Nelidské krutosti v Iráku přenášejí myšlenky na bestiality, o nichž si někteří lidé myslí, že je lidstvo za posledních pár stovek let překonalo. Se středověkem si to nezadá, resp. jako by se zdálo, že středověk trvá dál.

Hromadné popravy (dokonce i dětí), děti jako sebevražední atentátníci, pedofilie a prodávání žen jako sexuálních otrokyň, pohřbívání zaživa, stínání hlav, mučení. Která jiná náboženství či skupiny lidí vůbec si jich ještě dnes dopouští, byť se jen řadí po bok dlouhé řady podobných ohavností? Jeden si musí vybírat mezi smrtí a obrácením na islám.

Ze Středního východu jsou vyháněni křesťané a další menšiny a dlouho se to dělo bez viditelných snah, aby tomu bylo zabráněno. V setkání s krajně brutálním jednáním byly a jsou reakce Norska a Evropy obvykle opožděné a když už, tak měkké a opatrné. Velmi se bojíme utiskovat „naše vlastní“ muslimy a vyvolávat dojem, že západ je s islámem ve válce. Část odpovědí nalezneme podle norského novináře a spisovatele Larse Akerhauga a listu Verdens Gang v dokumentech Ministerstva zahraničí.

To se podle Akerhauga obává přehnané podpory nemuslimů a upozorňování na jejich práva, což by z menšin prý udělaly zranitelnější a pravděpodobnější cíle útoků a porušování práv. Podpora je podle ministerstva údajně choulostivou záležitostí, jež by měla být uplatňována nepřímo anebo alespoň velice diskrétně.

Totéž by zřejmě neplatilo, kdyby byli naši krajané byli náboženskými či etnickými menšinami v islámských zemích. Proč jsme to jen my, kdo musí „jevit úctu a zdůrazňovat svobodu spíše než snášenlivost a harmonie při vedení dialogu na tyto záležitosti“ tak, jak zní závěr ministerstva. Proč to neplatí obráceně?

Prý se nechápe míra vážnosti. Mluví se politických řešeních. Doba velkých háklivostí a diskrétního jednání s lidmi, jež k nám proudí v tak velké míře a s takovými záměry a arogancí vůči západní kultuře, že to vyvolává konflinky a komplikace a v mnoha případech znemožňuje pokojné soužití, je podle Akerhauga teprve v plenkách. Lze čekat další eskalace dříve, než případně přijde určité probuzení.

Norové jsou pobouření a uražení užíváním pojmu Norové o těch, kteří odjíždějí bojovat do Iráku a Sýrie a staví se proti tomu, aby byl každý, komu se podařilo získat v Norsku státní občanství, byl nazýván Norem tak, jak to často dělají média. Běžně se v Norsku jinak definují příslušníky země daleko úžeji mimo jiné jako ty, jež z etnografického hlediska patří germánskému národu se společným DNA.

Zbraně koalice západních zemí či dokonce NATO (vojenský zásah s podílem Norska v Iráku podporuje podle jednoho průzkumu t.č. třetina Norů, zato vláda se zatím k tomu staví zdrženlivě) nevykoření ideologii, zavádějící myšlení a trpkou frustraci mezi vykořeněnou mládeží. Navíc Islámský stát podle norského listu Drammens Tidende totiž není organizací v tradičním slova smyslu, nýbrž pouhým souhrnným označením volně organizovaných uskupení. Nábor probíhá nikoliv skrze spolky a mešity, nýbrž prostřednictvím náhodných a neorganizovaných osob, s nimiž je zejména mládež v spojení. To, že s nimiž velká část Norů není v kontaktu, nýbrž se mnohdy v práci a ještě více ve volném čase drží souvěrců, činí prevenci radikalizace většinovou společností hodně obtížnou. Odlišnosti rozhojňují rovněž slučování rodin a přivážení manželek ze zemí původu.

Má Norsko problém s Islámem? Kdyby publicista v norských sdělovacích prostředcích či v sociálních médiích položil tuto otázku, byl by zatracován donekonečna a vyloučen z dobré společnosti. Nyní se opět častěji a hlasitěji proslýchá, že nejjednodušší by bylo nepouštět je vůbec do země přesně tak, jak volá značná část Norů značnou dobu před politiky, jež to nechtějí slyšet.

