Pokud se z chaty vrátíte s ostře ohraničeným odstínem opálení mezi tou částí tváře, kterou chránily sluneční brýle, a zbytkem, znamená to, že jste měli úspěšnou zimní dovolenou nebo Velikonoce. Jenže pánská jízda na sousední chatu může zkřížit vaše přání prožití idylky. A dlouhá fronta na kadibudku je nepříjemným následkem toho, že je z kadibudky krásný výhled.

Na Velikonoce podle průzkumu Norské tiskové agentury NTB odjel na chatu jeden z šesti Norů. Je jich celkem přes 450 000, z toho nejvíce v krajích Opplandu, Buskerudu a Hedmarky, tedy hvězdicovitě okolo hlavního města Osla. Ovšem ani ne čtvrtina Norů má vlastní chatu.

Každý pátek se uchylují do životodárné přírody v okolí chalupy/chaty, pokud možno co nejdále od sousedů. Mnohým lidem to může připadat naprosto scestné, jedou-li třeba pět hodin kvůli tomu, aby se ještě pěšky se zásobami pár kilometrů, ne-li více, zdolával nelehký terén. Asi je nezbytné uskutečnit osobní návštěvu, aby se poznalo, co všechno znamená chatařský život pro mnoho Norů a jak je možné, že pro ně tolik znamená, když mají paradoxně leckdy srovnatelnou přírodu také v okolí bydliště. Paradoxem může být také to, že vzdálenost od stálého bydliště na chatu bývá na severu mnohem větší než jinde v Evropě, a to navzdory mnohem řidšímu osídlení.

O idylky se vede boj, ale když všichni postaví v idylických místech chatu, z těch míst bleskurychle již nemusí být žádná idylka. Dokonce v Norsku je pomalu těžké najít takové místo, které dosud nenašli jiní, nebo místo, kde se smí stavět, případně kde se povoluje (ještě) hustší chatová zástavba. Další oblasti jsou na různých stupních chráněné.

Vymoženosti civilizace jedné z technologicky nejvyspělejších zemí světa s jednou z nejvyšších životních úrovní řada Norů hodí za hlavu, když se stěhují na chatu. Rádi prožijí několik dní odříznuti od běžného života, vzdají se teplé vody z kohoutku a elektřiny, přičemž chodí na kadibudku nebo také u chat kácejí stromy a štípají dříví na topení v chatách i doma. Zařízení příbytků bývá často skromné a omezený prostor je mnohdy nápaditě využit.

Romantizace „primitivního“ života na chatách a chalupách na malých ostrůvcích či v odlehlých místech v horách a lesích, k němuž se může řada Norů uchylovat právě tehdy, když se to hodí jim samotným, nebere v četných norských médiích konce. Norská chatařská tradice ale není jednolitým jevem: Chaty bývají v posledních letech přebývající měrou silně přeplácané wi-fi signálem, dřevěným škopkem na mytí venku, venkovním bazénem, vířivkou, saunou, tepelným čerpadlem, dětským hřištěm, venkovním posezením s krbem atd. Což ovšem umožňuje těm, již to potřebují či chtějí, aby si brali s sebou na chatu práci.

Chata u moře přijde podle časopisu Hytteliv průměrně na 2-3 miliony norských korun a v nejžádanější oblasti na okolo osmi milionů. Ročně se podle Norské tiskové agentury NTB v Norsku prodává 23 000 až 24 000 rekreačních domů a staví se jich cca. 5000 nových. Mimochodem také několik evropských celebrit má v Norsku svoji chatu, jako třeba mistr světa ve formuli 1 Michael Schumacher.

Podle zmíněné tiskové agentury NTB je trh s chatami a chalupami od finanční krize v r. 2008 v útlumu: prodeje se protahovaly, než byly uskutečňovány většinou za snížené ceny. Což je možná podivuhodné, vezme-li v úvahu, nakolik vzrostly ceny obytných domů. Nyní je trh s rekreačními domy na cestě vzhůru, ale konkurence z ciziny, zejména ze Švédska a zemí jižní Evropy je znát. Což také nabízí vysvětlení příčiny, proč ceny stagnují a proč je pohyb na trhu tak pomalý. V souladu se změnami životního stylu řady lidí je také méně těch lidí oproti minulosti, již si přejí být vázáni na jedno místo, a spíše chtějí trávit čas dovolených na několika činnostech zároveň, a to jak na aktivitách spojených s chatařením, tak i jinde.

Norsko má hodně přírody, byť je jí stále méně nedotčeno a daleko od nejbližší přístupové cesty. Ovšem zejména díky pobřežní čáře o délce celých 83 281 km by mělo být více než dost místa pro všechny. Takhle ale tomu není. Ve velkých částech země trvá oddaný zápas o pobřeží léta a se železnou pravidelností se jeho intenzita stupňuje tehdy, když média v letních měsících soustřeďují pozornost na tuto problematiku.

Stačí se podívat na mapy z posledních pěti desetiletí, aby si člověk uvědomil dramatické zahušťování výstavby rok co rok. Je lidem libo, aby to takhle pokračovalo dalších deset, dvacet, třicet let? Mnohým lidem to jedno není a žádají rychlé jednání, byť to bude na úkor splnění snů developerů či stávajících majitelů chat a chalup. Podle nich to bude takhle lepší, než aby si celá příští generace nemohla splnit svůj sen vůbec.

Prohlašovaný cíl okresů, aby byla zpřísňována míra zastavování ploch a právo vlastníků území znepřístupnit pobřeží všem, se ukázal být pouhým výkřikem do tmy, prázdná slova. Jak významným špičkám místního byznysu, tak politikům bylo povoleno jít dál a dál, a to navzdory slibům některých politiků, že to prověří a zkontrolují celkovou zástavbu rekreačních domů v blízkosti moře, načež se ohledně této problematiky, jako tolik dalších, odmlčeli.

Přitom je uzákoněné norské tzv. právo všech (norsky allemannsretten) na pohyb po neobdělané půdě, stanování, sbírání plodů, rybaření, lov, rozdělávání ohňů atd., dokud to neobtěžuje ani neomezuje vlastníky území, stejně jako obecný zákaz stavět 100 m od moře něčím, co se podle nejednoho kritiků má chránit jako součást kulturního dědictví. Ovšem to je pomíjivé, zlatý prach v hrsti. Rozevřeme-li dlaň či roztáhneme prsty, tak se onen prach průvanem ihned rozptýlí a najednou je prázdno – zatímco nikomu nedochází, kam se ta vzácnost poděla.

Často se jako protiopatření vznáší návrh na to, aby ministerstvo životního prostředí převádělo na okresy peníze, za něž se pak zakoupí území v blízkosti moře. Nic moc se ale s tím dosud neděje.