Podzim 2014 je 70. výročím osvobození východní části nejsevernějšího norského kraje Finnmarky v r. 1944. Němci region barbarsky spálili, aby zpozdili postup Rusů. Zůstalo jen 28 domů. Na zakrváceném území, kde hranice byly placeny krví, mohli po měsících ve skrýších vylézt těch 25000 domorodců, kteří odmítli nucenou evakuaci 50000 osob Němci do středního Norska. V dolech nedaleko ruských hranic se skrývalo 3500 lidí. Další uprchli do hor. Norská exilová vláda věřila v osvobození spojenci, jenže Norsko nemělo přednost, nebo bylo necháno na holičkách. Přednost spojenců mělo úsilí o porážku Němců na kontinentu. Exilová vláda Norska byla dohodnutá s sovětským ministrem zahraničí Molotovem na osvobození a dočasném převzetí moci až do opětovného návratu vlády do Osla. Norsko nebylo pro Moskvu stěžejní pro zachování statusu velmoci, a tak země unikla ruské okupaci. Podle některých zdrojů Stalin ustoupil Churchillově nátlaku, podle jiných však byla Stalinovi slibována norská území.

Rusové dorazili s osvobozením, nikoliv ale se svobodou. Jinde, třeba ve Finsku, byli původní obyvatelé vražděni a jejich domovy jsou nyní součástí Ruska. Pro řadu lidí, a často se jedná o potomky obětí, není snadno pojímat to, že jeden a týž národ je jak přítel, tak nepřítel. Za obzorem totalitarismu se neskoncovalo s cenzurou a falšováním dějin, k nimž norské úřady ještě dnes nemají výhrady: aktuální výstava k 70. výročí osvobození je výsledkem rusko-norské spolupráce. V zájmu dobrých sousedských vztahů je vynecháno to, že Sovětský svaz zabíjel nebo posílal partizány do Gulagu a vraždil a zacházel surově s Nory z ruského poloostrova Kola, jež bojovali na ruské straně a posléze byli nasazeni do otrockých prací. Týrání a vraždění ruských válečných zajatců Němci zanechávaly v místních Norech-svědcích silné pozdní účinky na psychice. Někteří vysvětlují mnoho ze sociálních a zdravotních problémů jako trémy, zanedbávání školní docházky a alkoholismu v nejsevernější části Norska ještě dnes zážitky z 2. světové války. Ty poznamenaly válečnou generaci i její potomky. Tato část norských dějin je podle kritiků politickým Norskem a v literatuře zamlčována a zpronevěřena.

Staří mají v sobě naštosované city, jimž mladí moc nerozumí. Je mládež rozmazlená výdobytky předků, aniž si je dokáže vážit? Zoufale málo Norů zná své dějiny. Není již důvodu, aby se žáci učili válečnému dění v severním Norsku, kde civilní obyvatelstvo strádalo nejvíce. Toto učivo půjde z osnov pryč, hlásí server norské veřejnoprávní televize NRK. Osud třetiny Norska bude zbagatelizován a brzy nebude mít celá generace mladých prarodiče či praprarodiče, kteří mohou o válce vyprávět a budou muset hledat informace z vlastního podnětu.

Podle norské ministryně obrany Ine Eriksenové Søreideové se ruská vůle a schopnost neomezovat se na ohnivou rétoriku a používat palebnou sílu rozmáchla a nemá nic společného se zbrojním arsenálem, jenž bývával za dob Sovětského svazu v Norsku přirovnáván k velkému pomyslnému perlíku, o němž se tvrdilo, že je sice mocný, avšak není příliš přesný či rychlý.

Badatele Ståleho Ulriksena z norského Ústavu pro zahraniční politiku říká, že se opakuje vzorec jednání z ruské strany ze studené války. Jemu by dal za pravdu podle mnohých Norů asi největší znalec Ruska v Norsku, dlouholetý zpravodajce Hans Wilhelm Steinfeldt. Ten míní, že není pochybu o tom, že jsme na počátku nové studené války. Pro to mu svědčí tyto dva momenty: Totéž co říká nyní Putin o jihovýchodní Ukrajině je přesně to samé co řekl Chruščov Titovi 1.11.1956: Rusko má právo zasáhnout, v Kyjevě je fašismus a Západ je za to zodpovědný. Činy Ruska vůči Ukrajině byly nejhorší od invaze v Československu.

Podle badatelky Julie Wilhelmsenové z norského Ústavu pro zahraniční politiku jsou norsko-ruské vztahy na bodě nula od té doby, co se Norsku dobře dařilo mít v ruských očích dvě tváře – jednu pragmatickou a ochotnou k spolupráci jakoby můstek mezi Evropou a Ruskem a jednu jakožto člen NATO a součást západního bloku. Zavedené sankce údajně nezaberou, naopak přilijí olej do ohně těm v Rusku, jimž slouží jako důkazy, že západ nás chtějí dostat a nyní používají hospodářských prostředků. Závan slabosti Putina uvede do pokušení ještě více. Prý zmizela víra v to, že Rusko bylo po studené válce víceméně na cestě k západnímu společenství hodnot a zvyšuje se antagonismus vůči západu. Nebezpečná nedorozumění kvůli méně výměny informací o sobě navzájem mohou vést ke krizím.

