V r. 2013 to bylo 362,25 norských korun, přičemž průměr EU činil 175,50 norských korun. Do částek je započítána jak mzda, tak sociální náklady (za pojištění atd.). Zahrnuty jsou veškerá odvětví a části soukromého sektoru s výjimkou zemědělství. Mzdy a platy jsou např. cca. o 20 % vyšší než v sousedním Švédsku. A to se ještě najdou takoví, kteří si myslí, že země střední a východní Evropy v dohledné době doženou západ, co se týče platového ohodnocení tak, jak sliboval nejeden politik např. před vstupem do EU?

Čísla z finančních úřadů dokládají podle norského zpravodajského serveru www.nettavisen.no to, že jen z r. 2013 do roku 2014 se výdaje zaměstnavatelů za platy a mzdy zvýšily o 4,1 %. Za předchozí období od r. 2008 do r. 2012 stouply náklady za hodinové mzdy o 8,6 % v EU a 27,7 % v Norsku.

Norsko se tak potýká s opačným problémem než čelí většina zemí: Ze strachu pohnout s představou, že se všichni mají dobře, se ale chceme mít ještě lépe, se nikdo netroufá nabádat ke změně. Možná je načase skoncovat hrát si na vysocenákladovou zemi? Čas přistání se blíží poté, co se na rozdíl od většiny ostatních zemí létalo v oblacích.

Země s platy ropového a plynárenského průmyslu i mimo něj nemá stejně tolik štěstí jako za tzv. rudozelené vlády. Dnešní a budoucí náklady na mzdy/platy a sociální účely mohou podle některých odhadů do r. 2060 vyčerpat tzv. ropný fond, nebude-li pokračovat hospodářský růst posledních let, o němž přicházejí stále silnější signály, že pokračovat nebude. Růst mezd/platů je poháněn požadavky odborů. Norští pracující se nemají špatně a neustávající požadavky podepírány vyhrůžkami o stávkách. Tyto výhrůžky jsou každoroční stálicí při vyjednávání o platech a mzdách.

To by se dalo ještě pochopit tehdy, kdyby byly příliš nízké platy sociálním problémem, jenže tomu již tak není u většiny skupin pracujících, spíše se stalo zásadou, na niž si většina navykla, že platy/mzdy mají být každoročně zvyšovány alespoň o nějaké 3-4 %. Zvyšování vede k stoupajícím cenám a slábnoucí konkurenceschopnosti vůči cizině a neposiluje blahobyt. Na odbory si nikdo skoro nikdy netroufl, a když se pokoušel, tak neuspěl, nicméně se teď objevují návrhy jako zmrazit reálné mzdy/platy alespoň na deset let dopředu. Ovšem ke změnám budeme mít daleko, pokud se budou považovat všechny změny jako útoky na to, čehož bylo horko těžko dosaženo.

Podle některých kritiků by měly osoby ve vedoucích pozicích jít příkladem. Vše prý začíná nahoře a nelze čekat, že řadoví zaměstnanci přijmou snížení mezd/platů dokud to neudělají jejich nadřízení. Jenže k tomu by údajně mohlo dojít až tehdy, přistoupí-li se k náležitým úlevám na daních a poplatcích.

Bez vysoké ceny ropy nemůžou být platy v Norsku výrazně vyšší než v sousedních zemích. Byť Norsko bude i nadále patřit mezi nejbohatší země světa, je nebezpečné podceňovat, jakou výzvu budou obnášet tyto změny. Zkušenosti z jiných zemí jako např. Finska dokládají, jak je pro zemi obtížné, aby poupravila své směřování tehdy, nejsou-li již dosavadní motory růstu stejnou silou jakou mívávaly.

Připomeňme si jak pohádkový byl zejména v posledních 15 letech hospodářský rozvoj Norska. Norští pracující byli jasnými evropskými špičkami, co se mezd a platů týká. Firmy měly na to, dokud tvořily stále vyšší ceny ropy základ až násilného růstu investic do těžby ropy a plynu a dodavatelského průmyslu. Soutěž o pracovní sílu vyvolávala pro Norsko typický růst mezd, platů a blahobytu.

Cenu za to platila rostoucí část tradičního průmyslu: stále větší měrou nebyla s to, aby konkuroval na svých starých trzích. Naštěstí se mohl kdejaký podnik přizpůsobit dodávkám zboží a služeb ropnému a plynárenskému sektoru, kde se stále zlepšovala platební schopnost.

