Podle norských médií Švédsko zažívá vlnu žadatelů o azyl a tají dech, neboť čeká obrovský rozmach v počtu žadatelů – přes 50 tisíc. Norové se obávají, že se místo pro Švédsko rozhodnou pro Norsko.

Norům mohou nastat problémy, i když tak udělá jen malá menšina žadatelů. V malé zemi to může rozhýbat již tak turbulentními poměry. Pokud ano, bude to mít velké následky pro počty příchozích. Kritici jsou přesvědčeni, že norské úřady na tento příval a nátlak nejsou připraveny. Posuzování žadatelů se v Norsku nepatrně liší oproti Švédsku a proud žadatelů se „svěřuje do péče“ jednotlivých zemí dost náhodně, a to na základě obecného obrázku, jenž si o té které zemi sami udělali. Náhody a psychologie jsou tak rozhodující.

Nucené otevírání středisek se zhoršenou bezpečnostní situací lidi pobuřuje: mnoho okresů se zdráhá, aby přijaly uchazeče o azyl, jimž stát udělil pobyt. Řadoví občané jejich plány několikrát překazili tím, že uspořádali petice proti zřízení azylového střediska v jejich okrese. Řada okresů je dlouhodobě zatěžována jinými službami, jež jim stát nutí, aby provozovaly, jako např. v oblastech školství a zdravotnictví. K tomu se jich spousta zadlužila. Často velmi malé okresy nemají na to kapacitu, odborníky ani byty. Imigranti jsou si velice dobře vědomi toho, že jim peníze, jež dostávají prvních pět let od státu, nebudou stačit na celé lidské životy se slučováním a rozšiřováním rodin.

Všude jinde jde o to, aby se nalezlo řešení, které pomůže co nejvíce lidem a které je co nejlepší, nejlevnější, nejefektivnější a nejvhodnější. Jen se to netýká cizinecké politiky, kde převažuje role země jako symbolu a kde si někteří lidé evidentně myslí, že jestli se lidé jinde ve světě mají zle, tak bychom se spíše měli mít hůře, než se máme.

Politici bez skrupulí chtějí, aby Norsko přijímalo ilegální uprchlíky, často přepravované pašeráky v nebezpečných plavidlech na slib o lepší budoucnosti. Jde o miliardový byznys stejně protiprávní jako obchod s drogami.

Hluboko v srdci evropského kontinentu existují propustné hranice, přes něž se mezi Srbskem a Maďarskem pomoci převaděčů hrnou běženci, načež se mohou pohybovat ze země do země bez většího rizika, aby narazili na pohraniční stráž a policii. Před několika týdny se tak do schengenského prostoru dostalo 20 000 kosovských Albánců, nyní jsou to z větší části Afghánci, Syřané, Iráčané a lidé ze severu Afriky.

Mnozí z těch z Norů, kteří jsou pro odmítání žádostí o azyl, včetně těch, kteří o udělování, či neudělování rozhodují, to nedělají s lehkým srdcem. Jsou si bolestně vědomi toho, co musejí žadatelé podstoupit a čím musejí projít, aby se sem dostali, a že opustili vše, co měli, a přijedou do Norska, aniž by měli sebemenší ponětí o tom, do čeho přijedou, co je tady čeká atd.

Byť malé riziko, může být rizikem příliš velkým. Každým rokem přichází čím dále více lidí – v posledních letech zejména ze Somálska, Eritrey, Afghánistánu, Ruska, Iráku, Íránu a Etiopie. Loni to byla téměř polovina Somálců spolu s Eritrejci a Afghánci. Norové musí proto počítat s tím, že budou muset více přispívat do společné pokladny, aby těmto lidem zajišťovali nový život v Norsku. Nepotřebujeme více než minimální důchod, pokud můžeme prostředky nechávat jít pro více těch, kteří se chtějí podílet na našem blahobytu.

