Tzv. „biologický princip“ má ustupovat „ohledům podporujícím vývoj dětí.“ Porušuje to úmluvu o dětech OSN o ochraně biologické, společenské, kulturní a duševní identity dítěte. Navíc svědčí série článků např. v norském listu Adresseavisen a údaje z dalších zdrojů o tom, že děti jsou u pěstounů ve velké míře vystavovány nebezpečí incestu, násilí atd. Jako protiklad vůči mnohdy převálcujícím pravomocím Odboru sociálně právní ochrany dětí je hladina trestu za zneužívání dětí nebo na nich násilí v Norsku nízká. Kromě toho Odbor odkládá trestuhodně mnoho neprošetřených případů.

Norům se od dětství vtlouká do hlavy nejenom to, že vše je vnejlepším pořádku, co se týče situace lidských práv a že všichni pracovníci zmiňovaného Odboru jsou jen pomocníci, ale také to, že Norsko je přední zemí, pokud jde o práva dětí, mj. díky tzv. Dětskému zákonu. Jenže stát schvaluje porušení na běžícím páse a kvůli nim snížila OSN Norsku rating v oblasti lidských práv ze stupně A na B, což znamená neplnohodnotné členství.

Na tomto základě byste pravděpodobně měli pochybnosti okolo toho, co se stane, nahlásíte-li možný případ zanedbávání nebo jiného protiprávního jednání vůči dětem, a to je také hlavní důvod, proč není více těch, kteří něco takového nahlašují. Bude se někdo mstít? Budete muset v nějaké souvislosti rodinu konfrontovat, zúčastňovat se vyjednávání, svědčit, nebo je možno zůstat zcela anonymní? Kromě toho lidi od toho zastrašují vyhlídky na věčný boj o navrácení dětí rodičům, strach z konstrukce situací a manipulace s rodiči a jejich příbuznými. Zmiňovaný Odbor je pro řadu Norů opravdu tím posledním místem, kam se obracet pro pomoc.

Je prý žalobcem a zároveň i soudcem nad lidmi, z jehož chapadel nebývá již cesty ven, pokud se do nich jednou dostanete. Pro řadu Norů jde o všemocný orgán s pracovníky, kteří údajně žízní po tom, aby dávali najevo své znalosti a svou moc a kteří se povyšují do pozic, aby rozhodovali o důstojnosti či nedůstojnosti životů ostatních, zatímco ignorovali jejich stanoviska, přičemž se mnohdy nechávají využívat a mást jedním z rodičů.

Podobně jako většina státních, krajských a okresních úřadů má také Odbor svou filozofii spočívající v tzv. „řízení podle cílů“. Vodítkem mu je mimo jiné počet dětí, za které se mu podaří každou chvíli přebírat péči. Je to v pořádku pro úřad, jenž má „dobro dětí“ za svůj cíl. Dosud se chová jako jakási saň žadající stále více obětí.

Výzvy k udávání připomíná vylučovací společnost, kde panuje snaha o vylučování nedokonalostí, „vybírání kazů“. Společnost očekává dokonalost. Dovoluji si připomenout svůj článek mj. o tom, že norští rodiče se rozhodují o potratu v devíti z deseti případech poté, co se dozvědí o tom, že nenarozené dítě bude mít Downův syndrom. Snaha o odstraňování plodů platí i v dalších případech předpokládaných nemocí či vad. Čtěte také http://blog.ihned.cz/c3-61812560-06b000_d-61812560-06b000_d-61812560-nekolik-postrehu-k-mezinarodnimu-dni-zen

Systém pěstounských domovů je v Norsku přirovnáván k legalizaci obchodu s lidmi a k čistkám „outsiderů“. Presumpce neviny je postavena mimo hru, což podle některých není ničím jiným než znovuzavedením zásad středověké inkvizice a to vede k honům na čarodějnice, křivdám a zrazování jednoho nebo obou rodičů a zraňování citů. Úřady se snaží z pozice monopolu nenapadnutelně ručit za bezpečnost dětí na úkor práv rodičů a ve snaze o dokonalost a neomylnost prohlubují bezpráví vůči otcům a společenské a citové následky u dětí, kterým byl sebrán jeden z rodičů.

