Poprvé za více než 40 let byli obyvatelé Norska od července dále veřejně varováni před útoky a stále se projednává smysluplnost výkladu a hrozby o výrocích rozvědky o ní. „Máme údaje naznačující tomu, že příp. teroristický čin byl zosnován a proveden vůči Norsku, a to v průběhu krátkého času, pravděpodobně se jedná o několik dní. Nemáme údaje o tom, kdo, jak, vůči jakému cíli či jakým způsobem má takový útok proběhnout.“ Takto zněla zpráva, jež vzešla z norské tajné policie a jež byla v různých sdělovacích prostředcích několik týdnů obměňována.

„Vrátíme se s dalšími informacemi“ říkávali nám opakovaně, načež jsme čekali na aktualizace hrozeb, jen abychom se až s odstupem času, jenž trval celou věčnost, dozvěděli, že za aktualizací nestálo další, tedy nové, hodnocení hrozeb, nýbrž jen aktualizace toho stávajícího. Tyranie dostupnosti teroru nás zkoušela, a tím otestovala zároveň naši schopnost vypořádat se s víceznačnostmi. Neurčitost zpráv nás poučila o nejistotě spíše než rizicích.

Lidé chovají averzi vůči víceznačným situacím a ještě méně rádi než rizika máme nejistotu. Při riziku máme co do činění se známými pravděpodobnostmi, při nejistotě je i hodnocení pravděpodobnosti neznámé. Jestli tu po světě chodí nějací lidé, kteří toho umí využít, tak jsou to teroristé, ale také úřady ve své snaze jim předcházet. Přitom sahají po úzkost nahánějící mluvě víceznačností.

Podle průzkumu provedeného pro norský zpravodajský server Nettavisen je jeden ze čtyř Norů toho názoru, že vyhlášení poplachu způsobilo neopodstatněnou a zbytečnou paniku. Zveřejnění obav úřadů vyvolalo u 58 % úzkost. Nutno říci, že řada jedinců, byť nebyla přímo zasažena teroristickými činy v Oslu a na ostrůvku Utøya, přešla do stavu, odkud není návratu v tom smyslu, že žijí v neustálém strachu z dalších útoků. Podle jednoho šetření, které bylo provedeno loni, se polovina Norů bojí, že můžou přijít další teroristické útoky. Mění své chování a zvyklosti.

Byť se to norská tajná policie, podle jejího ředitele provádění analýz Jona Fitjeho Hoffmana a listu Aftenposten, snažila nespojovat s náboženským svátkem ani s islámem jako takovým, podle jiných jako např. norského listu Dagens Næringsliv ne náhodou přišla výzva k ostražitosti před útoky den před nejsvětější nocí muslimů, nocí osudu půstního období ramadánu, kdy budou podle muslimů zvláštním způsobem odměněny dobré skutky.

Podle norského listu Aftenposten a Inger Hauglandové, ředitelky protiteroristického oddělení tajné policie, je řada příkladů „běžných muslimů“, kteří vycestovali z Norska na Střední východ, aniž se v extremistickém prostředí radikalizovali.

Bezprostřední hrozba nezmizí po uplynutí určitého data, stejně jako strach vázat hrozbu k příslušníkům jistého náboženství, a tak nazývat věci pravými jmény, což by sice hrozbu nezmenšilo, nicméně by to přispělo k určité poctivosti, aby se dávalo za pravdu tomu, co „všichni“ vědí, co je ale tabu vyslovovat, a tyto skutečnosti by se mohly začít uvádět na pravou míru.

Zároveň se ví, že kromě toho, že jde o trvale vážnou situaci, nelze určit, kolik toho skutečně ví policie, jak obyčejná, tak ta tajná, jenže schválně zdržuje prosáknutí těchto informací na veřejnost, aby ochránila své zdroje. Víme tedy, odkud asi hrozba přichází, ale nikoli kde, kdy a oficiálně také nevíme, proč by si přáli zasáhnout zrovna Norsko, jen to asi něco jako tušíme.

