Jimmie Åkesson. Muž, který vede stranu Švédští demokraté (Sverigedemokraterna), jež se ve Švédsku stala třetí nejsilnější a jazýčkem na vahách. Vítěz, jimž ostatní opovrhují. Někdo dokonce tvrdí, že švédské volby byly bez vítěze.

Z oficálního vyjádření Švédska je slyšet téměř jednoznačné odmítnutí a přehlížení, ovšem je nabíledni, že značná část obyvatelstva je doslova nadoraz napjatá očekáváním a touhou po změně. V řeči strohých čísel se zatím jedná o 12,9 % voličů, více než dvojnásobek oproti minulým volbám, pozorovatelé ale předpovídají značný růst preferencí strany a poukazují na množství potenciálních přeběhlíků nejen z jiných stran, nýbrž i z těch, kteří se o politiku dosud nezajímali.

Šéf sociálních demokratů Stefan Löfven prý zahnal sebe a svou stranu do kouta tím, že byl ochotný spolupracovat s kýmkoli kromě Švédských demokratů, jak tvrdí, jen ”demokratickým stranám”. Jakoby jeho strana byla o něco demokratičtější tím, že se spolu s ostatním tzv. establishmentem se stranou zastupující rostoucí počet velmi nespokojených občanů plných obav z budoucnosti nejen odmítá bavit, ale bezednou a bezbřehou arogancí je mystifikují a haní. Åkesson prohlásil, že takovou vládu podporovat nebude. A tak může hlasováním pro návrhy pravice přimět případnou levicovou vládu k pádu. Stane-li se tak, budou vyhlášeny nové volby. Někdo je dokonce obviňuje ze způsobení vládní krize, přičemž ostatním stranám jsou Švédští demokraté vzduch.

Vyvrhel ve stínu parlamentního života podmínil spolupráci průlomem své přistěhovalecké politiky. Tím jen potvrdil izolaci. Zavedené strany komunikují pouze s těmi, jež s nimi souhlasí a ve výsledku se staly extrémními např. v té záležitosti týkající se stále většího pouštění přistěhovalců do země. Tato komunikace pouze s těmi, jež jsou s nimi zajedno, je spolu se pštrosí přistěhovaleckou politikou fenoménem, jenž se ve společnosti rozmáhá a jenž vede ke stupňující se nevraživosti vůči jiným názorům než jejich vlastním. O tento přístup není sama ani jediná strana tzv. establishmentu, byť straší tím, že třeba takový Breivik byl o něj sám.

Jen uprchlíků ani ne 10milionové Švédsko má letos přijmout na 100000. Země s 2 % evropské populace má přijmout 22 % všech uprchlíků. K tomu je třeba připočítat tzv. gastarbeitry, osoby, jimž je uděleno povolení k pobytu v rámci slučování rodin atd. Švédští voliči nikdy nebyli dotazováni, zda se měla jejich země stát „morální velmocí“ 21. století. Nemožná rovnice musí brzy dojít i těm 87 % „správným a dobrým lidem, jež nehlasovali pro rasismus“, jak zní jedno z prohlášení.

Budoucnost Švédska nyní přeje té straně, jež soudí, že dosavadní migrační politika se nevyplatí kvůli rizikům, která způsobuje a Švédové chtějí vzít kontrolu zpět do vlastních rukou. Právo na sebeurčení je vnímán jako dlouhý, těžký a nerovný zápas, jež může přinést ovoce až po desítkách let. Má mnoho podob, liší se mezi jednotlivými zeměmi a dětmi rychlých a prý dosti pochybných a nedemokratických proměn ve společnosti jsou i extrémisté, jichž se strana nezbaví i poté, co jsou z ní vyloučeni, nýbrž straší i nadále, a proto slouží ostatním stranám i aktivistům jako strašáci nebo trolové, kteří však ovšem po východu slunce nezkamení a nerozpadnou se.

Malé volební zemětřesení ve Švédsku se stále zkoumá. Málokdo, a to ani u sousedů, chce pochopit to, co se stalo. Média prochází svou strategii: co jsme udělali špatně? Norští představitelé se napříč stranickými příslušnostmi prostřednictvím sdělovacích prostředků předhánějí v tom, aby rozptylovali obavy z toho, že by desítky procent Švédů byli rasisté. „Ostatní strany by měly začít mluvit o přistěhovalectví, námět, jenž dosud vlastnili Švédští demokraté“ se nechali slyšet.

