Může se to týkat odlišné mentality a zvyků, rozdílných pojetí výchovy a toho, jak fungují úřady v jiné zemi, jak pracují a jaké mají pravomoci. Nelze jim to vyčítat, je toho mnoho, na co by mohl být člověk připraven, nikdo ale nemůže být připraven na vše.

Valná část výpovědí rodičů a zkušeností aktivistů, kteří se snažili upozorňovat na úřední selhání, nedostatky, nerovné zacházení, chyby, nedostatečnou komunikace a zatajování informací, které jsou dostupné na internetu a ve sdělovacích prostředcích, je v norštině, a tak jsou pro většinu lidí nedostupné, pokud ovšem neumí norsky na velmi slušné úrovni. Ovšem i tehdy, patříte-li mezi ně, ještě to neznamená, že vy a vaše děti uniknete radaru třeba úřadu na ochranu práv dětí.

Zasáhne-li tento úřad do rodinného zázemí, tak se to mnohdy děje náhle a za dramatických okolností. Fakta hovoří velmi průkazně: osm z deseti odebrání dětí probíhá bez ohlášení vtrhnutím do domu/bytu, kde se děti nacházejí. Uvádí se to na výzkumných stránkách www.forskning.no Univerzity v Oslu. Za dvacet let došlo k nárůstu těchto případů násilného přemístění dětí přibližně o 200 %. Proč se ale odebírání dětí děje na základě tzv. akutních rozhodnutí tak často?

Děti to vystresuje a zvýší to pravděpodobnost, že bude dítě trpět depresemi. Pracovníky úřadu to mnohdy také poznamená kvůli traumatizaci, mohou pak mít syndrom vyhoření a valná část z nich si bude muset vybírat nemocenskou.

Však podle právních předpisů se děti mají odebírat pouze tehdy, je-li ohrožen život dítěte, a to buď kvůli sexuálnímu obtěžování nebo psychickému či tělesnému týrání anebo tehdy, když se rodiče nemohou o dítě dále starat.

Jedním z vysvětlení, které se nabízí, proč jsou děti odebírány stále častěji, může být skutečnost, že úřad na ochranu práv dětí mnohdy čeká příliš dlouho, než návrh na přemístění dítěte předloží hejtmanskému úřadu, který k žádosti zaujme stanovisko. Mezitím se stane něco, co se považuje za natolik závažné, že to vyvolá reakci úřadu na ochranu práv dětí.

Podle výsledků jednoho výzkumu zveřejněného na již zmíněných stránkách www.forskning.no rodiče souhlasili s odebráním dětí přibližně v polovině případů, kdy k tomu došlo. Ve většině případů úřad na ochranu práv dětí jednotlivé rodiny znal dříve, než bylo rozhodnuto o odebrání dětí, a v průměru byla rodinám do té doby poskytována pomoc a poradenství po dobu tří roků. V některých případech, kdy je situace dětí považována za neodkladně kritickou a nejistou, jsou děti odebírány obratem dříve, než je případ projednán prostřednictvím úředního řízení a děti zůstávají v náhradní péči až do doby, kdy je vyřčeno rozhodnutí.

No a co údajná nezávislost a nezaujatost té vyšší instance, na niž se mohou odvolávat ti, již se cítí být úřadem poškození? Mnozí norští rodičové si stěžovali na to, že jim krajský sociální výbor připadá jako jedna ruka s úřadem na ochranu práv dětí právě proto, že opravdu, až na výjimky, po údajně provedených přezkumech něco mění na rozhodnutích první instance.

Ani soudní rozsudky nemusejí nechávat nikoho na pochybách, proč jsou děti odebírány. Na nedostatečné právní záruky a nevymahatelnost práv dětí v Norsku dlouho upozorňuje nejeden Nor.

Názory na Facebooku

Logo sociální sítě Facebook.Názorovou rubriku Hospodářských novin najdete také na Facebooku.

Norský úřad na ochranu práv dětí je svým jednáním a rozhodováním založen na určitém pojetí výchovy, na tom, co je pro děti nejlepší atd. To vše vychází z norské mentality opatrovnictví, byt‘ se jedná o zbytečné či přehnané obavy. Norský stát se snaží být napříč politickými stranami opatrovnický v jakémsi idealistickém smyslu a vždy ví za vás, co je pro vás lepší a převálcuje vaši vůli a zájmy. Osobní svobody až tak důležité nejsou. I proto dochází k excesům a masivnímu užívání donucovacích prostředků nejen v otázkách péče o děti, ale také třeba v psychiatrii, kde jsou lidé hospitalizováni pětkrát častěji proti své vůli než v sousedním Švédsku a Dánsku. Systém je velice těžkopádný a tvrdohlaví bývají i ti, kteří se snaží udržet status quo, což se musí za každou cenu, protože jeho narušení či odstranění by otřáslo vazbami až na nejvyšší místa, a proto se ho nikdo nepokouší reformovat.

