Rebecca Zellerová, americká matka žijící v Norsku, patří mezi ty, jež reagují na řadu norských zvláštností. Prostřednictvím norského listu Aftenposten tvrdí, že jsou norské děti i rodiče otroky barne-TV, tedy norské obdoby Večerníčku, a že když pořad skončí, tak šup do postele. Je politicky nekorektní a/nebo společensky nepřijatelné, abyste byli s dětmi doma a neposlali je do školky co nejdříve. Norský rodičovský model je pro Zellerovou, jež žila v mnoha zemích, dusivý.
Největší rozdíl oproti cizině je prý rovnostářství a nedostatek variace kultury výchovy a sami Norové se snad více-méně nuceného přizpůsobování neuvědomují, že jsou oběťmi kolektivistické kazajky, které se podřídili, aniž to takhle sami chtějí, a to i přesto, že obecné chápání výchovy již není normou: I když pohled úřadů na výchovu může působit jednotně, mezi rodiči panuje nesoulad, alespoň podle série článků ve zmíněném listu. V některých rodinách se děti samotné podílí na dohadování se o tom, jak mají být pravidla nastavena, kde jsou hranice, a tak mají do určité míry volné ruce k tomu, aby spolurozhodovaly o tom, jak má být všední den členěn.
V jiných rodinách musí děti třeba dělat domácí úkoly hned, jakmile se vrátí ze školy, vyvenčit psa, příp. dělat domácí práce jako (nejen) úklid vlastního pokoje a např. cvičit na hudební nástroj. Na televizi jim není dovoleno se dívat dříve než po obědě (v Norsku poté, co se z práce vrátí rodiče domů, tzn. většinou mezi 16. a 17. hod.) a na počítačové hry si mohou ve všední dny skoro zapomenout. Popud k tomu, aby děti hrály na hudební nástroj nemusí pro rodiče být vlastní přání, nýbrž to, že ví, že z toho budou mít děti později radost a jako v životě samotném jde o to, aby děti překonávaly úskalí a pokračovaly v obdobích, kdy je věci až tolik nebaví. Třeba si se svým postojem k výchově nemyslí, že jejich děti budou úspěšnější než děti jiných rodičů, za to mohou mít alespoň pocit lepšího svědomí při sledování toho co vnímají jako špatnou nebo nedostatečnou výchovu ostatních.
Přes 30000 norských rodičů absolvovalo internetový test rodičů zmíněného deníku, aby si zjistili, jaký je jejich „styl“ jakožto rodiče. Podle jeho výsledků se v Norsku nenajdou skoro žádní autoritářští rodiče (jen 4 %). Veliká většina je buď liberální (58 %) nebo mírná (36 %). Avšak několik odborníků na výchovu míní, že trend mírnosti zašel moc daleko.
Mnozí rodiči vyrůstali za pevného výchovného stylu, který se rozhodli změkčit poté, co se jim narodily vlastní děti. Propůjčovat dětem svobodu znamená podle některých zastánců této zásady pro rodiče udělat si na děti čas a podle zjištění listu Aftenposten norští rodiče na hraní si s dětmi, pomoc s domácími úkoly a volnočasové aktivity věnují stále více času.
Podle vysokoškolské lektorky pedagogiky Tone Strømøyové se vývoj ubírá směrem k tomu, že rodiče jsou příliš mírní a změkčilí a nechávají děti si řídit příliš velkou část všedního dne, což může souviset s tím, že rodiče si v současné době jsou mnohdy velmi nejistí. Všude se to jen hemží radami odborníků a k tomu mívají rodiče špatné svědomí z toho, že moc pracují nebo že bydlí zvlášť. Navíc jim úřady odebraly páky, aby si jim děti prokazovaly úctu. Rodiče se tak bojí vykonávat tu přísnost, které je někdy třeba.
Podporuje ji Anne Nielsenová, autorka knihy Foreldrerollen - Úloha rodiče. Dnes se např. rodiče ptají tříletých dětí, mají-li chuť jít domů a jestli ne, tak si počkají třeba ještě hodinu, což je podle Nielsenové selhání péče. Podle ní je stejně špatné být příliš mírný jako příliš tvrdý. Veškeré použití moci a síly se dnes rovná přestupku, ne-li až zločinu proti dětem. Zapomínáme na to, že postupujeme-li rozhodnutí dětem, tak jim zůstává velmi mnoho odpovědnosti, na niž nejsou připraveny, aby ji přebíraly.
Některé z věcí, které norští rodiče běžně dovolují dětem a umožňují jim, by v jiných kulturách třeba hraničily se zanedbáváním dětí nebo alespoň s porušeními rodičovské odpovědnosti. Jedná se např. o to, nechávat děti, aby si hrály za každého počasí třeba v blátě a špíně nebo na mrazu a aby byl polední klid tráven venku. Nebo to, že řada rodičů nechodí s dětmi k lékaři v případě drobných potíží. Menší starost (ve smyslu znepokojení) o své ratolesti nemusí znamenat to, že jim na dětech méně záleží, nýbrž to, že je chce někdo vést k větší samostatnosti a otrkanosti, učit je, aby se samy vypořádaly s nudou a nezáživností atd, přičemž rodiče věří, že se dětem zjeví meze vlastním zkoumáváním.