Na druhou stranu podle norského Ústavu pro studia obrany a tamního listu Morgenbladet to, co je pro Norsko nejdůležitější,není automaticky pro zbytek světa: dlouho bylo zavedenou pravdou, že jelikož se v Arktidě nacházejí velké nevyužité zásoby ropy a plynu, tak probíhá drsný boj o přístup k přírodním zdrojům, což může v horším případě vést k ozbrojenému konfliktu za účasti velmocí. Avšak těžba břidlicové ropy a plynu, a to zejména v USA, tlumila poptávku z jiných zdrojů. Firmy mají větší výhrady než dříve k tomu, aby dlouhodobě investovaly veliké částky do hledání a těžby v krajně, kde je drsné podnebí a za proměnlivého politického vývoje a hlavně za obří náklady.

Buď jak buď, potenciální válce v arktickém prostředí bychom se rádi vyhnuli. Totéž platí o přelití konfliktu z Ukrajiny, jenže zakalená voda odtud se pravděpodobně přežene přes jiné státy daleko dříve, než se dostane do Barentsova moře.

Avšak Norsko má dlouhou tradici samo si ukládat bezpečnostně politická omezení ve vztazích k Rusku. Podle bývalého zpravodajského důstojníka Bernharda Lynga prostřednictvím norského deníku Nordlys uzavřelo Norsko tajnou doplňkovou dohodu s Ruskem, aby po 30 letech bezvýsledných jednání dospělo ke shodě ohledně hranic v Barentsově moři. A tak bylo severní Norsko zbaveno účinné obrany jak na souši, tak po vodě a jak základna stíhaček, tak lodí, byla přemístěna na jih.

NATO naléhá, aby každá členská země za zbrojení přebírala větší zodpovědnost a nenechávala břemeno především na Spojených státech. Norsko odpovídá nákladnými investicemi do budoucna pořízením vojenských lodí, 52 stíhaček typu F-35 a chystá se nakoupit ponorky a vrtulníky. Práce s profesionalizací obrněného praporu bude pokračovat. Od toho si armáda slibuje cvičení po celý rok technologicky náročnými vozidly a naučit se je obsluhovat si vyžaduje delší čas.

Ovšem zlí jazykové tvrdí, že armáda byla přeorganizována tolikrát, že je již nepřehledná. Od r. 1990 dodnes je počet vojáků zmenšen z 165000 na pouhých 5000. Šéf generálního štábu Haakon Bruun-Hanssen míní, že NATO se nezapojí do obrany Norska, dokud země sama neprokáže, že má vůli k její obraně. A na to dnes nemá kapacitu. Jde tedy o armádu jako dlouholetého otloukánka, armádu ždímánou až nadoraz, fungující na samém pokraji svých sil? Netrpěliví generálové se nenechají opít rohlíkem.

Stal se tedy z armády drén na peníze, nebo nutnost včas odpovídat na případné vystupňované napětí? Podle bývalého velitele pro severní Norsko Einara Skorgena by byl hon na ponorku podobný tomu, jenž se právě odehrál ve Švédsku, v Norsku velmi obtížný. Norská vojenská plavidla se podle něj nacházejí v Bergenu částečně bez posádky a kdyby do severního Norska připlula ruská ponorka by to možná trvalo pár týdnů, než by na místo dorazilo norské plavidlo.

Norsko je se svou dlouhou pobřežní linií a odpovědností za rozsáhlé mořské oblasti jménem NATO v jiné situaci než spojenci. Zvyšující se ruská vojenská činnost a průzkumné přemísťování vybavení je jedním z důvodů, proč norské letouny typu F-16 nevzlétnou do boje proti ISIS, prohlásila norská premiérka Erna Solbergová s tím, že nadále je rozumné si kvůli technickým potížím a nedostatkům zachovávat kapacitu doma.

Historické zkušenosti, rostoucí počet chlapců žádajících o zbavení se povinnosti sloužit, problémy sehnat dost branců mj. kvůli nadváze a alergiím a zvyšující se požadavky na brance mj. kvůli větší účasti v mezinárodních operacích vedly k prosazení povinné vojenské služby od r. 2016 také pro dívky. Týká se to těch, jež se narodily v r. 1997 či později. Je to vyvrcholením snah o větší výběr mezi schopnými a motivovanými, a to povede ke zvýšení kvality armády. Dále se věří, že více žen v tradičně maskulinní kultuře bude zvyšovat efektivitu a produktivitu jiným chápáním a novými perspektivami a řešením problémů. Některým ženám připadal dosavadní systém jako parodie: „my ženy si nárokujeme dobývání všelijakých vedení, jenže do armády se nám nechce. Dokud bude mít Norsko povinnou vojenskou službu, musí být neutrální k pohlavím“. Jenže dosud se nedařilo dosáhnout cíle alespoň dvacetiprocentového podílu žen v armádě. Dívky dnes tvoří 13 % těch, jež dokončí základní vojenskou službu a celkový podíl žen v armádě je jen cca. 8 %.