Pro většinu Norů podrobnosti kolem událostí z 22. července 2011 již upadávají do pozvolného zapomenutí, poněvadž myslí a pozorností byli někde jinde. I proto někteří vítají výstavu, jež byla dnes otevřena.

Avšak někdo se s těmi událostmi vyrovnává hůře a ještě se souží. Odbřemenit je nejde jen tak. Pro některé je ještě stále tabu vůbec Breivikovo jméno vyslovit, jiní by byli velice rádi, kdyby byl zapomenut jednou provždy, jiní zas podezírají sociálnědemokratickou stranu a další ze snahy o zneužívání utrpení pro získávání dalších sympatií a politických bodů. Najdou se i tací, kteří vidí v Breivikovi oběť, a to proto, že se mu nedostalo pomoci už v dětství, byť byly patrné známky špatného vývoje. Jiní v něm zas vidí zástupce zoufalých občanů, kteří nejsou vyslyšeni a kteří jsou převálcováni nešťastnými rozhodnutími vlády a úřadů. Norové se neshodnou na tom, zda je Norsko dnes lepší, vřelejší a solidárnější společností ve srovnání s dobou před útoky. Kdyby byl terorista radikální muslim, možná by se národ nebyl tolik sjednotil a reakce pak byly bývaly zcela odlišné.

Vzpomínkový obřad byl zahájen minutou ticha před výškovou budovou ve vládní čtvrti v Oslu. Premiérka Erna Solbergová přednesla projev a položila věnec. Řeči přednesli i mimo jiné předseda odnože mladých sociálních demokratů Mani Hussaini a parlamentní předsedkyně Rady Evropy Anne Brasseurová. Pak otevřel ministr pro místní samosprávu a modernizaci Jan Tore Sanner tzv. Centrum 22. července. Jednotný pohled na výstavu tam neexistuje. Zatímco někteří o ní tvrdí, že je pěkná, u jiných jeho zhuštěná povaha vyvolává bolesti. Další z pozůstalých se ale obávají, že toto středisko třeba poskytne útočníkovi Breivikovi tu pozornost a slávu, o kterou tolik usiloval a stále ještě usiluje. První místnost centra je vzpomínková a visí tam jednoduché podobizny některých ze zavražděných. U každé je uvedeno pouze jméno, věk, místo bydliště a místo na ostrůvku Utøyi, kde k zabití došlo. Blízci zbytku obětí se vyjádřili v tom smyslu, že ještě potřebují čas, než ke zveřejnění případně dají svůj souhlas. V hlavní místnosti najde návštěvník časovou linii se soukromými fotografiemi, zprávami z Twitteru a poznámkami tehdejšího premiéra Jense Stoltenberga s bezprostředními údaji o událostech. Vše je umístěno přímo na surový beton a dřevotřískové desky. V poslední místnosti visí snímky, které ukazují příklady toho jak Norsko na teror zareagovalo.

Obřady se neomezovaly jen na hlavní město. Byl odhalen památník na Utøyi sestávající z kruhu se jmény šedesáti z těch devětašedesáti osob, jež přišlo o život během Breivikova řádění na ostrůvku.

Kvůli výstavě lidé valí bulvy. „Kritika je bezdůvodná,“ nechal se slyšet Kolbein Fridtun, otec jedné ze zavražděných o tom, že v přízemí výškové budovy ve vládní čtvrti v Oslu bude otevřeno tzv. Centrum 22. července, výstava o útocích. Myslí si, že výstava bude mít pro budoucnost své opodstatnění. Fridtun přišel o devatenáctiletou dceru Hanne Kristine. S manželkou má v úmyslu navštívit onu výstavu, jež mimo jiné ukazuje zbytky dodávky, v níž byla uložena puma, falešný odznak policie a průkaz teroristovy totožnosti.

Jiní jsou znepokojení tím, že by se středisko mohlo stát poutním místem a síní slávy Breivikových zastánců. V tom duchu se nese kritika např. jednoho z nejznámějších norských právníků - Johna Christiana Eldena, jenž po útocích právně zastupoval mnoho z přeživších a pozůstalých. Výstavu dokonce nazývá Breivikovým muzeem. Eldenovi se nezamlouvá, že se mají vystavovat předměty ze dne teroru uprostřed pracoviště velkého množství lidí. Domnívá se, že „zaměstnanci ministerstev nemají zapotřebí, aby jim bylo připomínáno, že jim pracoviště ohrožoval nějaký útočník a že může být ohrožováno opět. Na místě, které zůstalo po útoku na newyorská Dvojčata také nebyly vystavěny věci Usamy Bin Ladína. Pro tyto účely již existuje výborné muzeum norského soudnictví ve městě Trondheimu. Tam lze zaslat Breivikovy pozůstalosti a pak se mohou v Oslu a na ostrově Utøyi připomínat oběti a nikoliv pachatele.“ Takto se vyjádřil norskému listu Aftenposten. Řada lidí sdílí tento postoj a nazývá výstavu nepromyšleným a nevkusným výsměchem a že svými artefakty vyzdvihuje výjimečnost a hrdinství nechvalně proslulého teroristy, jemuž ještě nespadl hřebínek.

