Ale nestalo se tak. Naopak. Němci zpanikařili. „Bez norského obchodního loďstva by Velká Británie a spojenci válku prohráli“. Silná slova, jež byla vyslovena Lordem Noel-Bakerem, britským ministrem zahraničí v r. 1945, později laureátem Nobelovy ceny míru. Navzdory velkému významu, jenž je těmto námořníkům přikládán pro jejich zásluhy o dopad druhé světové války, si mnozí Norové myslí, že se jim nedostalo takového uznání a pocty, jež jim od norských úřadů sluší a patří.

Lidé se diví, kdy se dostane omluvy těm námořníkům a jejich pozůstalým za hanebné zacházení, jež se jim dostalo po válce, jak prokázal tehdejší postoj po mnoho let vládnoucí strany vůči lidem, kteří skutečně něco dělají pro svoji zemi a svůj národ. Prý vysílali sondu dnešní generaci, neboť podle některých předeslali, že by mohlo národu, jenž si neváží svých lidí, ochotných nasadit život na svou obranu hrozit, že žádné nebude mít, až je bude potřebovat.

Organizace Nortraship nosila hospodářskou odpovědnost za ony námořníky a jejich pozůstalé. Vydělávala na snaze těch, jež nasazovali život a nebýt těchto námořníků, jež přepravovali zásoby třeba paliva do Velké Británie, aby mělo letectvo a námořnictvo pohonné hmoty do bojů, tak by byla válka v rané fázi prohrána. Co se jim ale dostalo po válce? Žádný důchod, žádná finanční pomoc, dávali je na poslední místa čekacích listin těch, jež usilovali o střechu nad hlavou, jelikož moc dlouho pobývali mimo Norsko. To se za vlast obětovali pět až šest let. Ti, jež byli ještě naživu, byli 50 let po osvobození obdarováni medailí. Velká část z nich skončila jako bezdomovci, s psychickou újmou z absolvovaných misí atd, aniž se kdokoli ozval na jejich pomoc.

Okolo peněz, jež měly připadnout přeživším námořníkům, panuje záhada. Někteří tvrdí, že organizace Nortraship sice peníze věnovala, a část využita byla, ale kde se utopil zbytek, to ví zřejmě jen někteří členové té strany, jež tehdy byla u vlády, Sociálně demokratické strany čili Dělnické strany Arbeiderpartiet. Jsou tací, jež označují zmizelé peníze za největší podvod v dějinách Norska. Asi se za to někdo stydí a zapírají to a omluvy se patrně nedočkáme.

Není to ani týden co zemřel poslední z přeživších norských Židů, jež byli deportováni do Osvětimi lodí Donau. Podával svá svědectví po norských školách. Odpor a odboj měl mnoho tváří, ale i ten církevní se vyhýbal tomu, aby jasně protestoval proti začínajícímu označování norských Židů před deportací 26.11.1942. Podle biskupa Eivinda Berggrava, vůdce tehdejší tzv. Kristent samråd čili Křesťanské rady, se křesťané obávali, aby to bylo vykládáno jako politický čin, bude-li Rada stát v čele a vést odpor.

Uplynulo bezmála 70 let, než se předchozí norský premiér Jens Stoltenberg, policie a státní dráhy při příležitosti mezinárodního Dne holocaustu 27. ledna 2012 chopili příležitosti a připomněli žal a odsoudili zločin, jež postihl 772 norských životů. Vrátilo se jen 34 osob poté, co je osvobodila sovětská, resp. americká vojska. Zato Dánové zachránili 7000 Židů tím, že je přesunuli do sousedního oficiálně neutrálního Švédska.

Zatímco se někteří domnívají, že nikdy není pozdě se omlouvit se za výběr občanů na základě rasových kritérií za pomoci policie, se jiní pozastavují nad tím, proč se s krutostmi 2. světové války nevypořádalo v podobě omluv již před jedním lidským věkem - mají snad politikové a úřady něco skrývat?

Proč se premiér omlouvá za něco, s čím neměl vůbec co do činění? Vždyť se narodil až potom. Nechte to být už jednou pro vždy, dočítáme se mezi komentáři. Lidé, kteří tenkrát ani nežili, nemají létat sem a tam a vystupovat s omluvami za to, co spáchali dřívější generace. Nemají co na práci nebo se věci mají tak, že se musí naše vnoučata připravovat na to, že se budou omlouvat za to, co dnes děláme? Nestačí snad, že se všichni shodneme na tom, že co se tehdy dělo, byly naprosté zrůdnosti a zločiny? Místo toho je zjevné, že to budou někteří lidé omílat ještě hodně dlouho. Omlouval se snad premiér za to, že Norsko zamítlo Židům přístup do země za dobu, kdy byli v Německu pronásledováni, za nedobrovolné sterilizace romských žen nebo třeba norským obětem justičních vražd?

