O „válce mezi pohlavími“ a schovávání se žen

Eirik Vinje, norský právník a komentátor, sdělil prostřednictvím norského listu Aftenposten, že mýtus o tom, že muži a ženy jsou ve válce mezi pohlavími, kazí jak společenský život, tak soukromí. Podle něj je jeden druh skupinové příslušnosti v norské politice a sdělovacích prostředcích představován jako důležitější než cokoliv jiného – pohlaví. Ta jsou v ostrém střetu zájmů. Přitom se jich většina dělí o lůžko s nepřítelem, zatímco sotva znají své přátele.

Podle Vinjeho není nic špatného na politice, jež se snaží usnadňovat, aby matky malých dětí mohli mít kariéru. Jenže to musí být odůvodňováno zájmy rodin s dětmi a společnosti a nikoliv neexistujícími protipóly a bojem mezi pohlavími.

Společenské ambice a konkurenční instinkt jsou úzce spjaté s testosteronem, mužským hormonem, a Vinje se přitom opírá o výzkum svědčící o tom, že typické kariérní ženy mají vyšší hladiny testosteronu než mají ostatní ženy. Tyto biochemické rozdíly mezi pohlavími pravděpodobně spočívají v odlišnostech v sexuálních preferencích. Převaha mužů v tzv. elitních povoláních lze vysvětlit volbou partnerů žen v průběhu evoluce. Stejně jako u většiny ostatních savců ženy upřednostňují samce s vysokým postavením ve smečce. Chceme-li změnit nerovnováhu v pracovním životě, tak by se musel měnit vzorec toho, co vzrušuje obě pohlaví.

Obecně lidská slabost spočívá v tom, že často nechápeme, s kým reálně máme společné zájmy. Některá společenství nebo nalezené soulady mezi lidmi jsou více či méně fiktivní, třeba z emočních důvodů. A tak mají lidé, jež se neznají a nemají společného nic jiného než to, že vlastní dělohu a vaječníky, hlubokou zájmovou pospolitost, jež vyčnívá nad rodinou, pracovištěm a společenskými pouty. O tom, že ženy jsou utlačované a přehlížené oběti, se shodnou norští politici napříč stranami a jejich důkazem je skutečnost, že je méně žen než mužů ve většině prestižních povolání.

Navzdory kvótám, tím se ale stávají méně přitažlivé pro mnoho zaměstnavatelů. Navíc výzkum naznačuje to, že právě ženy mají nejvíce předsudků vůči ženám ve vedoucích pozicích a nejvíce je diskriminují. Čím dále spěje zrovnoprávnění, tím menší jsou rozdíly, jež by mohly odůvodňovat výsady na úkor druhého pohlaví.

Zásadním problémem východiska bojovníků za větší práva žen je předpoklad toho, že obě pohlaví mají tytéž zájmy, schopnosti a ambice, takže bez diskriminace by byl poměr padesát na padesát.

Kanadská psycholožka Susan Pinkerová tvrdí ve své knize The Gender Paradox (Genderovský paradox), že to není nedostatek možností udělat kariéru, jež brání ženám, nýbrž to, že se samy rozhodují dávat přednost rodině.

Před dvěma lety způsobila Gerd Kristiansenová, předsedkyně hlavní norské odborové organizace Landsorganisasjonen, povyk výrokem o tom, že se ženy schovávají za roli matky a používají mateřství takřka k bránění území. Podobně tomu, jak někteří lidé zneužívají nemocenské, využívají některé matky péče o děti jako výmluvy či záminky pro lenošení a zahálčivost.

Má pak smysl řešit pomocí kvót, nižšími požadavky pro přijetí do některých zaměstnání a zvláštními body za určitá studia a nikoliv běžné soutěže na pozice ve vzdělávání a výzkumu takto nabírat ctižádostivé, leč nekompetentní ženy? To prý může vést ke stigmatizaci žen, neboť ač je žena ve vedoucí pozici sebeschopnější, může se setkávat s podezřením z toho, že místo získala kvůli příslušnosti k pohlaví a ne schopnostem. Na což může doplácet její sebedůvěra a úcta kolegů, což oslabuje její šikovnost v práci. Prestiž tzv. elitních pozic tak může chřadnout.

Proč se nenaléhá na to, aby se více žen stalo tesařkami, instalatérkami, popelářkami či pracovnicemi v lesnictví? Před několika lety feministé rozruch o tom, že bylo v Norsk Språkråd, tzn. v Radě pro norský jazyk, 70 % mužů a hned byl sestaven výběr, aby poměry zkoumal. To, že v témže roce bylo v norských rodinných poradnách zaměstnáno 85 % žen, nikdy nebylo námětem zrovnoprávnění. Údajně proto, že by to nedávalo ženám dostatečnou moc nad muži. Je krajně politicky nekorektní diskutovat o pohlaví jako kvalifikaci par excellence.

Na článek pana Vinjeho odvětila prostřednictvím téhož listu Aftenposten jiná právnička, sociálnědemokratická politička Liselotte Aune Lee, jež napsala, že muži vybírají jiné muže proto, že volí lidi, jež jsou podobní jim samotným. Všichni rádi věříme, že činíme svá rozhodnutí na racionálním základě faktů. To, v čem jsme dobří, je ale racionalizovaným rozhodnutí až poté, co jej učiníme.

Jenže proč jsou ženy stále tak málo slyšet? Nedostatek hlasitých žen je prý strukturním problémem společnosti. Studie potvrzuje, že v Norsku přešlapujeme na místě, pokud jde o poměr mezi ženami a muži, o nichž pojednávají média. Přesto mají ženy v médiích daleko větší úlohu, a to jak jako novinářky, redaktorky a komentátorky. Nicméně podle jedné z nich, Cecilie Askerové v listu Aftenposten, tvoří hlasy žen v digitálních diskusích jen třetinu. Navíc jsou formulace žen přece jen vágnější. Askerová se opírá o výzkumnou zprávu „Status svobody projevu v Norsku“ Ústavu pro výzkum společnosti. Ženy se více omezují ve svých názorech a stanoviscích na Internetu než v soukromí. Postrachem žen jsou podle oné zprávy různé podoby společenských reakcí. I když laťka pro účast ve veřejných diskusích nikdy nebyla nižší, potenciální cena nikdy nebyla vyšší.

Podle norského listu Dagbladet patří nizozemský sociální psycholog Geert Hofstede mezi ty, jež nejdéle pracují na mapování národních kulturních rozdílů. Na základě rozsáhlých průzkumů ve více než 70 zemích, dospěli Hofstede a jeho kolegové k závěru, že Norsko a Švédsko mají nejméně mužské kultury. Žádnému jinému národu nejde více o to, aby se dospívalo ke kompromisům, žádný jiný národ není větším odpůrcem asertivního, okázalého chování nebo shodujícím se na tom, že spokojenost s prací je důležitější než plat.

Zatímco se podle Hofstedeho norské ženy podobají ženám v jiných zemích, podobají se i norští muži ženám v ostatních zemích. Norští muži jsou spolu se Švédy nejvíce zženštilí. Stejně jako většina Norek by jejich mužští krajané spíše mírné tresty a zdá se důležitější, aby byli učitelé žoviální, než aby byli profesně kvalitní a raději chtějí pracovat s něčím, co je zajímá, než s něčím, co společnost potřebuje. Jsou-li ženy světa z Venuše a muži z Marsu, píše Hofstede, tak jsou jak norští muži, tak ženy z Venuše.