Za úkol navrhnout ono centrum dostal Ústav pro studia historie Norské technické a přírodovědní univerzity (Norges teknisk-naturvitenskapelige universitet) v Trondheimu. Stavbu si objednalo tzv. Ministerstvo pro místní samosprávu a modernizaci. Jeho ministr Jan Tore Sanner zdůrazňuje prostřednictvím zmíněného listu Aftenposten, že pro všechny strany zúčastnivší se procesu vzniku střediska, bylo podstatné to, aby se z výstavy nestalo místo, kam se sjíždějí Breivikovi sympatizanti. Podle Sannera „jde o zprostředkovávání vědomostí mladým i dospělým, přičemž vědomosti jsou naší nejdůležitější zbraní proti násilí, nenávisti a extrémismu.“

Znalec kultur a muzeolog Per Magnus Sandsmark v článku na webových stránkách norské veřejnoprávní televize NRK napsal, že je zbabělé přesunout veškerou odpovědnost na výklad veřejnosti. To proto, že na výstavě schází doplňkové texty nebo jiné informace, jen projevy norského Krále a premiéra a kromě toho výňatky z rozhovorů s přeživšími a jejich blízkými. Sandsmark chápe záměr organizátorů výstavy v tom, proč má veřejnost vnímat výstavy prosté ovlivňujících textů ostatních, nicméně by na takové výstavě bylo žádoucí mít také návod k tomu, aby si mohla veřejnost všimnout nových a třeba vyjasňujících souvislostí.

Až 1000 mladých lidí by mělo letos na Utøyu dorazit. Organizátoři, jako např. Andreas Brandt, předseda pobočky mládežnické odnože sociálních demokratů v kraji Buskerud, kde se ostrov Utøya nachází, si prostřednictvím norských médií ten zájem vysvětlují tím, že hodně mladých je odhodlaných dokázat, že mládežnická odnož je zpět, vezme ostrov zpátky a bude pokračovat v té činnosti, kterou útočník tak surově napadl, tedy v diskusích a plánování pro lepší svět, jak to říkají organizátoři, a to zvlášť za situace, kdy je v Norsku pravicová vláda a navíc již volební rok. „Teror nás nezastaví a není možné, aby se teroristovi splnil cíl jeho snah,“ prohlásil Brandt, a zdůrazňuje, že bude důležité, aby mohl každý účastník dávat svým citům a pocitům volný průběh a že o nich bude mít s kým promlouvat.

Ozvaly se proti tomu i nesouhlasné reakce, uspořádání prvního tábora po útoku předcházela rozjitřená diskuse, bolestné spory a místy i nesmiřitelný tón. Někteří z těch, kteří střelbu přežili a jejich příbuzní se snaží prosadit názor, že by mládežnická odnož sociálních demokratů neměla jednu celou generaci používat ostrov Utøyu jako místo konání letního tábora. Jinými slovy by se ti, kteří byli přítomní v osudný den 22. července 2011 a přežili neměli na ostrov vrátit dřív, než jako dospěli, tedy za 10 až 20 let. Např. Viljar Hanssen, který útok přežil, tvrdí prostřednictvím norských médií to, že čtyři roky jsou pro mnoho z tehdejších účastníků příliš krátká doba a že rétorika okolo věty, která se stala heslem, tedy „Vemte Utøyu zpět“ je v poslední době příliš doslovná.

Někteří zastávají takový postoj, že se nemá hrát na místě, kde přišli o své přátele. Bylo by to neuctivé až zrůdné. Někteří přeživší dokonce označovali odnož mladých sociálních demokratů za sektu, jež se vyznačuje nedemokratickým prostředím a která potlačuje své kritiky. Další kritici mezi nimi se zdržují vyslovování námitek z obav ze zátěže, jež by po té následovala. K vyjadřování názorů jsou prý oprávnění jen někteří vyvolení. Události a situace 22. července vyzkoušely povahy jednotlivců. Přesto se jak odnož mladých sociálních demokratů, tak třeba policie brání kritice a diskusi okolo činů jednotlivců v osudový den.