Léto a podzim jsou, na rozdíl od poněkud přehnaného strašení horami o velikonocích, hlavní sezónou pro záchranné operace. Na vodě i na souši. Zariskují-li zbytečně či poruší-li zákazy zahraniční turisté, jdou Norové okamžitě do sebe, aby hledali odpověď na otázku, zda o nebezpečí dostatečně varovali dopředu a zda jde něco zlepšit. Spáchají-li Norové v cizině obdobné skutky a chyby, chtějí je mnohdy jejich krajané hledat sami bez zapojování místních lidí.

Zatímco někteří mají pocit, že skutečně žijí jen tehdy, pohybují-li se na ostří nože na pomezí mezi životem a smrtí a adrenalin v nich proudí již při očekáváních na skok, většina lidí jde najisto nebo alespoň si to myslí.

Přestože Češi nepatří k těmto nejčastěji, je důležité si připomenout a mít na zřeteli poměrně časté přivádění se neštěstí právě v Norsku a že i letos byli podle norských médií mezi nešťastlivci i Češi. Někdo při hledání sebe sama, měření sil s přírodou a lámání rekordů v ní skončí zcela jinak, než si předsevzal a započínal.

Norsko zve zahraniční turisty na návštěvu po celý rok a za miliony korun pomocí obrázků a filmů se úžasnou přírodou a zážitky. Jsou Norové lépe připravení a pomůžou nešťastníkům a v případě srmrtelných úrazů pozůstalým účinněji, protože má každý okres svůj krizový štáb, který se alespoň snaží utěšovat a přispívat k bezprostřední asistenci a dozoru nad situací dále? Je to právem každého organizovat záchranné operace na vlastní pěst, nebo by se mělo poslouchat a respektovat zkušené horáky a záchranáře v zemi, v níž se pohybujeme? Jsou lépe obeznámeni s místními poměry než přespolní a prošli výcvikem jiným než většina z nás. Může být taktní projevovat trochu pokory.

Například skončilo únorové potápění v největší severoevropské soustavě jeskyň zatopené vodou, vyhledávané severonorské Pluragrottě, pro dva členy skupiny finských sportovních potápěčů smrtelně. Tři přeživší kamarádi plus 14 finských a norských přátel ignorovali zákaz uvalený policií po několika neúspěšných pokusech, s ohledem na bezpečnost záchranářů a tajně se vydávali na krajně nebezpečné vyhledávání zahynulých. Našli je o týden později zaseklé v hloubce 112 metrů.

Když se chce někdo potápět za mimořádně nebezpečných okolností, sjíždět řeku na nevyhovujících plavidlech, nezjišťuje místní poměry dostatečně dobře, vypravuje se do hor v obuvi do města, nebo jinak projeví špatnou soudnost: Kdo má hradit záchrannou práci? Příbuzní? Pojišťovna? Přeživší? Z pozůstalosti? Výměna názorů nepomine. Nedosáhne se jen toho, že se řada lidí bude zdráhat přivolávat pomoc, pokud můžou, poněvadž se bojí, že jim zůstane nesplatitelný účet za záchranné akce?

Nejen peníze, nýbrž i mentální nápor pro záchranáře, přeživší i jejich blízké: na to vše se má pomýšlet a to i tehdy, nevzniknou-li záchrannými akcemi žádné finanční ujmy a jsou-li tyto akce prováděny dobrovolníky.

Dalším ze specifik Norska je výskyt sněhu poblíž moře a s ním související riziko spouštění lavin. To, že je někdo zvyklý na alpský a podobný terén a dobře vybaven, neznamená, že je na specifické výzvy čihající v Norsku dostatečně připraven.

Podle Ole B. Sæveruda, policejního ředitele ze severonorského policejního okrsku Troms a norské tiskové kanceláře, představuje právě cestovní ruch nejvější výzvu pro připravenost v případě úrazů a neštěstí. Nedostatek infrastruktury na četných odlehlých místech, z nichž se Norsko skládá, výrazně ztíží záchranné akce.

 

Spějeme k ohrazené „turistické“ přírodě?

