Norská média si téměř shodně vykládají letošní udělení Nobelovy ceny Malále Júsufzajové a Kaljášovi Satjárthímu a jeho organizaci Bachpan Bachao Andolan jako „cenu míru proti extremismu a právo na vzdělávání“. Od toho si Výbor prý slibuje zabít dvě mouchy jednou ranou: věří, že vzdělávání dětí zajistí dostatek sečtelých lidí usilujících o mír, neboť vědomostmi lze uskutečňovat správné činy a lidé nebudou tak snadnou kořistí pro manipulátory a autoritářská náboženská dogmata. „Nenapadnutelným a nepolitickým“ nazval udělení Jon Peder Egenæs, generální tajemník norské pobočky organizace za lidská práva Amnesty International.

Jako moudrý překlenovací tah bylo míněno udělení představitelům dlouhá léta znepřátelených národů, jež po čase opět řinčí zbraněni: za právo všech dětí, a to zejména dívek, za dětství a školní docházku a za boj za potírání útlaku dětí a mládeže a obchodování s nimi a za osvobození dětí od otrocké práce a hospodářského zneužívání.

Představitelé norských a zahraničních charitativních nevládních organizací jako např. Bernt G. Apeland, generální tajemník norské pobočky organizace Unicef, se z udělení radují, a to zvlášť proto, že „letošní udělení spadá na 25leté výročí Úmluvy OSN o právech dítěte“, čímž toto výročí také uznává a připomíná. To, že se cena míru dostala tak mladé dívce jako Malále, je podle Apelanda „důležitým vzkazem všem, aby byly děty slyšeny.“ Navíc je udělení prý „podstatným stavebním kamenem pro posílení míru.“ Podle Tove Wangové, generální tajemnice organizace Redd Barna je Malála „symbolem nejen práva dětí a mládeže na vzdělání, nýbrž i těch dětí a mladých po světě, jimž je kvůli válkám, ozbrojeným konfliktům a násilí bráněno ve vzdělání.

Vedoucí výzkumu Arne Strand z norského Ústavu Christiana Michelsena tvrdí, že „letošní udělení ceny míru může poskytnout základ pro zlepšení vztahů mezi Pákistánem a Indií, aby země mířily k společnému cíli“. K nadšení se připojuje norský badatel míru Kristian Berg Harpviken. Malála pozve do Osla jak indického, tak pákistánského premiéra.

Jenže je-li Nobelova cena za mír používána jako politický nástroj sympatickým lidem ztělesňujícím symboly jako pokus vstupovat do některých základních problémů současného světa a zároveň představovat pobídku pro proměnění chvályhodných úmyslů v realitu tak, že se něco změní v budoucnosti na základě velkých snů a vizí o míru a spravedlnosti za šikovného využívání médií, spíše než aby byla udělována lidem in memoriam za činy a skutky, jež prokázaly za svých životů, pak je snadné pochopit, že vznikají kontroverze spojené s udělováním.

Takových bylo hodně, ale nejčastěji se o nepovedeném symbolismu, kde laureáti zcela neodpovídají svým myšlenkám, hovoří v souvislosti s Obamou, Kissingerem, Gorem, Arafatem, Perezem a Rabínem. Obdobně se v drsných časech urputných a podle mnohých bezvýsledných bojů s Islámským státem, Tálibánem a dalšími snaží o vyzdvihování kladných vzorů mezi muslimy, jako jakýchsi hořících svíček v tmě, kdy islámský terorismus přispívá k hodně záporné pozornosti v médiích a ve většinové společnosti. Tomu je podobné je úsilí jednotlivců i organizací o sympatie a jednostranné zvýhodňování těch, kteří vykřikují do světa jakékoliv kladné zprávy o muslimech a vynechávají to, co je staví do špatného světla a co by nemělo být připomínáno veřejnosti.

Po udělení Nobelovy ceny Obamovi v r. 2009 Rahmam Emanuel, šéf Obamova štábu, vynadal norskému velvyslanci v Spojených státech Weggeru C. Strømmenovi za jeho pokárání Nobelova výboru za „podlézavé pochlebování.“ Uvádí to norský list Dagens Næringsliv. Podle Mortena Wetlanda, bývalého velvyslance Norska v OSN, bylo příčinou reakce to, že udělení působilo jako kdyby bylo motivováno přáním dostat Obamu do Norska a že Obamův štáb byl toho názoru, že udělení nesloužilo jeho politické strategii. Byl skutečný motiv/popud udělení ceny Obamovi to, že byl prvním nebílým prezidentem USA? A tak snad nelze udělovat cenu Snowdenovi, či někomu jinému, kdo podrobuje západní hegemonii, pravdu a ideály zkoušce? To teprve by bylo Norsko pranýřováno!

