Obecně norská média nejsou přeplněna zprávami o nezvládnutých případech, o pochybeních a úřednické zlovůli. Spíše referují pohled samotného Odboru sociálně právní ochrany dětí na sebe a svou činnost a střídavé návrhy levice i prace na rozšiřování pravomocí na úkor rodičů. Co si máme myslet o případech odebírání dětí?

Nucené odlučování dětí od rodičů, v norských médiích v komentářích někdy označované jako veřejné braní rukojmích, rozšiřuje strach ze zneužívání pravomocí. Jde o uzavřený systém s minimem právních záruk, skoro až někdy jde o bezpráví vyplývající z posuzování a rozhodování tzv. znalců-přisluhovačů bez vlastního názoru a sepisujících doporučení a podkladů, mnohdy aniž by děti ani rodiče neviděli. Tito lidé tak udržují status quo systému a to navzdory rozsáhlé dokumentaci např. na řadě norských serverů o slábnoucí důvěře v tento systém především ze strany těch přímo dotčených. S tou důvěrou to vypadá jako rybářská síť. Samé oko.

Rodiče jsou bezmocní vůči někdy nepravdivým nebo při nejmenším vrtkavým tvrzením o tom, že rodiče chybovali a nedbají potřeb dětí podle věku a vývoje a určí rodičům pochybnou diagnózu i v případech, kdy nejde o násilí, zneužívání, užívání omamných látek atd. Norsko je poměrně hodně prostoupeno donucovacími prostředky. Připomínám, že v Norsku jsou lidé pětkrát častěji než v sousedním Švédsku a Dánsku proti své vůli hospitalizováni na psychiatrii.

To, co může na první pohled vypadat jako zanedbávání, špatná výchova a špatní rodiče, může mít úplně jiné vysvětlení a myšlení úřadů v předpojatých vzorcích může toho hodně kazit ve snaze pronikat do rodin a jejich vztahů za účelem vyššího dozoru a přehledu, přičemž následky jsou jen další zátěž. V zemi, kde se hodně nahlas mluví a píše o rozmanitosti všeho v příkrém protikladu k tomu není pro všechny místo a stát třeba v podobě zmiňovaného Odboru jde toho příkladem. Stát by si měl zamést před vlastním prahem, chce-li být pro člověka morálním vzorem.

Mnohdy stačí pouhé podezření či fáma na to, aby to někdo nahlásil úřadům či rovnou policii. Někdo zastává názor a praktikuje zásadu, že plácnutí přes zadek či pohlavek vypovídá více než tisíce slov. V Norsku jsou tělesné tresty zapovězeny, podobně je třeba pro mnohé lidi nepřípustné, aby si jeden za doprovodu dětí navštívil restaurační zařízení a opil se více než je libo některým dalším přítomným návštěvníkům onoho zařízení.

Avšak ani úřady, ani policie samozřejmě také není vševědoucí ani nemá dostatečnou kapacitu a pracovní nasazení, píli nebo pracovní svědomitost. A zásadovost jednotlivých zaměstnanců se pochopitelně také liší s velkými rozdíly mezi pracovišti. A tak někteří, jako třeba v Norsku známý dětský psycholog Magne Raundalen, prostřednictvím médií vyzývají zaměstnance mateřských škol k tomu, aby nahlašovali více případů zanedbávání péče. Podle trestního zákona mají povinnost přednostně zabraňovat tomu, aby děti přišly k újmě než mlčet. Dnes přichází jen 7,6 % zpráv o zanedbávání péče od zaměstnanců mateřských škol navzdory tomu, že tam chodí 80 % jednoletých a téměř všichni tří až pětileté děti.

Ovšem je mnoho těch, vč. dětí samotných, kteří bojují právě s úřady a přitom třeba mají pocit, že jim nikdo nevěří nebo si jich nikdo nevšímá. Zapomeňte na všudypřítomný stát, jenž vás vodí za ručičku od kolébky až do rakve. Pomyslný řetěz je krátký. Odbor sociálně právní ochrany dětí, psychiatrie a Odbor pro migraci jsou v Norsku hlavními příklady těch státních složek, které prý svou činností prohlubují nerovnováhu. Někdo by si mohl přát, že když si úřady vybírat nemůžeme, kéž by někdo mohl těm úředníkům vidět do hlavy a především je vyzývat k nápravě, a to celoplošně.

