Azylová střediska opouští lidé průběžně, poněvadž je jim udělován být jinde, nebo byli vyhoštěni, vrátili se do země původu dobrovolně nebo se stěhovali do známé či neznámé adresy. Avšak u těch, kteří neuvedli novou adresu, se mnozí obávají, že tito lidé pobývají ilegálně v Norsku, kde páchají trestnou činnost.

Mají-li lidé, kteří jsou z problematických oblastí, bez bezpečně zjištěné totožnosti a o nichž nic nevíme, mít právo se volně pohybovat se po naší společnosti? Může se stejně tolik jednat o válečné zločince jako tzv. hospodářské uprchlíky přicházející ze zištných důvodů. Proto se vláda s podporujícími stranami nedávno dohodla na tom, že uzavřené instituce by se měly používat na ubytovávání uchazečů o azyl, jež nespolupracují na tom, aby odstranili pochybnosti ohledně pravé totožnosti, dále na ubytovávání těch uchazečů, u nichž se úřady domnívají, že poskytovali nepravdivé údaje o své totožnosti a ještě k tomu na ubytovávání těch, jimž byla žádost o azyl zamítnutá a kteří mají být vráceni tam, odkud pocházejí. Lidé ve skutečné tísni by snad nedělali vše, co mohou, aby ztížili rozhodování o udělení či neudělení azylu?

Podle zprávy o odděleních psychiatrických pacientů, kteří podléhají zvláštnímu bezpečnostnímu režimu, bylo v r. 2005 44 % pacientů nejlidnatějšího norského jihovýchodního regionu jiného původu, než norského. Autoři zprávy, psychiatři Pål Hartvig a Ellen Kjelsbergová uvádějí, že „přesídlovat se z naprosto odlišných kultur přináší zvýšenou duševní chorobnost. Souvisí to s nátlakem na psychiku a obtížné přizpůsobování se. Zvýšený stres může ztížit duševní stav“. Důvodně si můžeme myslet, že se tato čísla od r. 2005 pravděpodobně zvýšila ještě více.

Podle norského listu Aftenposten je kolem půlky všech osob, které byli odsouzení k nucené „péči o duševní zdraví“ odsouzeno za vraždu či pokus o ni. Zaznělo to během kurzu pro psychiatry a psychology, v rámci něhož bylo poukazováno na řadu slabin spojených s monitorováním nebezpečných pacientů po jejich propuštění. Účastníci vyjádřili obavy proto, že o tom, že to nedopadne častěji zle, když jsou pacienti propuštění z léčeben, rozhodnou náhody. V průběhu kurzu zaznělo mnoho případů toho, že informace nejsou předávány mezi jednotlivými částmi systému, jenž se má o odsouzence starat.

Přibližně polovina těch, kteří byli odsouzení k nucené „péči o duševní zdraví“, je po jednom roce propuštěna z léčeben a jsou opět na volné noze. Po pěti letech je pouze 20 % odsouzených stále v nemocnicích.

Jak jsem již psal v jiném článku Opravdu se chceme mazlit s lvy a tygry? se v průběhu minulých let v Norsku dělo několik případů, kde několik uchazečů o azyl a lidí, kteří již získali pobyt v Norsku zešílelo a útočilo na náhodné lidi, třeba v dopravních prostředcích. Nejznámější případy z posledních let se odehrály v tramvaji, letadle a autobuse. Někteří z nich měli stejnou diagnózu, jakou zpočátku přiřkli znalci Breivikovi – paranoidní schizofrenii. Byť se problematika duševních chorob u zmíněné skupiny čím dále častěji dere do popředí, moc se byrokracie se zlepšením nepohnula. Někteří z nich byli odsouzení k léčbě částečně v domácnostech s tím, že sami mají na starost medikaci a již nejsou považováni za nebezpeční, zatímco se jiní vraceli k životě plnému protiprávních jednání. Byť je jim dávána šance, tak dotyční tyto šance zneužijí.

Neuběhne ani týden, aniž se Norům přes média dostávali informace o násilí na střediscích, často mezi obyvateli znesvářených zemí, či etnických skupin v rámci téže země. Dovoz těchto lidí sem se rovná dovozu klanových válek sem. Výskyt vražd a sebevražd je v azylových střediscích vyšší než jinde ve společnosti, hlásí norská veřejnoprávní televize. Přehled o tom ale nikdo nemá, protože oné osoby nevlastní norské rodné číslo.

Aby mohl být někdo vyhoštěn musí být bezpečně zjištěna jeho/její totožnost a musí být v dotyčné zemi přijat/a. Do několika zemí nelze lidi vyhošťovat, neboť Norsko s nimi nemá uzavřenou dohodu o vracení nebo se jedná o osoby bez státní příslušnosti. Mezitím okresy na ně vynakládají nemalé částky, přitom nesmějí pracovat. Těch cca. 6000 osob, jimž byla zamítnuta žádost o azyl a přesto dále pobývá v Norsku, pobírá dávky ani ne 1960 NOK na jídlo. To vede k podvýživě, hlásí norská veřejnoprávní televize. A jistě by se dalo dodat, že také ke zločinnosti.