Prý by se spíše mělo omlouvat za dnešní nepřátelský norský postoj k Izraeli a to, že masové přistěhovalectví ze zemí islámu a jejich přisluhovači vyvolávají nové vlny antisemitismu v Norsku.

Slovy se člověk sice nenají a oficiální představitelé země i učebnice na ně často opomínají, jenže pro několik generací Norů má slovo „grenselos“, v překladu „převaděč norských občanů i válečných uprchlíků držených v Norsku okupační mocností za účelem jejich využívání na nucené práce“ nesmírný význam. Takových převaděčů bylo podle některých odhadů přes tisíc a za riziko vlastního života se snažili tyto lidi dostávat do bezpečí do sousedního Švédska. Muži, ženy i děti pomohli okolo 40000 uprchlíkům, z nichž řada pocházela z bývalého Sovětského svazu a Jugoslávie. Z norských občanů se mnozí v zahraničí, a to zejména ve Velké Británii, připojili do bojů po boku Spojenců a drtivá většina Norů se po osvobození vlasti do Norska vrátila.

Vypořádání se s válkou bylo provedeno co nejrychleji a hlavním cílem bylo, aby se v životě šlo dál. Po německé kapitulaci 8.5.1945 se přistoupilo k rozsáhlému zatýkání jak pasivních členů tak přímých nohsledů norské nacistické strany Nasjonal Samling čili Národního sjednocení, jež byla nacistickým Německem pověřena s vládou země. Vyústilo to v soudní procesy proti 92 805 obviněným, z nich bylo potrestáno 46 085 osob, z nichž 30 bylo popraveno, 17 000 osob vězením a zbytku byl uložen peněžitý trest či jiné tresty. Norské soudní vypořádání po válce se lišilo od těch v jiných zemích velkým počtem případů. Kromě toho probíhaly rozsáhlé neformální vypořádání se s vlastizrádci formou čistek mimo jiné v pracovním životě a v organizacích. Vypořádání se bylo kritizováno za to, že bylo příliš ledabylé a že trestu unikli mimo jiné lidé, jež na válce finančně profitovali.

Válka není cizejší, než teprve nedávno byly otevřeny oné archivy, které se jí týkají a které byly dosud z důvodu ochrany osobních údajů zavřené, což např. v některých rodinách vyvolalo zlou krev.

Vyhledávaný cíl výprav norských školních tříd je Osvětim nebo některé z dalších nejznámějších koncentračních táborů. Pomoci nadace Hvite busser (Bílé autobusy), jež má své jméno po autobusech, jež na jaře r. 1945 odváželo domů z koncentračních táborů několik tisíc bývalých vězňů za 23 let existence nadace navštívilo vybrané koncentrační tábory přes 160000 norských žáků. Mnoho učitelů tak doufá, že přispějí ke zvýšenému povědomí o hodnotě lidského života, lidských právech atd. Ještě v r. 2015 je slovo Žid u části norské veřejnosti nadávkou a existují děti, jejichž rodiče kvůli protižidovské šikaně odhlásili ze škol. Jiní skrývají tu skutečnost, že jsou Židé.

Hlavním místem norských oslav konce druhé světové války je město Kirkenes, deset kilometrů od norsko-ruských hranic. Tam najdete prý jediný pomník vztyčený Sovětským svazem v zemi NATO. Znázorňuje vítězného vojáka, jenž původně pošlapával německého orla. Když se ale Německo mělo stát největším odběratelem železné rudy z Kirkenesu musel být pomník pozměněn. Nicméně maketu originálu naleznete v místním muzeu.

V současnosti roste napětí a trochu připomenutí a pochvaly příkladného pokládání oběti by mnohým neuškodilo, i když je to hodně mimo životní záměr mnoha z nás, kteří žijeme v jiné době a máme jiné starosti a priority. Podle průzkumu provedeného v několika zemích jsou to zrovna Norové, kteří nejvíce ze všech dotázaných národů nemohou vystát Putina. Myslí si to 89 % respondentů. Norská premiérka Erna Solbergová podobně jako řada jiných představitelů zamítla Putinovu pozvánku do Moskvy při příležitosti dne vítězství. Zato přijedou na připomínkové akce do Ruska např. hejtman severonorského kraje Finnmark a další představitelé krajského vedení.