Přílišná aktivita a snaha stíhat vše a aby bylo vše optimální je prý chorobným očekáváním dnešní společnosti. „Pracovní den“ dětí je někdy delší než u rodičů a snahy stimulovat a rozvíjet své děti třeba vzdělávacími hračkami trhají rekordy. S nadsázkou: zůstanou-li děti půl vteřiny stát, budou si lidé myslet, že jsou mrtví. Aktivní děti se staly symbolem úspěšnosti a ambic, jimiž se rodiče chlubí a vozí děti jako taxikáři sem tam, na zpěv, cvičení s kapelou, plavecký výcvik, šachy a srazy filatelistů. Na druhou stranu: kolik chorob stresujícího životního stylu u rodičů souvisí s dospíváním a vývojem dětí? Což je žene do náručí úřadů, jež přebírají výchovu pod záminkou toho, že rodiče přišli o čas a schopnost to zvládnout sami.
Někteří rodiči nemají s upravováním vlastních stanovisek problém, přimějí-li děti k tomu pádnými argumenty. K neochvějným pravidlům i výchovně benevolentních rodičů patří časy, do kdy musí být děti zpět doma a dodržování toho, co je domluveno, dále třeba respekt před ostatními lidmi (byť to mnohdy není znát). Ovšem s tím posledním mnohdy kontrastují stanoviska a činy úřadů.
A zrovna to třeba souvisí se silnou norskou tradicí misijní horlivosti, v rámci níž již pár staletí Norové rádi jezdí k druhým a vysvětlují jim, jak by to či ono měli dělat. Dříve tak činili z popudu puritánského autoritářského a represivního náboženství, nyní jako v paměti na téže zásah, ale již v rámci sociálního státu rovnosti. Na základě vlastních zkušeností, jenže mnohdy ne se stejně hlubokým pochopením pro zkušenosti, kulturní zázemí a historii těch, jimž se snaží pomoci. O tom, jak Nory pozice pomocníků a rádců může vést k přehnané sebejistotě a víru ve vlastní pravdy psal třeba norský publicista Gunnar M. Ekeløve-Slydal, jenž působil jako zástupce generálního tajemníka Norského helsinského výboru. Podle něj silně zakořeněná myšlenka rovnosti bývá u Norů spojována se silnou skepsí vůči lidem z jiných kultur, jež jsou oběťmi asimilace a ponoršťování s cílem potlačit jejich kulturu a udělat z nich Nory.
Což moc nejde. Byť je někdo rodilým Norem, třeba jim není dostatečně podle místního konvencí, jež bývají popisovány jako mimořádně silné. I kdybyste se rozkrájeli, někomu je to stále málo. Existují velmi přísná kritéria a ať již takový jste či ne, tak skupinový nátlak se postará o to, abyste prošel „trychtýřem rovnostářství“ a stali se jedním z ostatních, i když se cítíte být svůj a svůj hodláte zůstávat i nadále.
A tak dochází ke třenicím mezi tradicí rovnosti a odlišnostmi ve střetech s jinými kulturami se svými specifikami, jež se stále více hlásí o pozornost a na něž Norové nejsou připravení a mnohdy ani zvědaví. Co je nám vnucováno, na to jen zřídka býváme zvědaví. A tak je jedinou odpovědí začleňování. Za přehmaty a porušováním zákonů a práv ze strany úřadu na ochranu práv dětí, jež jsem popisoval v několika předchozích článcích, lze spatřit nerovnováhu mezi odlišnostmi a snahou o zahlazování „zhoubných a nepřijatelných“ rozdílů v pojetí norské tradice výchovy tak, jak ji mohou vnímat pracovníci úřadů od nejnižší instance až po soud.
Po tom, co jste si dosud mohli přečíst, možná není divu, že si mnozí rodiče nepřejí, aby byly jejich děti ponorštěny. V komunitách přistěhovalců jsou rodiče často hodnoceni podle toho, jak se chovají jejich děti. Uvádí to děti z tohoto prostředí, s nimiž se bavili novináři z norského serveru www.osloby.no a zpráva norské vysoké školy NTNU o extrémní kontrole dětí přistěhovalců jejich rodičů. Mnozí rodiče jsou velmi přísní a chtějí, aby měly děti tytéž hodnoty a jako oni sami. Jeden z mladých, kteří se zúčastnili průzkumu, míní, že by rodiče přistěhovalců měli být do Norska školeni v tom, co se v norské kultuře očekává. Pak by tomu snad snáze rozuměli.
