“Je mnoho takových, kteří se necítí být jedněmi z nich, což nedává nutný základ toho, aby se mohli patřičně zarmoutit,” uvedli dva z rodičů. Byly případy, kdy byli pozůstalí vyloučeni z diskusních fór pro přeživší a jejich příbuzné a pracuje se na zřízení alternativní skupiny pro jejich podporu.

Plánům na památníky a proměnu negativ v pozitiva nescházela velkolepost, jsou ale některými pozůstalými i místními obyvateli vnímány jako urážlivé a jejich navržená podoba a umístění rozlévají zlou krev. Dopisy a textové zprávy se silně osobním obsahem líčícím procítění událostí na ostrůvku jsou zasílány úřadům s cílem, aby byla těmto záměrům učiněna přítrž.

Mimo jiné měl být poloostrůvek naproti ostrůvku Utøya rozdělen na dvě části ostrým průřezem. Švédský umělec Dahlberg tam hodlal doslova a konkrétně tak znázornit ránu, ztrátu, odluku, a přesto zpřítomnit oběti útoku. Veřejnost měla možnost z druhé strany “průplavu” číst jména obětí vyřezaná do protější skály. Ovšem je nutné vytlačit klín klínem a barbarství barbarstvím? Je vůbec nezbytné zvěčnit zločin? Je to tím, co chceme, aby nám zůstalo?

Mnozí pozůstalí se stavěli proti vyřezávání jmen a vyčítají, že to bylo jednáno o nich bez nich, a navíc v příliš velkém kvapu. Bez jejich svolení jsou jejich jména používána ve všech možných souvislostech. Přitom jméno není vlastnictvím všech. Podobný dojem nedemokratického převálcování svévolností úřady a stranické odnože a upadnutí v zapomenutí, když se myslelo na památník, mají sousedé pozemku, kteří by museli památník snášet a být žalostnými událostmi připomínáni chtě nechtě a na věky věků. Dokonce hrozili žalobou. Památník by podle mnoha kritiků měl být diskrétní a nikoli megalomanský. Neměl by ani v nejmenším zahrnovat ničení přírody – prý nikdo nemá zapotřebí dívat se na něco, co je zkaženo, aby si připomněl zkázu.

Ozývají se i lidé, kteří se obávají, že jakýkoliv památník bude spíše památníkem na atentátníka než na oběti. Někteří mají za to, že památníků by nemělo být více než jeden. Již byly po zemi darem jednoho umělce postaveny desítky památníků jednotného vzhledu. Některým připadá, že místa, natož památníky jsou již zaměňovány s turistickými atrakcemi a že je kladen příliš velký důraz na zážitkový aspekt. Již nyní se cítí někteří místní okoukáváni a soukromí je narušováno vstupy do zahrad, odkud se ostrůvek fotí. Beze sporů se neobejdou ani skromné hmotné vzpomínky v podobě květin a pozdravů. Komunitní organizace je odstranila a vztyčila značku s tím, že “toto již není památkovým místem”.

HNDialog na Facebooku

Názorový server HNDialog najdete také na Facebooku ZDE

Slovy “Proč máme bydlet ve věznici?” reagovali sousedé na plány na uzavřené silnice a parkoviště u potenciálních vyhlídkových bodů směrem na Utøyu… “Proč nás kolektivně trestat? A to ještě zásahy a oklešťováním našeho každodenního života a s tím nedokážeme žít. Vždyť jsme to nebyli my, kdo se 22. července 2011 provinil.”

Podle norského listu Aftenposten Odnož mladých sociálních demokratů zrušila plány na zbourání částí budov na ostrůvku Utøya se stále viditelnými stopami po Breivikově řádění, kde se mnozí lidé schovávali a zachránili si život. Někteří přeživší zbourání předtím označili za „šlapání po hrobech obětí“. Naopak se má novým vzhledem stát „moderní vesnicí s novými, moderními budovami“. Jejím jádrem prý bude politické tržiště, obklopené konferenčním sálem, jídelnou a noclehárnami s vyšším standardem. Změny jsou prý součástí úsilí o změnu profilu ostrůvku po útoku a vyslání signálu o tom, že „jsme vzali Utøyu od útočníka zpět“. První tábor po útocích před třemi roky se má uskutečnit příští rok.

Podle některých kritiků, např. prostřednictvím deníku Ringerikes Blad, by bylo nejlepším řešením vyhlášení ochrany celého ostrůvku. Nejedná se jen o jednu politickou stranu. Je nepochopitelné, že se bude slavit a bavit na místě tragédie s poukázáním na to, že by to nešlo třeba na Ground Zero, místě útoků proti newyorským “dvojčatům” 11. září 2001.

S tím, jak lidé zjišťují, jak je ještě po třech letech teroristické útoky poznamenávají v práci i při studiích, přicházejí další a další žádosti o odškodnění, tvrdí mluvčí státního Úřadu pro odškodnění obětem násilných činů Ivar André Holm norskému listu Verdens Gang.

Podle studie o rodičích těch, již přežili střelbu na ostrůvku Utøya, a norského listu Dagsavisen se cítí 60 % rodičů zdravotnictvím nepovšimnuto. Podle slov jedné z badatelek, jež studii vypracovaly, Tine Kristin Jensenové, musely jít vlastní potřeby stranou, aby sami mohli být oporou a zajistit bezpečí svým dětem.

Ovšem jiní reagují na rozsah mediální pozornosti obětem útoků jako na diskriminaci a rozdílné zacházení ve srovnání s jinými tragédiemi, třeba s oběťmi dopravních nehod nebo s neštěstími, kde někdo přijde o život při výkonu svého povolání (v Norsku se často jedná o rybáře či námořníky), jako kdyby hodnota života a pociťovaná bolest ze ztráty člena rodiny byly menší. Pozůstalým se prý nedostává stejná podpora ani psychicky ani hmotně. Institucionální práce na překonání žalu se v příliš mnoha případech stane kletbou poté, co lékaři a psychologové vzkázali svým pacientům, že byli „vyléčeni“.