Místo do dětských domovů se devět z deseti děti v Norsku, které nemohou bydlet u biologických rodičů, umísťuje k pěstounům. Ročně jich je umístěno okolo 1000. Přes 10000 dětí a mladistvých v současnosti bydlí u pěstounů. Zhruba třetina pěstounů jsou příbuzní nebo z okruhu osob blízkých. Čtvrtina děti má za rodiče cizince a tento podíl stále roste (za posledních 15 let z 16 na 25 %), jak hovoří zpráva Odboru. Nedaří se ale nalézt pěstouny jiných etnik, kteří by takové děti přijali.

Existují rodiče se čtyřmi dětmi, jež byly umístěny u tří odlišných pěstounů. Jak může Odbor hájit rozdělení sourozenců? Dále Odbor nemá kapacitu inspekcemi čtyřikrát ročně dohlížet na cca. polovinu pěstounských dětí. Někteří z nich spáchá sebevraždu nebo jinak přijdou o život. Jen v době od r. 1990-2001 jich bylo 702, aniž byl kdokoli hnán k odpovědnosti. Zdrojem jsou výsledky Norského ústavu pro výzkum. Výše odškodnění za nejrůznější selhání by se vyšplhala do závratných výší, proto se do toho nikdo z politiků nechce raději pouštět.

Média pojednávají také o případech, kdy se děti narodily velmi mladým rodičům, načež se rodina dobrovolně spojila s jedním tzv. centrem na ochranu rodiny, jenž jim syna dva měsíce po narození odebral. Odvolávali se proti tvrzením o hrozícím se újmám na dítěti, zůstane-li v péči matky, na nejvyšší soud, jelikož se jedná o velkou rodinu podle vlastních slov s velkým podpůrným aparátem, jenž je připraven mladým rodičům pomáhat. Navíc by matka měla dostat možnost reálně ukázat, že bude dobrou matkou.

O rodičích bez sebepoznání se píše hodně a často, stejně jako o údajné značné nerovnováze, jež si vybírá svou daň hlavně na mužích: V diskusích na norských serverech mnoho mužů poukazuje na systémový postoj, jenž na muže nahlíží jako na potenciální násilníky, jež je třeba pomoci ponižující praxe zvýhodňující matky držet v šachu. Po rozchodu/rozvodu se některým ženám dostávalo od sociálních pracovníků nabídky o tom, aby sestavili příběh o násilí a zneužívání, aby muže pošpinili a zlomili. Nebo o nedodržování společeného časů stráveného otcem s dítětem, navzdory svědectví o tom, že je otec dodržoval. Pokud si pomstychtivá matka dělá starosti z toho, že se otčím opije tehdy, když je u něj dítě, tak není podstatné, jestli tomu skutečně tak je nebo ne. Co je podstatné je to, že je matka znepokojená a že si to odnáší dítě, proto je třeba tomuto znepokojení učinit přítrž!

Jedná se tedy o „státní“ feminismus v praxi? Někdo rozhodl o tom, co se stalo a nyní jen zbývá, aby se tomu přizpůsobila skutečnost. A to přesto, že je to podle průzkumu Norského ústavu výzkumu dospívání, blahobytu a stárnutí z r. 2007 na základě odpovědí od norské mládeže matka, která páchá většinu činů porušení osobní svobody dítěte bydlícího doma. Většina takových činů se ale spáchá mimo domov.

Podle zákona má soud učinit prozatímní rozhodnutí v případě, že má jeden z rodičů podezření na porušení osobní svobody. Příliš často je vše, co je třeba podezření a nikoliv důkazy. Řada lidí si namlouvá to, že práva dítěte se posílí tím, když si matka vynutí zákaz společného času otce a zvýšení vypláceného výživného s dítětem na základě přednesení jízlivých, manipulativních a lživých obvinění a zneužívání soudů, což se snažilo potírat již římské právo. V případě, že soud rozhodne o tom, že dítě má být svěřeno do péče střídavě u obou rodičů, bývá rozšířený problém se sabotážemi a nedostatečnými právy dítěte k oběma svým rodičům.

Údajně největší právní skandál v dějinách Norska, tzv. případ z Bjugnu, vznikl r. 1991 právě na základě falešných obvinění. Muži, vč. politiků-mužů, snad v zájmu zachovávání společenské shody a vyhýbání se konfliktům vesměs hodili flintu do žita, než aby se bránili proti ochraně matek namísto dětí nebo tomu, že řady žen-feministek si nárokují všelijaká práva či předsudky, což neprospívá právním jistotám ani důvěře v demokracii.