Princip je snad zakořeněn v politické korektnosti, jež oslepuje a vede k tomu, že se toleruje tak masivní porušování práv po dobu tolika let. Příliš mnoho Norů chová k úřadu na ochranu práv dětí důvěru a je přesvědčeno o tom, že koná dobro a pomáhá a že vždy bude lepší, když bude zasahovat i v případech, kdy nemá, než aby se vměšoval nedostatečně. Navíc panuje podezíravost typu “co my víme o skutečných příčinách a poměrech, které k odebírání v tom kterém případě vede”.  

Podobných nejasných případů odebrání dětí jako u české rodiny je celá řada a týká se to i dalších dětí ze zemí střední a východní Evropy, ale též třeba z Indie. Tyto případy se ale neprobojovaly do hlavních médií a málokdy se dostanou dále než do maloměstského deníku nebo na blog někoho, než se rychle ztratí v mediálním víru. Proč Norové nevidí ten celek, ten vzorec? 

Je mnoho rodičů, kteří se cítí jednáním úřadů ochromeni, a že bylo proti nim zakročeno bezprávně třeba na základě tzv. anonymní zprávy o znepokojení od sousedů, učitelů (s ohlašovací povinností) či kolemjdoucích, kteří mají špatný pocit z momentálních dojmů. Systém je krajně náchylný ke zneužívání jednak těmito lidmi, jednak pracovníky úřadu na ochranu práv dětí.

Výstražných faktorů, které lidé zaznamenávají, je mnoho a bývají v řadě případů odlišných oproti třeba České republice. Už převyprávění dětí o tom, že se rodič napil alkoholu nebo že děti byly v hospodě, kde se pilo, byť se dětem alkohol nepodával, může být v Norsku důvodem k tomu, aby si na vás zmiňovaný úřad posvítil. Připouštíte-li, že své děti občas výchovně plácnete, uvědomte si, že se v Norsku v takovém případě jedná o porušení zákona. Norská veřejnost vnímá opravdu silně negativně, když rodiče bijí děti. Dokonce byl případ, kdy byly indickým rodičům v Norsku odebrány děti kvůli tomu, že spaly ve stejné posteli jako rodiče a byly krmeny rukama. Tělesné tresty jsou zapovězeny, stejně jako ponižování dětí a popíjení alkoholu před ostatními, přílišné podávání sladkostí, nucení do jídla, pokud dítě nechce.

Z nepřeberného množství zdrojů na Internetu se můžete dozvídat, že pouhé maličkosti mohou způsobit odebrání děti rodičům a jejich umístění do pěstounské péče. Jak je vidět, není to vždy poslední možností. V Norsku je nastavena nižší laťka než v jiných zemích ohledně toho, aby úřad tohoto typu zasahoval pod záminkou, že chce jen pomoci. Navíc, co je to vlastně objektivní pomoc svědčící svému cíli? Existuje řada případů, kdy děti vyrůstaly v pěstounské rodině a měly pocit, že jim bylo ukřivděno a že měly rozvrácený život.

Možná jste kdysi v minulosti četli nebo slyšeli o tom, jak silně střežená jsou v Norsku práva dětí. Přesto tedy v řadě konkrétních případů rozhodli úředníci proti zájmu dětí, možná proto, že je zajímaly jen předpisy. Málokterý Nor zpochybňuje složitost práce pracovníku úřadu na ochranu práv dětí a dilemata jejich rozhodování, nicméně mnohdy postrádá lidštější a vstřícnější přístup a také se ptá na transparentnost a demokratičnost postupu úřadu.

Norské úřady jsou často kritizovány za to, že nezohledňují a ani toho dost nevědí o cizích kulturách. Zároveň jsou ale kritizovány za to, že nevidí nebo nechtějí vidět, jak mohou být kulturní rozdíly používány jako záminky k tomu, aby úřad zasahoval. Navíc mají Norové vesměs dost slabé povědomí o specifikách komunistického systému, kterými jsou ony případy cítit, a to nejen pro některé Čechy, ale i pro další lidi střední a východní Evropy, a jak tedy na ně takový způsob odebírání dětí působí a co to vyvolává za negativní vzpomínky.