Po odhalení skandálu obřích rozměrů v městě Rotherham ve Velké Británii se mezi komentáři také v Norsku objevilo, že v mnoha zemích by spousta lidí raději nebylo nazýváno rasisty, než aby přispívali k tomu, aby nebyly bez naděje surově zneužívány a vykořisťovaní, či terčem výhrůžek a teroru. Obětovány na oltáři politické korektnosti.

Norský Král Harald V. v novoročných projevech nikdy neopomene mluvit o „rozmanitosti kultur“, jež zahrnují islám. Taková škoda jen, že islám je totalitní monokulturou, jež nedovoluje individuální svobodu, ani rozmanitost. Islám je jednotvárnost, nikoliv rozmanitost, jež několik celebrit podle svých výroků tolik zbožňuje. Politikové a různé celebrity prý tvoří nebezpečí svým opečováváním a „chápáním“ muslimů.

I když pravděpodobně ani dnes ani zítra, může k těmto obludnostem někdy v budoucnu dojít i u nás? Jaké máme záruky, že ne? Někteří čelní představitelé muslimů míní, že pro prevenci radikalizace je bezpečná muslimská identita v Norsku důležitější než norská. Tak míní např. Hadja Tadžiková, o níž se tvrdí, že bude příští místopředsedkyní největší norské strany, sociálnědemokratické Dělnické strany. Neslibuje to pro další vývoj v zemi nic, po čem by člověk zrovna lačnil. Někteří Norové prohlásili, že je nutné, aby bylo hodně zle dříve, než bude lépe.

„Hromadná rvačka lidí ozbrojených noži a tyčemi“. „Několik zraněných po bodnutími nožem“. Jen po přečtení takových nadpisů Nor s poměrně velkou jistotou ví, o jaká etnika jde. Našich nových spoluobčanů je vyhošťováno stále více, přičemž je cílem podle norské veřejnoprávní televize NRK snižovat zločinnost. Loni jich bylo 5198 a nejvíce jich pochází z islámských zemí.

Dvě z nejpočetnějších skupin přistěhovalců do Norska z třetího světa pocházejí z Pákistánu a Indie. Obě musí navzdory velikánům jako Gándhímu ještě ujít dlouhou cestu, než se budou moci tamní lidé skutečně nazývat osvícenými. Indie se nazývá největší demokracií světa. Přesto se nepodařilo zrušit kastovní systém. Málo svobody, rovnosti a spravedlnosti, pohled na ženy, jejich místo a role, stále přítomná znásilnění ze cti atd. volají po změně. To podtrhují výroky jako když promluvil představitel Indie jako např. ministr provincie Madhya Pradesh Babulal Gaur o tom, že znásilnění je v některých případech správné, že je zločinem jen tehdy, je-li nahlášeno policií a že státní orgány nemohou zabezpečovat ženy proti znásilněním.

Středověk v Evropě je pomlouván. Na rozdíl od některých jiných světadílů mělo třeba Norsko zákony chránící ženy proti nuceným sňatkům, vraždám neposlušných žen ze cti a znásilnění, rovněž ze cti, bylo něčím zcela neznámým. To podle profesora historie Univerzity v Oslu Oleho Jørgena Benedictowa a prostřednictvím listu Aftenposten. Časté odkazy na středověk jsou tedy v této souvislosti zavádějící a nepravdivé a pokusy tvrdit, že takhle tomu bylo i tady, funguje jako pokus umístit islám na lepší světlo.

Problémy nezmizí tím, že se o nich nebude mluvit a psát. Při sledování norských médií řadu let je nemožné, aby jim jeden přiřkl jiný soudek, než ten, že se média jednostranně a poněkud úsměvně pokoušejí vyzdvihovat byť největší výjimky z pravidla a nezaměřovat se na celkové tendence a rozsahlou skepsi a odpor. Těm, kteří je chovají, často vytýkají, že nemají srdce. Srdce nebo mozek – co bude jazýčkem na vahách pro přistěhovaleckou politiku dál?