Norsko je podle Andrease Homplanda a norského listu Dagbladet pro netrénované nebezpečnou zemí. Pohybovat se po norské přírodě si vyžaduje kulturní kompetence, jež se musí osvojovat, a to také mezi novými generacemi Norů. Norsko je zemí pro zvláštní zájemce a kvalifikované lidi. Je nebezpečné a přitažlivé i pro Nory z nížin, kteří touží do divočiny při pocitu obdivu s přiměsí bázní. Musí mít smysl pro exotiku a spektakulárnosti, cítit nutkání ke zkoumání a brát špatné počasí a záludné síly přírody jako přidané kvality.

Takhle to bylo i u Dánů, jež za doby společné monarchie jezdili na sever. Ke konci 19. stol. byli turisty spíše Angličané, jež se vydávali lovit lososy v západonorských řekách či provozovat horolezectví. Nebo německý císař Vilém, veliký to milovník Norska.

Následovali norští měšťané, jež se oblékali do pumpek a dobývali pohoří, k nimž místní chovali jak bázeň, tak respekt. Vyhledávali je jen kvůli lovu, rybolovu a dalším užitečným činnostem. Znalé užívání přírody bylo pro návštěvníky-hosty elitní činností, jež se postupně přelévala do dalších kroužků osob. Vyžadovalo to zvyk pohybovat se v divočině, zároveň to mělo prvky odvážného počínání. V mytologii i v praxi se obrázek, jež Norové mají o sobě v přírodě, skládá z něčeho divokého a zároveň něčeho kontrolovaného.

Dívat se, ale nedotýkat: rostoucí a dobře organizované davy asijských turistů se drží bezpečné zóny v blízkosti autobusu, jímž po zemi jezdí. Není divu, že se někteří uchýlí k v Norsku tolik parodované otázce: kdy zavírají fjordy?

Cestovní ruch v Norsku má lákat, být namáhavý a vyvolávat pocit výzvy. To dělá z Norska kontrast k placatému, bezpečnému a jistému. Problém nastane tehdy, jsou-li aktivity pro kvalifikované osoby a prostřednictvím marketinku rozšířeny o trh pro široké masy turistů. Stane-li se z pasivních diváků-obdivovatelů v chráněných skupinách individuálními cestujícími a aktivními účastníky, postoupí cestovní ruch do jiné kategorie.

Ani sebevětší varování místních (průvodců), informačních materiálů ani fyzické překážky nestačí. Během této turistické sezóny neplnoletí němečtí turisté přihlíželi pohřbení rodičů pod blok ledu zaživa. Předtím spadla Ruska do vodopádu. A pak další Němci. Měli společné to, že údajně nedbali bezpečnostního značení v mnoha jazycích, a zašli si za ohrazená místa. Při tak rázném tání, jaké je kvůli letošnímu teplému létu, tají ledovce rychleji, a tak se zvyšuje nebezpečí toho, že se z ledovců odlámají kusy, jež mohou zasáhnout a ublížit turistům.

Někteří Norové zastávají názor, že lidé mívali dříve k přírodě a jejím nezkrotitelným silám i k vlastnímu životu a vlastní malosti více úcty. Na druhou stranu dnes řada lidí prý raději dřív než přejde mlha a dříve než se cokoliv stane, hned volá na tísňovou linku.

Nelze ohradit ani přírodu ani turisty ani nelze je držet na vodítku a pást je. Nelze jim odpírat přístup. Není to proveditelné vzhledem k nesmírněmu množství potřebných hlídačů. Koneckonců jeden vyhledává přírodu na vlastní odpovědnost a nebezpečí. Záchranáři nemohou vyprovodit lidi ze všech zapeklitostí, které si způsobili sami. Úmrtí a úrazy cestovnímu ruchu neprospívá cílové zemi, jde o to, nezhoršovat si pověst ani v krajním důsledku nečelit žalobě.

Někteří se obávají, že budoucí generace nebudou ovládat přírodu, nýbrž že se budou pokoušet o to, aby se před ní chránili, tak jako kdysi místní, jež jí byli vydáni na pospas daleko drsněji než je tomu dnes a před čím nebylo ochrany. Pohybovat se ve špatně schůdných terénech si vyžaduje trénink a zkušenost, jeden to musí mít v těle. Etiketa toho, co se hodí při pohybu přírodou není přírodním instinktem, musí se naučit obdobně jako zdravý selský rozum a třeba rozumné řízení motorových vodidel na souši i po vodě. Jde o jeden z aspektů kultury.