Neda a několik dalších dětí je v posledních letech symbolem problematiky kolem situace dětí v asylových střediscích. Sílí nátlak, ne-li dokonce politické vydírání a pokus o sesazení ministra spravedlnosti. Je snad přirozené, aby byl ministr spravedlnosti donucen opozicí k tomu, aby dal nařízení zpětnou platnost s tím, aby měly loni vyhoštěné děti nárok na to, aby jejich případy byly přezkoumány, aniž by byly chybně nebo nedbale vyřizovány v první řadě? Podle některých se jedná o problém, jejž současná vláda podědila od předchozích, jež jej liknavě nechávali být a nyní spolu s dalšími opozičními stranami svalují vinu na současnou vládu.

Pro shrnutí: po volbách v r. 2013, jež vyhrála pravice, se vládní koalice se stranami středu Kristelig folkeparti a Venstre dohodla o změkčení pravidel pro tzv. azylové děti, jež v Norsku pobývají dlouho. Avšak zatímco byla nová pravidla vypracovávána, policie uspíšila vyhošťování rodin s dětmi. Vyhoštěn byl rekordní počet dětí, jež v Norsku pobývají dlouho. Norský list Bergens Tidende psal, že přednost náhle již nemělo vyhošťování uchazeči o azyl, jež jsou zločinci, což bývá popisováno jako náročné úsilí vyžadující mimořádné zdroje, nýbrž dětí. Mnoho z příslušníků policie tvrdí, že vyhošťovat děti patří k mentálně nejnáročnějším úkolům, jež mají. Politické vedení Ministerstva spravedlnosti obvinění listu odmítalo a cizinecká policie se ohradila s tím, že se k nim nikdy nedostalo nařízení ministra spravedlnosti o tom, aby již neupřednostňovali vyhošťování tzv. azylových dětí, jež v Norsku pobývají dlouho.

Více než 600 dětí, jimž byla s konečnou platností zamítnutá žádost o azyl, pobývá v Norsku přes tři roky. 412 z dětí čekajících na vyhoštění se v Norsku narodilo a žilo zde celý svůj život. Jednou podstatnou příčinou je to, že se mnoho rodin s dětmi po zamítnutí žádosti nevrací do vlastí. Další příčina se týká nevyjasněných totožností žadatelů. Mnohé okresy se také brání ubytovávat azylanty a cítí se státem pranýřovány a donucovány.

Za posledních pět let zmizelo z azylových středisek 600 děti, hlásí organizace Redd barna (Zachraňte děti) prostřednictvím norských médií. Mnoho z těchto dětí prodává drogy a páchá jinou trestnou činnost jako loupeže, kapsářství atd. Mnoha Norům nedochází, že děti z určitých částí světa bohužel nejsou jako norské děti, byť mohou děti obecně být někdy poměrně dost zlé. Děti, jež prožily války a tragédie, se samy mohou stát cynickými. Některá zmizení jsou plánována a dobrovolná a věk dětí může být fiktivní a tak nejsou tak mladé, jak média vyprávějí.

Snad by nemělo být třeba měnit pravidla pokaždé, když vznikne složitá situace, nýbrž pověřit ty, kteří se případy zabývají, plnou mocí, aby „užívali rozumu“ zodpovědně. Souhrnné řízení zřídka poskytuje spravedlnost, však to alespoň zajišťuje rovné zacházení. Spravedlnost by stejně nenastala dříve, než se sem pustí všechny, kteří o to stojí. To by mohlo názorně ukázat meze i těm, jež tak horlivě brání prosazování vůle většiny a pokoušejí se stavit nad ni, vládu i úřady.

Povyky a rozruch stržené azylovými dětmi ve srovnání s pozornosti věnované týmiž nátlakovými skupinami norským dětem jsou k sobě v naprostém nepoměru. Hrozí-li, že azylové dítě ztratí kontakt se svým otcem, či matkou, protože pobývá v Norsku nezákonně, strhne to spoustu vynakládaného úsilí o vyvrácení původního rozhodnutí a prozkoumání jejich případu znovu. I když to nejsou velká množství účastníků manifestací a odesílatelů výzev politikům a úřadům, masmédia jim věnují daleko více pozornosti, než většině, tedy odpůrcům.

Případ dalšího dítěte Nathana Esheteho ukazuje, jak praxe norského soudnictví může být výsměchem jemu samotnému. Brzy bude možné, aby se jeden odvolával a případy tak protahoval třeba i deset a více let bez problému, vše hrazené z peněz daňových poplatníků. Budu-li já mít po dlouhá léta právníka zdarma, odmítnu se pak podřídit norským zákonům a usnesení soudů? Kdo nese odpovědnost za to, že Nathanovy rodiče nebyly vyhoštěny ze země v souladu se zamítnutím jejich žádostí? Nápodobně jako všechny ostatní rádoby demokratické země má také Norsko soudní systém, jenž je třeba zohledňovat a brát v potaz. Je povinností parlamentu, aby měla policie prostředky na vykonávání rozhodnutí soudů.