V rámci této kultury je zvykem, aby se úřady prostřednictvím zástupců omlouvali za hanebná zanedbání a profesní selhání, aby se s případy dále nic nedělo, řešení zůstala v nedohledu a média ani příp. aktivisté neplnili svou roli jako strážci, jež pohánějí osoby k odpovědnosti. Uvidíme, zda projednávání stále více případů v Štrasburku a někdy i v Bruselu prolomí mlčení o tom, čeho se dopouští Odbor a nastaví omezení jeho pravomocí. Zvyšuje se jak počet případů podání žalob i počet odvolaní. Z těch prozatím 14 případů, o nichž se rozhodovalo u soudu pro lidská práva ve Štrasburku, prohrálo Norsko 11. Však mnoho případů zůstává po statisících obydlích skryto zrakům ostatních. To prý i proto, že jak je známo, bývají to ti z různých ohledů nejslabší a nejméně majetní členové společnosti, jež jsou vystavováni porušováním svých práv a jsou to rovněž oni, kteří mívají největší problémy s tím, aby se jim a jejím případům někdo patřičně věnoval a aby na ně vrhl patřičné světlo. A to i v zemi, kde zdánlivě existují jako snad v málokteré jiné zemi nejrůznější mluvčí, výbory práv a ombudsmani.

Se zvyšujícím se počtem přistěhovalců a taktéž sňatků/vztahů Norů s cizinci roste i počet mnohdy velmi složitých případů zanedbání, krutého trestání i zneužívání. Podle dostupných zpráv norských médií se to týká dětí ze zemí jako např. Ruska, Polska ale zejména zemí 3. světa jako např. Somálska, kde je násilí mnohdy součástí výchovy, jež si vyžadují stále více ze zdrojů Odboru sociálně právní ochrany dětí. Somálci v Norsku proti odebrání dětí rodičům demonstrovali.

I když není znám případ norských dětí odebraných českým Odborem sociálně právní ochrany dětí, ví Norové své o alespoň jednom známém případu, jenž souvisí se Slovenskem, kdy matka dvou synů, jež měla s Norem Tommym Hoholmem a které v r. 2005 podle norských médií unesla na Slovensko. Často na tahu není jen norský Odbor sociálně právní ochrany dětí, nýbrž i úřady cizích zemí, kam jsou děti mnohdy unášeny. Najdou se tací, jež tvrdí, že čekat na někoho je bolestné. Někdo tvrdí, že je strastiplné, když musíte na někoho zapomenout. Jenže nejhorší bolest přijde tehdy, pokud nevíte, zda máte čekat nebo zapomenout. Loni bylo podle norského veřejnoprávního rozhlasu z Norska uneseno 74 dětí, mnohdy kvůli sporům o právo mít děti u sebe po rozchodu, či o výchovu prý v příliš liberální zemi.

Pro velkou část těch ostatních je ale Norsko zemí s kulturou nezvykle silného nátlaku na jednotný styl života, chování a vůbec všeho, co se podle zavedených nepsaných pravidel sluší a patří podle stejného vzoru a kulturou udávání i sebemenších náznaků toho, že by něco mohlo být jinak.

Člověk je v řadě případů odsouzen bez důkazů a děti jsou tak odebírány neopodstatněně. Nicméně to není Odbor sociálně právní ochrany dětí, jenž v Norsku děti odebírá rodičům, nýbrž výbor Fylkesnemnda, což je právní instance, jež spadá pod okresní soud. Ten rozhoduje o přebírání péče o děti na podnět Odboru, jež posuzuje, zda v určité rodině dochází k zanedbávání péče. Šance, že Fylkesnemnda zasáhne na základě i malé pravděpodobnosti a přeháněných rizik, že se dítěti/dětem může něco stát v budoucnu, je hodně veliká.

Desatero práv dětí bývalého politika a kritika stávajícího norského systému Johna Alvheima pro ty, kdo se ocitnou v hledáčku Odboru sociálně právní ochrany dětí, zní takhle: Mlčte, neboť vše, co řeknete, bude použito proti vám. Okamžitě se spojte s právníkem. Sežeňte si psychologa, i když jste zdraví – budete ho možná potřebovat. Raději nesouhlaste s nabídkou pomoci od úřadů, neboť to bude vyloženo tak, jako kdybyste na věci sami nestačili. Stejně tak raději nepříjmejte nabídku místa v domově pro matky: nejde o instituci na poskytování pomoci, nýbrž instituci, která vás bude sledovat. Vyžadujte si písemné potvrzení pohnutků (motivace) těch rozhodnutí úřadů, jimž jste vystavováni. Odvolejte se proti veškerým rozhodnutím. A také rovněž nepříjmejte nabídku umístění dítěte/dětí k pěstounům, dítě/děti vám pak už nevrátí. Mějte na paměti, že tehdy, mluví-li Odbor sociálně právní ochrany dětí o nápomocných opatřeních, tak zpravidla má na mysli převzetí péče či sledování. Potřebujete-li pomoc, využívejte té od přátel a příbuzných, nebo si vystačte sami.