Vše má svoji cenu: Na to, aby norská vláda dospěla s Etiopií k dohodě o vrácení jejích občanů, zdvojnásobila rozvojovou pomoc z 200 na 600 milionů norských korun za rok. Nebo, jak říkávali staří lidé: Na některé účely není možné sehnat peníze, ale pokud se jedná jen o ty správné účely, sotva zvednou obočí. Ani tehdy, utratí-li se miliardy navíc.

Afghánistán podle norských médií zastavil nucené návraty svých občanů z Norska. Ta země snad ví lépe než většina ostatních, že se Norsko vyplácí k vytažení z jakékoliv bryndy. Spatřila příležitost ze situace rýžovat. Jen aby Norsko posílalo více peněz skrz naskrz úplatkářskému vedení Afghánistánu, pak se určitě znovu otevřou hranice. Alespoň do té doby, než budou potřebovat další peníze. Takhle funguje vydírání.

Také mnoho těch, kteří se vzpírají zamítnutí žádosti o azyl, je odměňováno bezplatným bydlením a jídlem. To berou jako přijetí a gesto na uvítanou a tím si přicházejí na své; totiž stát se pasivně součástí vyšší životní úrovně, než byla ta, kterou se rozhodli opustit. Taktéž zdomácněla praktika s odměňováním osob pobytem za skrývání skutečné totožnosti a národnosti, načež jsou dopadeny a vyhoštěny, jenže dlouhý pobyt, byť nezákonný, kvalifikuje k návratu. To dává signál dalším podvodníkům k tomu, že dokud se jim podaří norské úřady vodit za nos dostatečně dlouho, tak budou smět v zemi zůstávat.

Pašování osob ze Somálska se zdá být organizováno ze severských zemí, uvádí ředitel norské policie Hugo Fjeld prostřednictvím zmíněného listu Aftenposten. Policie dokázala, že cestovní doklady jsou ve velkém množství zasílány do Somálska prostřednictvím kurýrů. Někteří cestují s pasem někoho, komu se podobají a za koho se vydávají. Pasy jsou pronajímány a kupovány. Somálci jsou agresivními pašeráky lákáni skvělými výdělky mimo jiné v ropném průmyslu, no vlastně nemusí pracovat, neboť tak jako tak dostanou peníze od státu. Někdy jsou to lidé, kteří původně neměli v úmyslu odjíždět, ale byli přemluveni a zaplatili až 50 000 norských korun za letenky, cestovní doklady a další pomoc při překračování hranic.

Norští policisté jsou podle listu Aftenposten překvapeni počtem uchazečů o azyl, vracejících se do svých údajně tak nebezpečných zemí na dovolenou. Ti, kteří norským úřadům ve svém odůvodnění tvrdili, že prchají od válek, bývají zaskočeni přítomností norských policistů na letišti v Dubaji, přes něž jich mnoho létá, ať již třeba do Kábulu, či do Mogadiša. Letenky jsou financovány sociálními dávkami. Jednou riskují v zemi, odkud pocházejí, zabití, příště je bezpečno, jedou tam – a vrátí se se zbytkem příbuzenstva. Posílají své děti domů, do těch velmi nebezpečných zemí, odkud prchali, což za prvé znamená, že splňují parametry nutné potřeby ochrany, a za druhé nemají v úmyslu, aby se jejich děti staly Nory.

A pokud přece jen nad někým visí hrozba vyhoštění každou chvíli, existuje tu řešení, jež je naprosto spolehlivé: stáhněte se do nějakého kostela. Jenže je-li nezákonné skrývat lidi ve vlastním domě, proč by tomu tak nemělo být i v kostele? Byť se tam stahují nejen muslimové, pro řadu lidí je nepochopitelné, že křesťanský příbytek Boží, na něhož je v islámských zemích tolik uvalována klatba a je nenáviděn, je únosný pro lidi ignorující zákonně usnesená rozhodnutí.