Jeden komentátor ke článku na toto téma v norském listu Dagbladet doporučil všechny žadatele se zamítnutou žádostí, ať se co nejdříve seznámí se starostkou Bergenu, neboť ta je zjevně toho mínění, že zákony Norska pro její přátele neplatí, nýbrž jen pro ty, jež nezná. Nikdy se nevyjadřovala o dětech jiných žadatelů o azyl, jež se museli vrátit do zemí, odkud pocházely. Proč by to mělo být něco strašnějšího pro tyto děti vrátit se do vlastí, než by to bylo pro norské děti stěhovat se do cizích zemí? Vždyť se ocitnou mezi své lidi.

Toto silně kontrastuje s tím, kdy norské děti ztratí kontakt s otcem a jeho rodinou, spolužáky a jinými přáteli a prostředí, v němž se narodili a vyrůstali, když jako tak často v takových případech jejich matky po ukončení manželského či nemanželského vztahu vezmou děti sebou a odstěhují se do zcela jiných končin Norska, odkud je pro děti těžké udržovat kontakt s otci. Norský zákon toto ale zcela akceptuje a nenajdou se žádní politici, církevní obec ani místní komunita, jež za ně pochoduje žádajíc o to, aby toto nucené stěhování dětí bude zrušeno a že se nebudou muset stěhovat. Proč se ve všech těchto případech takřka nikdo neangažuje, když jsou proti dětem a jejich /většinou/ otcům dnes a denně porušována jejich práva?

Proč se přijímá více uchazečů o azyl než za které lze do rozumné doby, třeba do pár měsíců, zpracovávat od nich žádosti? Na jednu stranu je ostudné, že země nevěnuje více zdrojů rychlejšímu zpracovávání žádostí tak, aby se země stala pro žadatele s neopodstatněnými žádostmi a snahou méně přitažlivou. Na druhou stranu je ostudné to, že se rodičům dětí daří tolik let mařit výkony úředních rozhodnutí.

Naučili se, že se někteří Norové snadno nechají citově strhnout, a to zejména, když je řeč o dětech! Byť jim byl pobyt odmítnut mnohokrát, tak si „křičením“ a nekalými cestami zajistí povolení k pobytu. Kdo křičí více, ten je slyšen. Je paradoxní, že je to jen nepatrná menšina, jimž se věnuje, zatímco většina zajímavá není.

Co to vlastně chceme? Čistě empaticky je situace, jež nastala, nanejvýše nešťastná, ale silnějším argumentem je pro většinu dotázaných i těch, kteří se k tomu vyjadřují jakožto občané to, že existuje mez, jež se musí klást a dodržovat. Nelze uzákonit vyhošťování nezákonných přistěhovalců s tou výjimkou, že vyhoštění neplatí, pokud se dotyčným narodí děti.

Pamatuji si na případ z roku 2010 s překrásnou Marií Amélií, Ruskou, a před několika dny to byl malý, slaďoučký chlapeček se zlatavou pletí a velkýma hnědýma očima, jejž Norové mohli vidět bezpočet dní v televizi. Kritici podotýkají, že kdybychom se měli nechat všemi takovými příběhy „rozplynout“, měli bychom se již rovnou porozhlédnout po nějakém místě daleko mimo civilizaci, neboť bychom byli odsunutí všemi „chudáky“, kteří by se rádi podíleli na dobru, jimiž jsme známí jako národ. Každým rokem roste obyvatelstvo světa o nějakých 80 milionů. I kdybychom měli umožnit pobyt milionu Rusům, Polákům či Indům, sotva by to vyřešilo problémy těchto a jiných zemí.

Zákon musí být dodržen i za cenu, že zasáhne i děti. Nesmí být pravidlem, že hlavně ať se budete odvolávat dostatečně dlouho, a pak smíte zůstat. Jedná se o uchazeče o azyl, jimž byla žádost zpracovávána důkladně i několikrát. Norům zůstává rozum stát z přibývajících případů, kdy rodiče nedbali nařízení o tom, aby zemi opustili, nařízení, z nichž se stala vstupenka pro trvalý pobyt. Od toho se jen čeká lavina dalších případů.

Bude-li možné děti „tlačit“ před sebou, přispěje to k tomu, že daleko více cynických dospělých využije cestu do Norska „zadními dveřmi“ naplno vyčerpávajícím způsobem za vše, jakou má cenu. Víme, že jakékoliv zprávy o obměkčení nebo mezerách obletí zeměkouli přeloženě do všech možných jazyků takřka dříve než si oni zpravodajové stačí zapamatovat. Chce-li někdo dětem skutečně pomáhat, nezavedou se systémy, jež děti vystavuje tlaku. Bohužel je orientace směrem k realitě a rozbor následků nedostatkovým zbožím.