Prý toho mnoho zbývá, než bude možné konstatovat, že policie napravila mnoho z těch slabin, jež před dvěma roky odhalila zvláštní komise. Podle předsedkyně parlamentního výboru pro spravedlnost Hadie Tajikové a tiskové agentury NTB „policejní ředitelství dalo mnoho podnětů, jenže pohnout vedením, údajně špatnou kulturou a postoji je během na dlouhou trať. Jedna věc je schvalovat reformy, věc druhá ale dopracovat se a dosáhnout toho, aby měly reformy praktický účinek.“

Nepřímo tak odpovídají ne na otázku, zda je Norsko dnes lépe připraveno dnes než před třemi roky, aby se vyvarovalo a vypořádalo se s teroristckou akcí toho typu, jež zasáhla zemi před třemi roky. „Mnoho toho správného se rozjelo, aby byly zřejmější odpovědnost a jednotlivé role. Schváleny byly důležité pokyny pro nenadálé a výjimečné události a noví lidé se ujali kormidel. Mimo jiné jsou to oni, kteří se mají chopit výzvy, aby v odboru vytvořili novou kulturu.“

Avšak za situace vzepření tváří v tvář hrozbě teroru nestoupá vaše připravenost, aby seděla dané momentální události, nýbrž padáte dolů na úroveň vaší někdejší průpravy. Reforma policie je pozadu. Podle rozboru o policii, jenž je součástí podkladového materiálu pro reformu, se doporučuje, aby se těšil policejní ředitel větší svobodě od ministerstva, než jaké požívá dnes, aby se odbor vyvíjel podle profesních cílí policie. V jejím ředitelství prý probíhá mnoho procesů, nicméně jí chybí směr.

Ředitel pohotovosti pro případ mimořádných situací Kaare Songstad se obává, že „šance na uskutečnění zlepšení v oblastech náročných na lidské a finanční zdroje, jako jsou doprava, doba odezvy a informační a komunikační technologie, budou oslabovány s každým uplynulým rokem. Impuls se zdá být pryč, přičemž žádný jiný odbor se nepotýkal s tak silnými omezeními v možnostech provádět změny ve vlastní organizaci a řízení jako policie. Mnozí lidé činní v policejních složkách očekávali, že policie posílí, a to o dost. Avšak se zdá, že sklouzáváme zpět do běžného vnímání toho, že Norsko je mírumilovnou zemí a teror se stal mentálně potlačeným jako jednorázová událost.“

To je podle Songstada právě podivné, jelikož se obrázek hrozeb nepřetržitě mění, přičemž sotva odešel ze scény Breivik, tak na ni nastoupili extrémní islamisté vracející se se zkušenostmi ze Sýrie a Iráku.

Předseda Svazu pracujících u policie Sigve Bolstad se přidává k těm, jež si myslí, že s každým uplynulým rokem bude méně pravděpodobné, aby ministru spravedlnosti prošlo to úsilí, jež policejní vedení považuje za předpoklad toho, aby vznikl moderní a reformovaný odbor tak, po čem se tážou jak zvláštní komise 22. července, tak vlastní kritické zprávy policie. Požadavky ale nemohou být splněny, aniž se to výrazně projeví v rozpočtu. „Pokud si to politikové nepřejí toto proměnit v činy, tak by bylo férovější, kdyby to bylo sděleno přímočaře. V opačném případě se bude policie i nadále jevit jako kvílivý odbor, proti němuž pracuje čas, a to hlavně pod tlakem jiných profilovaných oblastí politiky deroucích se nahoru.

„Nikdo z těch, kdo prožil teror a slyšel tehdejší ujišťování o kompletní revizi pohotovosti pro případy mimořádných situací v Norsku, by neuvěřil tomu, že o tři roky později nebylo učiněno tolik stěžejních kroků,“ nechal se slyšet Bolstad.

Jakákoliv bezpečnostní bariéra má prý slabiny, podobně jako plátek ementálu. Teror projde tehdy, nastala-li slabina skrz naskrz všemi plátky pomyslného ementálu současně. Avšak tím, že se postaví dostatečný počet bariér vrstveně nad sebou, sníží se riziko toho, že dílčí chyby a selhání budou mít svízelné dopady.

„Oproti normálu“ postihne efekt údajně všechny, a to i ty, kteří mají za práci čekat na výjimky a vymykající se jevy. V tom mají lovci talentu a bezpečnostní personál něco společného: kdo je novým Elvisem a který kufr obsahuje další pumu?

Malá pravděpodobnost nás ovlivňuje nevědomky: postupně, bez povšimnutí, se do nás vkrádá „volnoběh“ a následkem toho událost, ta, jež nejvíce vyhledáváme, je zároveň tou, kterou nejpravděpodobněji přehlédneme. Odbočení z normálu si vyžádá aklimatizaci, aby nás neprošla bez povšimnutí. Mimoděk nás zasáhne moment překvapení.

Zmíněná zvláštní komise napsala ve svém závěru, že při teroristických útocích selhaly především rutinní činnost a spolupráce policejních a záchranných složek. Jsou tedy tou správnou reakcí fyzická opatření v prostorech města? Zkušenost ukazuje, že si jeden pojistí proti minulé události, nikoliv proti té další. Protože nevíme, jaká bude.

V důsledku teroristických útoků se bezpečnostní opatření v Oslu, hlavním městě Norska, ukázala být více či méně trvalá. Podle norského architekta Andrease Vaa Bermanna a norského listu Aftenposten riskujeme, že budeme plánovat a rozvíjet města s fyzickými a mentálními bezpečnostními opatřeními a prvky, jimiž se usiluje o zabezpečení, avšak namísto toho brání volnému pohybu, omezují příležitosti provozování obchodu a ostatních činností na úrovni ulic a zamezují užívání si svobodného a otevřeného městského prostředí, kde lze vnímat města jako začleňovací (inkluzivní) rámec pro vlastní činnosti a sebevyjádření.

Ovšem proč se musí nacházet vládní čtvrť a veškerá ministerstva nebo třeba velvyslanectví a veškeré důležité budovy pohromadě zrovna uprostřed středu města v relativně krátké vzdálenosti od sebe s odpovídající zranitelností v případě útoku? Než to skončí velkými uzavřenými prostranstvími vč. znepřístupněných průčelí budov a bez pouličního života (s minimem přístupových cest k vybraným budovám), kde se běžní smrtelníci nesmí procházet nebo jezdit na kole a kde je pohyb jedinců monitorován, je třeba pečlivě zvážit možnosti a jejich následky.