Dvě třetiny dotázaných souhlasí s odposloucháváním a čtením e-mailů za situace zvýšeného rizika teroru. Někdo jako Benedicte Bjørnlandová, ředitelka tajných služeb, si ale myslí, že se to dá naopak vysvětlit vysokou důvěrou Norů k politikům, a přeje si větší plnou moc, přičemž jejím vzorem jsou Spojené státy. Pro jiné Nory, jako např. ředitele útvaru pro ochranu osobních dat Bjørna Erika Thona, je to vysoce znepokojivé. Odporuje to zásadě, aby byl každý záznam o jednotlivcích relevantní, cílený a aby sloužil specifickému účelu. Víme vůbec, o co přicházíme? Pomalu, ale jistě se odbourává důvěra mezi lidmi, a tak plíživě a kradmo přijímáme více kontrol, špionáže, a tím nesvobody, jež může nést prvky udavačství a být v rozporu s právním státem.

Směrnice o ukládání dat, jež chystala Evropská unie, byla Evropským soudem pro lidská práva smetena ze stolu, „sestřelená“, přesto se norská tajná policie nevzdala snu o masivním monitorování Norů pomoci tzv. technologie velkých dat se shromažďováním a analyzováním veškerého provozu na internetu. „Pro vykonávání společenského poslání je důležité, aby pro to měla norská rozvědka nezbytné nástroje,“ sdělil norský ministr spravedlnosti Anders Anundsen norskému listu Klassekampen. Paradoxně bývávala jeho Pokroková strana urputnými odpůrci oné směrnice.

Zmíněná ředitelka rozvědky Bjørnlandová přiznala norské televizi TV2, že odpovědi na otázku, nakolik byla hrozba vůči Norsku reálná, se pravděpodobně nikdy nedočkáme. Podle ní se s odstupem času těžko vyjadřuje k důvěryhodnosti toho toku informací, k nimž rozvědka přišla. Třeba zveřejněním údajů rozvědka přijala preventivní opatření, jímž zastrašila, odradila, a tím vyvrátila možný útok.

Je ale jisté, že bezpečnost a důvěra bude posílená tím, že veřejná místa setkávání budou militarizována ozbrojenou policií? Zachovávat zřetelně civilní společnost je pro mnoho Norů podstatná a důležitá hodnota. Co když je celé to bití na poplach jen vytváření falešného předpokladu pro ospravedlňování monitorování a drobení práv občanů?

Několik tuzemských i zahraničních odborníků na terorismus odsuzuje přístup norské rozvědky jako neprofesionální a nesprávné rozhodnutí, jež jen přispívá k šíření strachu a nejistoty. Např. bývalý operativní ředitel dánské rozvědky, Hans-Jørgen Bonnichsen, míní prostřednictvím norského listu Dagbladet, že již norská otevřenost okolo hrozby vykleštila cestu vítězství teroristům. Hrozba se podle něj nemá vyšetřovat veřejně za zapojování řádových občanů. Zároveň připouští, že příčinou netradičního nakládání s údajně důvěryhodnými, byť důvěrnými údaji může být ta, že norská tajná policie působí pod nemilosrdným nátlakem, kde politické Norsko zapřisáhlo, že nedopustí, aby se zopakovalo to, co se stalo 22. července 2011.

Je snadné šlápnout vedle, má-li být obyvatelstvo vyzýváno k tomu, aby bylo ve střehu vůči něčemu, o čemž pořádně nevíme, o co se jedná, a navíc to je podle zmíněné ředitelky rozvědky Bjørnlandové „vážné, byť se to dalo očekávat“. Takové varování se téměř nadzvukovou rychlostí může stát cvičením ve dvojí komunikaci s omezeným užitkem a opačným výsledkem než tím zamýšleným. Máloco vytváří tolik úzkosti a agrese než neznalost, navíc by bylo pro mnohé odsouzeníhodné, pokud by se hrozby nakonec staly skutečností a úřady předem situaci zlehčovaly. Obecně formulovat varování, to je způsob, jakým se pokoušejí si krýt záda v případě, že by se to opravdu vymklo kontrole.