Bylo by nečestným promlčením/obcházením skutečností tvrdit, že letošní udělení je nekontroverzní. Stačí se ptát lidí v Pákistánu, jak na to poukázal ředitel Nobelova ústavu Geir Lundestand, ale také i číst reakce Norů. Není snadné napravovat škodu způsobených rozhodnutími Nobelova výboru jako třeba v čínsko-norských vztazích, jež kolikrát spíše připomínají politický aktivismus než oslavu laureátů ceny napříč hranicemi politických stran. Podle některých se nelze zcela zbavit politického poselství ceny míru, jenže mělo by se usilovat o to, aby byla politicky smířlivou a ne politickou provokací. Podle kritiků jde trochu naivně o inspirace k tomu, aby více lidí šlo po šlépějích toho, co levice definuje jako „správný směr“. Levice totiž má ve Výboru vyhrazeno 3-2 podle stranické sympatie, což se prý projevuje v udělování. Bylo to tak dávno jako v r. 1906, že byla cena naposledy udělena republikánovi, presidentovi Rooseveltovi. Již zmíněný Morten Wetland míní, že by se měl norský parlament postarat o to, aby dva až tři členové Nobelova výboru byli cizinci, aby byl zajišťován pohled zvenčí. Jiní se vyslovují pro návrat ceny Švédům. Mnohým Norům, kterým připadá, že se z Výboru stal klub odepsaných norských politiků, by to nebylo proti srsti.

Není tomu tak, že nikdo nemůže být s letošním udělením příliš nespokojen. Jde o to, zda je Nobelův výbor věrný Nobelovu odkazu v tom smyslu, jaký zamýšlel Nobel tenkrát, když cenu zřídil. Cena má být „udělována těm, jež za uplynulý rok způsobil lidstvu největší užitek/prospěch a těm, kdo nejvíce nebo nejlépe usiloval o sbratření národů, zrušení či ztenšení vojsk a pořádání mírových kongresů.“ Dlouholetá nespokojenost s odchylováním se od Nobelovy závěti, nezákonnými a trestnými uděleními a lehkomyslným a ledabylým spravováním nadace vedla k tomu, že letos v květnu Výbor zažaloval Fredrik Heffermehl, norský aktivista a právník, jenž mj. napsal knihu Nobelova vůle. Uvádí, že Nobelův výbor zastupuje falešnou loajalitu k panu Nobelovi a třeba by se nebál poukázat na Malálino varování Obamovi proti USA vedené dronové válce, která podle Malály jen posiluje nenávist vůči Západu a počet teroristů. Proč je tento rozpor mezi Malálinou odvahou a zbabělostí Výboru? - Ptají se někteří Norové.

V Pákistánu a Indii je situace lidských práv docela hrůzostrašná. Prostřednictvím norských médií se kritici z řad běžných občanů vyjadřují o nutnosti, aby Západ, jenž tyto i další podle mnohých v lecčems nepříliš civilizované země podporují finančně, zvyšoval nátlak na to, aby ony země dělaly více pro to, aby potlačovaly extrémismus a aby zlepšovaly dostupnost vzdělávání pro dívky.

Je dost těch zemí, kde vzdělání stále neumožňuje se dostat ze začarovaného kruhu chudoby, korupce a politické hrůzovlády ven. Aniž by to nutně vedlo k válkám. Zároveň je dost těch, kteří byli jako Malála postřeleni a přežili a stali se oběťmi, kteří by říkali totéž do mikrofonů, kdyby byly před nimi podrženy, a kterým by měla být udělena Nobelova cena míru. Malála chodí na drahou soukromou školu. Může i přesto být vzorem ostatním dětem, jež nemohou do školy chodit vůbec? Cestuje po světě a přednáší, dělá dojem na Západě, jenže jak hodně ovlivní situaci ve vlastní zemi? A jak víme, zda Malála nepodporuje učení, jenž znamená absolutní podřízení se Islámu a tím zaostalost a stagnaci, v příkrém rozporu s prohlašovanou horlivostí pro vzdělání a rozvoj? Tomu nasvědčuje jeden program s rozhovorem, jejž vyrobila britské televize BBC. Třeba si Malála i Satyarthi zaslouží ceny různé, ale měla by to být zrovna tato cena?