Jako kdyby norská debata probíhala nějak otevřeněji a lépe. Vytvořila nesmiřitelné protipóly. Přitom v Norsku má podle mnohých nepřiměřeně velkou moc tři malé středopravé strany a jedna socialistická strana s preferencemi mezi cca. čtyřmi a šesti procenty, tedy daleko menší strany než jsou rostoucí Švédští demokraté. Rozdíl spočívá v tom, že jsou dostatečně tzv. politicky korektní a jejich názory se podle několika průzkumů shodují s velkou částí pracovníků médií.

Zbabělost nepřipouštět záporné stránky přistěhovalectví a neomezovat je, žene voliče přímo do náručí Švédských demokratů. V Norsku se čelní představitelé stran bíjí o hruď kvůli výtečnosti norské politiky v této oblasti. Jenže nakolik jedemokratické tak dlouholeté odporování a šikanování více než poloviny národa napříč stranickými hranicemi, jež je proti přistěhovalectví? Co nejrychleji chtějí proměnit Norsko. Proč?

V Norsku t.č. spoluvládnoucí Pokroková strana nepřijímá o nic méně žadatelů o azyl, než vyhovovávala tzv. rudozelená vláda. Navíc bylo dosud v r. 2014 vyhověno o 50 % více povolení k pobytu než v r. 2009 s tzv. rudozeleným vedením. To řada voličů vnímá tak, že přišla o svou jinakost, stala se součástí hlavního proudu a zradila je. Na rozdíl od tzv. sociálněkonzervativních a vlasteneckých Švédských demokratů je Pokroková strana liberální a jen ve svých prvopočátcích existovalo křídlo, jež by se podle srovnání stran v norském deníku Verdens Gang snad dalo přirovnat k Švédským demokratům, než si stranu postupnými čistkami zmocnili krajní liberálové. Zajímavě slouží norská strana jako inspirace té švédské, ovšem paradoxálně řadě Norů chybí norská strana, jež by byla právě tzv. sociálněkonzervativní a vlastenecká.

Ve skutečnosti se lidé v žádné evropské zemi, snad jen s výjimkou Švýcarska, nesměli prostřednictvím voleb vyjádřit přímo k přistěhovalectví samo o sobě a to navzdory tomu, že jde o jednu z nejdůležitějších problémových oblastí pro každou strukturovanou společnost s kolektivním poskytováním nejen sociálních služeb.

Podle švédského hosta z listu Svenska Dagladet v diskusním pořadu norské veřejnoprávní televize je slovník dvou zemí o přistěhovalectví zcela odlišný. Podle Norů by se dalo říct, že kopíruje slovník v soutěži o kráse. Zkrášlování je příznačné, ale také to, že ve Švédsku žijí jiné skupiny přistěhovalců, než v Norsku, proto jsou i problémy s nimi do určité míry odlišné.

Při pohledu na hořící auta a budovy zapálené přistěhovalci a ostatní výtržnictví gangů přistěhovalců se najde málokdo, kdo by byl s desítky let vedenou politikou spokojen. O chybách švédských politiků se v severských médiích mlčí. Možná by měli Švédové nadiktovat zákon, jenž zakazuje lidem, aby měli názory proti nevydařenému přistěhovalectví a nedejbože proti tomu protestovali.

Bohužel je mnohdy pravda, že kdo seje vítr, sklízí bouři. Jako všude budou politici mít přesně tu společnost, jíž nahrává. Brzy bude mít Švédsko své vlny početné poválečné generace, jíž má být vyplácen důchod. Zvyšující se sociální výdaje, stoupající nezaměstnanost a k tomu rozmach přistěhovalectví, s nímž převažují starosti: o napětí dlouho žádná nouze nebude. Z údajných léků na pomoc lidem v tísni i nám se stala epidemie: segregace, štěpení společnosti a vznik dalších neovladatelných problémových oblastí, jež po staletích vývoje nemívali, budou podle všeho pokračovat.

Jan Arild Snoen, komentátor norské analytické společnosti Minerva, vyjádřil názor, že „místo toho, aby byli Švédští demokraté viděni jako příznak základních problémů je strana považována za chorobu samotnou, přičemž předepsanou léčbu je izolát.” V Norsku by se to prý stalo také, zato v Dánsku nikoliv, alespoň podle představitele té strany, jež se v Dánsku nejvíce podobá Švédským demokratům, Dánské lidové strany (Dansk Folkeparti) Mortena Messerschmidta, jenž nazývá Dánsko a Švédsko bytostně odlišnými veličinami v pohledu na fungování demokracie. Dánsko má podle něj tradice hledat co nejširší shodu, jak to je jen možné, protože zajišťuje, že rozhodnutí budou dlouhodobá a zohledňuje co nejvíce voličů.