Zmíněný list Aftenposten uvádí, že „téměř všem cizincům, jež jsou zadrženi za prodej drog v Oslu, byla odmítnuta žádost o azyl, nebo pobývají v Norsku nezákonně.“ Vnějšími schengenskými hranicemi to údajně protéká jako skrze nějaké síto. Hlavně se na tom pakují nenažraní zprostředkovatelci z mafiánských struktur, kteří si za pašování lidí strhnou do kapsy cca. 5000 eur na hlavu. Po Schengenu se pohybují jednotlivci s až 20 totožnostmi. V Norsku ale nemusíte mít totožnost, abyste získali pobyt. Zde mají být všichni začleňováni. K nejlépe začlěněným patří dealeři drog, kteří mohou působit zcela volně.

Překvapivý je počet osob „bez totožností“, ale zeptáte-li se, tak vědí, jak se jmenují a většina lidí by, pokud nepřišla o paměť, také měla vědět kdy se narodili a odkud pocházejí, jinak nevzbuzuje důvěru, že přicházejí s čistými úmysly. Mnoho z uchažečů o azyl svévolně volí jméno, jsou-li dotázáni. Kromě toho jich má řada špatnou paměť, neví jak se jmenují, kolik jim je let, ani odkud pocházejí. Azylová střediska zřídka oznámí nezvěstné obyvatele ani kde se všechny zaevidované osoby nacházejí.

Než vůbec přistanou v Norsku, se jich řada zbavila svých cestovních aj. dokladů dosvědčujících totožnost třeba spláchnutím do záchodu letadla. Uvažuje se o tom, jestli je důvodem to, že se v zemích, odkud pocházejí, měli velmi dobře jakožto darebáci, mučitelé, váleční zločinci atd. Pak se velmi obtížně např. na základě chrupu odhaduje věk žadatele. Odhady norské policie hovoří o tom, že cca. 90 % žadatelů lže o své totožnosti. Zatímco tu čekají na rozhodnutí úřadů se mnozí z nich dopouštějí zločinů. Prodejem drog se prosluli někteří z těch, kteří čekají třeba v Oslu. Jiní se ukázali být načasovanými bombami psychiatrie.

Předsedkyně současné norské vlády Erna Solberg prostřednictvím norského deníku Verdens Gang tvrdila, že přijedete do Norska ze Somálska jakožto pastýř ovcí a analfabet, pak je začlenění velmi obtížné. Dva ze tří Somálců v Norsku nepracují. Mnozí z těch, jež pocházejí ze zemí třetího světa, zejména z Afriky, se vyznačují tím, co se říká „nízká schopnost bydlení“, tzn. že jim není známo jak funguje civilizovaná západní společnost. To má projevy např. takové, že se ozbrojují noži, kadí ve sprše, močí do umyvadla, vyhazují smetí z oken nebo rozdělávají oheň v obývacím pokoji. Rozumí se samo sebou, že pokud se bude v průběhu času vyměňovat obyvatelstvo takovými lidmi, bude společnost čím dále podobnější těm společnostem, odkud tito lidé pocházejí.

Znáte to: nacházíte se ve vagonu, či autobuse plném kdákání mobilních telefonů, jež vás ruší. Nemůžete si číst, pracovat ani spát, zatímco cestující vedle vás si evidentně myslí, že si může dělat cokoliv, a to klidně i celé hodiny. Co s tím? Proč to mají dělat ti a prosazovat si svou, když to nedělá nikdo jiný? Očividně je to otázkou kultury, protože s příchodem „divochů“ to již není tak příjemné cestovat veřejnou dopravou nebo pobývat na některých veřejných místech, neboť větší měrou přispívají k zaneřádění kultury pobývání ve společném prostoru: Třeba ve vlacích bývávalo zvykem, aby si jeden bral ohledy na druhého. Dlouhodobé řvaní do mobilních telefonů, pouštění si hudby nahlas, atd. To jsou jen některé “roztomilé” rozdíly v chování, jež spočívají často v nepsaných pravidlech, jež nemusíte znát a která dělávala zemi kapánek lepším místem k životu.

Dříve nebo později bude význam původních obyvatel této země menší na úkor přistěhovalců. Je to tím, co mají zdědit naše děti a jejich děti, kteří budou přispívat k tomu, aby uživili stále více těch, kteří o to sami nestojí? Již dnes je dost těch, kteří si myslí, že nepoznávají vlastní zemi a další ji přestávají poznávat.