěstí ze zaměstnání, souvisí podle Evena Bolstada, předsedy organizace HR Norge, především s kulturou vedení firem a vysokou mírou důvěry v pracovním životě. Velice solidní finanční situace vytváří bezpečnost. Větší spolupráce a menší soutěživost v rámci firmy přispívají k lepší pracovní kultuře. Pro dosahování radosti a štěstí z práce se pěstuje souhra mezi lidmi, přičemž motivace je podstatná pro nasazení a pocit blaha, což je důležitou hnací silou pro věrnost, tvrdí Bolstad. Menší firemní jednotky zejména na severu Norska vyvolávají u zaměstnanců pocit blízkosti k cílům a strategiím firem. Nejšťastnější pracovníci pracují v kulturním sektoru, ve svazcích/spolcích, dobrovolných a neziskových organizacích. Na posledním místě jsou pracovníci odvětví dopravy.

Mají nejnebezpečnější povolání v Norsku, ale nikomu se nelíbí práce natolik jak se líbí právě jim. Navzdory rizikům, chladu a nejistotám nikdo na rybáře nemá. Podle těch z nich, jež byli osloveni a norského serveru www.forskning.no, jsou důvody této obliby a spokojenosti z práce kamarádství posádek a samostatnost a volnost při výkonu zaměstnání. Rybáři se v Norsku vyznačují též zcela odlišným postojem k nemocenské než u jiných skupin výdělečně činných osob: krátkodobé čerpání nemocenské je něčím, co u nich téměř neexistuje. Bolí-li je krk nebo mají-li mírnou horečku, tak platí jediné: jet do práce. Uvedli že to, že mají nebezpečné zaměstnání, není ničím na co myslí nebo mohou myslet pořád kolem dokola.

Bude se ale pracovat více a nikoliv méně. Ekonom Keynes věřil v r. 1930 tomu, že na začátku 21. stol. bude třeba kvůli efektivizaci pracovat jen 15 hodin týdně. Šestihodinový pracovní den, jenž se snaží desítky let prosadit část levice v čele s částí odborů s argumentací, že to jednak zvýší zaměstnanost, jednak uvolní čas a tlak na výkonnost a sníží míru vyčerpání a stresovou hladinu mj. v prospěch péče o děti a rodinný život, je podle kritiků několika článků zveřejněných na zpravodajském serveru norské veřejnoprávní televize NRK www.nrk.no na námět budoucího financování systémů sociálního státu zcela zcestným řešením. Pro budoucnost by se měla najít řešení umožňující více lidem pracovat a nikoliv méně lidem, jinak je málo pravděpodobné, že by bylo financování těchto systémů udržitelné, dokud bude růst počet uživatelů a bude ubývat těch, jež budou přispívat. Budeme-li předpokládat to, že nesleví ze svých očekávání na kvalitu veřejných služeb budou si přát nejnovější a nejlepší procedury léčení, což bude obnášet nesmírné vícenáklady za investice při zvyšujícím se průměrném věku obyvatel. Dnes financuje 2,5 zaměstnanců jedno místo v domově důchodců. V budoucnu bude nést 1,5 zaměstnanců totéž břemeno.

Norové si zvykli žít na vysoké noze, nicméně i tam najdete lidi, jež si z nutnosti či z přesvědčení žijí v hmotné nouzi. Ovšem je růst dán jakožto cíl navždy? Není pravděpodobné, že budou lidé spokojení s dnešní kvalitou veřejného sektoru, a to zejména ne tehdy, bude-li blahobyt na individuální úrovni i nadále růst. Zdokonalovat a množit blahobyt sobě i nám blízkým v podobě hmatatelných důkazů, tedy toho posledního v technologických vydobytcích, bylo moc dlouho hlavní hnací silou naších životů. Proto budou i nadále dřít hlavně pro tyto hmotné statky a jejich výměnu rychleji než to vlastně potřebují.