A zase nastal ten večer. Rozjel se živelně. Někteří se na něj až nepříčetně těšili. Finále soutěže totiž bývá ve Skandinávii zásadní událostí, jíž jsou někteří až dětinsky posedlí a která se sleduje na obrazovkách i v barech a na veřejném prostranství. Hoduje se s přáteli při oslavě druhých Vánoc, tak trochu se všichni utrhnou ze řetězu. Pomýšlejte, jakou radost mohou z toho mít. Lidé sází na své národní favority, ale také se baví kýčovitostí a absurdností tohoto klání. Vždyť se řada těch, kteří na ni pohlížejí s despektem, ale přece jen se na ni také (potají) dívají.

Máte fandit své zemi, bez ohledu na to, s jakou písničkou se účastní, ať je příspěvek sebenudnější, sebetrapnější, sebevíce prázdný, sebeprostší hudebního vkusu? Stejně jako každý rok se konají rozbroje zastánců a odpůrců. Milujeme projev nenávisti vůči soutěži. Projevují se zde politické spory, historická řevnivost/nevraživost i tradiční spojenectví. Prý Švédové např. nehlasují pro jiné Seveřany, a to zejména ne pro norské účastníky, zato Norsko jim dává bodů až až. Tehdy, když vyhrála norská píseň Nocturne, tak Švédové údajně zůstávali doma a naříkali kvůli tomu, jak bylo nespravedlivé, že písnička obsahující tak málo textu se mohla vůbec umístit tak vysoko.

Ani Norsko se v některých letech konání soutěže nezúčastnilo. Zatím třikrát vyhrálo, a to s písničkou La det svinge a skupinou Bobbysocks v r. 1985 a s písničkou Nocturne a skupinou Secret Garden v r. 1995, načež v r. 2009 zvítězil Alexander Rybak písní Fairytale. Na druhou stranu je Norsko nositelem rekordů v počtu konání soutěže, kdy si z ní interpret neodnesl ani jediný bod.

Každý ať to bere jen natolik vážně, nakolik sám chce a ať se baví na té úrovni, na níž si sám přeje, aby se bavil. Protože pro některé země je Eurovize smrtelně vážnou záležitostí a zemím, které vyhrají, se zdá o rozmachu cestovního ruchu a blahobytu. Je ale možné, že ty země, jež nevyhrávají, to dělají právě proto, že berou sebe příliš vážně, jak píše na norském zpravodajském serveru www.nrk.no např. anglický novinář Mark Lewis, pro nějž se od té doby, co má norskou manželku, stala Eurovize proti jeho vůli součástí kulturního kalendáře.

Po velkou část takřka tří minulých desetiletí v Eurovizi vyhrávaly soutěžící ze zemí východní Evropy. Podle Mortena Thomassena, předsedy norského klubu fanoušků Eurovize prostřednictvím zmíněného serveru www.nrk.no se tak stávalo proto, že oni pověřenci vyslaní z těch zemí soutěž brali nanejvýše vážně a vyhotovili pozoruhodné prezentace svých písní, jež si neobešly bez povšimnutí u té části Evropy, jež o soutěž stále stojí. Tohoto postupu si postupně všimly další evropské země a od 2009 si vedou lépe.

„Eurovize je soutěží, kde země mají konkurovat v tom, kdo zpívá nejlépe a má nejlepší píseň, přitom vysíláme lidi s něčím z toho nejhoršího, co můžeme nabídnout.“ Toť hláška, jež zaznívá pravidelně. Zárukou úspěchu není ani to, že posledních 16 let smí všichni účastníci zpívat anglicky. Velká Británie je tou zemí, jež v soutěži nejčastěji skončila jako druhá.

Není to strategie odsouzená k úspěchu, nenacpat příspěvky nadupanými hravými nepěveckými zábavnými efekty? Že by se ze soutěže stala křiklavá manifestace výstředností všeho druhu či jednou z mála možností pro národy Evropy, aby prezentovaly svou současnou populární kulturu v televizní šou v nejlepším čase? Podle některých Norů je Eurovize prapodivnou soutěží, jež většinou má se zpěvem málo co do činění (někteří Eurovizi dokonce nazývají samostatným uměleckým žánrem v rámci hudby) a alespoň 95 % předvedených písniček má kvůli své úrovni zanedbatelnou nebo pramalou šanci na to, aby se z nich staly mezinárodními šlágry.

To se v průběhu minulých pár desetiletí stávalo málokdy, snad s výjimkou písně „Euphoria“. Z doby před tím si někteří z vás pamatují třeba „Volare“,  „Congratulation“ , „Puppet on a string“,  „Waterloo“, „Save your kisses for me“,  „Ein Bisschen Frieden“,  „Hold me now“ a „Ooh aah...just a little bit“. Mnoho z nich se drželo na hitparádách vysoko a dlouho, hrávaly se dost v rádiu. Jenže zajišťovat písním život mimo bublinku Eurovize se čím dále více ukazuje být opravdovým oříškem.

Čím to tedy je, že soutěž stále ještě přežívá? - Ve stále drsnějším konkurenčním prostředí televizních společností? Třeba je to důkazem toho, že si jednou navždy vydobyla své neotřesitelné místo.