Znamenalo to ale zároveň to, že Norové žili stále nebezpečněji, neboť je natolik dlouhodobý a silný růst vývozních cen nestandardní a obvykle se částečně nebo zcela obrátí. „Obohatili jsme se více než jiní proto, že jsme dostávali lépe zaplaceno, tvrdí hlavní ekonom norské banky Handelsbanken Knut Anton Mork. Podle něj nestačí, že budeme vzdělanější a chytřejší: mzdy a platy musí dolů. Jen tak budou chtít představitelé firem vsazovat a tak riskovat, aby se mohlo dařit.

Poněvadž nyní bude rychleji než si mnozí dokázali představit zapotřebí obrácená restrukturalizace: od ropy a plynu na jiná odvětví a části průmyslu konkurujícího s ostatními zeměmi.

Norská ministryně financí Siv Jensenová mlčí a jasně nepřipravuje voliče na to, že Norové nebudou moci čekat vyšší růst mezd a platů než v jiných zemích. Místo toho tvrdí, že nižší daňová hladina bude pro konkurenceschopnost průmyslu rozhodující. Jenže podle řady ekonomů jde spíše o to, aby se norská hladina mezd, platů a jiných nákladů stala podobnější té v zemích, jimž norský průmysl konkuruje, jinými slovy musí norská pracovní síla zlevnit.

Naštěstí se zdá, že měnový trh skrze padající kurz norské koruny splňuje část toho, co je třeba udělat, a to tak, že byť nedostatečně snižuje část rozdílů ve mzdách a platech vůči cizině. Avšak jde o jednorázový zisk, jenž navíc může být obrácen. Navíc se Norsko třeba díky tomu vyhne výraznému zvýšení nezaměstnanosti a ohroženému sociálnímu smíru, stávkám atd.

Ano, norští pracovníci jsou drazí, nicméně mají podle norské banky (Den norske bank) důležité kvalifikace, jež vyvažují za náklady na mzdy/platy. A jsou efektivní po tu dobu, kterou odpracovávají.

Ve většině firem tvoří náklady na mzdy a platy hlavní výdajovou položku. Mnoho firem přežívá v konkurenci jen tak tak a může být pro ně likvidační zvýšení výdajů na platy a mzdy, stejně jako daní a poplatků nebo odstranění úlev jako např. zrušení výjimky, v rámci které nejsevernější oblasti Norska neplatily daň ze zaměstnávání osob (zahrnující také odvody za sociální zabezpečení), což Evropská unie přikázala zrušit. Postačí minimální změny a čistý zisk firem se promění v červená čísla.

Mimo jiné toto vysvětluje, proč dochází k tak rozsáhlému přesunu výroby do ciziny. Podle norského časopisu Teknisk ukeblad jsou zákaznická podpora, vyplácení mezd a platů, údržba IT infrastruktury a vývoj aplikací na vrcholu žebříčku plánů na stěhování částí provozu. Zranitelnost osob pracujících v těchto oblastech se tak dlouhodobě zvyšuje, kariérní dráhy (cesty) se stávají obtížnějšími a někdy firmy přijdou o kompetenci, jež tvoří jádro oněch firem. Nebo dochází k odprůmyslnění na některých pracovištích, kde se stroje nahradí manuální prací osob z levnějších zemí, poněvadž se ony stroje již nevyplatí používat, dokud bude možné vyplácet některým tak nízké mzdy. Najdou se i příklady toho, jak se po letech vystěhované části provozu vrátily do Norska poté, co se zjistilo, že se náklady na přesun staly příliš vysokými. A cesta k vybudování kompetencí znovu může být plná pro firmy zdánlivě překvapivých úskalí. „Svěřování problémových oblastí jiným může způsobit větší problémy“ píše profesor Petter Gottschalk norského ústavu pro hospodaření podniků (Bedriftsøkonomisk institutt).

Ten vypracoval zprávu pro norský tzv. Finanční spolek (Finansforbundet), kde podotýká mj. jak jsou očekávání spousty firem přehnaně velká a nerealistická. K výzvám patří jazykové, kulturní a časové bariéry, snížené možnosti kontroly a předávání vědomostí. Efektivita se tak mnohdy sníží a zmíněné potíže povedou k tomu, že se úkoly musí vykonávat vícekrát, čímž stoupají náklady.