Zvláštní. Svérázní. V tom duchu se vyjadřovali též mnozí z těch, jež se v průběhu času na základě svých pobytů či cest o tématu šířili písemně či ústně. Situace je to poněkud spletená, chcete-li zašmodrchaná a ošemetná.

Přestože se Norsko rozkládá z větší části na poloostrově, mají Norové jako celek z velké části mentalitu prý spíše ostrovní. Třeba ve svém samotářství, opatrovnictví, ve snaze řady jednotlivců třeba stavět či kutit svépomocí a být i jinak nezávislí na ostatních.

Pro mnoho přistěhovalců je prý těžké, aby mezi Nory zapadli, splynuli se společností. Ať dělají cokoliv, nejsou a nebudou dostatečně norskými. Nebudete jedním z nich. Mnozí Norové kritizují cizince větou „Takhle se v Norsku nedělá“, „Toto je nenorské“ atd. Chtějí, aby všichni, kdo tam zavítají, dbali a řídili se jejich vzory normality. To přistěhovalci nemohou udělat, aby se stali zcela norskými. Pro většinu Norů není Nor něco, čím se stanete, i když jste se v zemi narodili. Pro ně buď Nor jste nebo nejste.

Kanadský inženýr a přednášející Julien Bourrelle vypráví o kulturních střetech, s nimiž se člověk může setkat v Norsku: bydlel v zemích v celém světě, nikdy se ale nesetkal s takovými úskalími, na jaká narážel v Norsku. Odradila ho právě nutnost, aby si osvojil základní dovednosti spojené s norskou kulturou, a to nejen co se týče práce.

Kulturní rozdíly mimoslovních sdělení a komunikace hrají důležitou roli pro začlenění se nebo nezačlenění se do norské společnosti. Týká se to např. jazyka těla, mimiky, kontaktu pohledem, dotěku a vzdálenosti. Je snadno zpočátku chápat Nory jako chladné a odtažité. To je proto, že vycházíte z vlastní kultury, perspektivy a odlišných citových vazeb. A tak vzniknou nedorozumění, jež mohou styky a zkušenosti z nich pronásledovat po celé lidské životy.

Např. prý mají Norové pořád ten samý výraz tváře a to bez ohledu na momentální nálady. Pro cizince to může být problematické, a to zejména na pracovišti. Nevíte, zda je váš nadřízený spokojen či ne, jelikož se vám nedostane uspokojivé vazby.

Je těžké se v Norsku s někým seznámit mimo organizované činnosti, poněvadž se místní lidé seznamují prostřednictvím sdružení, klubů, svazu, organizací a kroužků přátel. Skrze vydefinované činnosti jako trénink, ruční práce, kvízy atd. se lidé seznamují. Práh je vysoký na to, aby se lidé sešli u kávy, či na jídlo s někým, s kým se nedávno seznámili.

Kulturní bariéry, „krunýře“, přetrvávají a odbourávat se dají jen zdánlivě: nízká nebo žádná úcta a důvěra poznamenává dnešní vztah mezi mnoha Nory. Jedním z klíčů k socializaci a komunikaci mezi cizinci a Nory je podle mnohých velmi dobrá znalost místního jazyka. Což je obtížné, vzhledem k propastním rozdílům mezi úrovní jazyka, jemuž si většina cizinců zvládne v cizině vstřebat pomoci učitelů, jež jsou sami většinou cizinci, a skutečností od spisovné norštiny mnohdy dosti vzdálených dialektů, jež je v Norsku čeká.

Ani příchod do žádané země není zárukou větší srozumitelnosti kultury jako takové. Přistěhovalci ale mají svůj televizní program, zvaný Migrapolis: Pokud je o zprostředkovávání otázek přistěhovalectví, tak je údajně přebytek „pohodového přístupu“, kde kritizovanými hlavními prostředky jsou utěšování a sentimentalita. Ze všech udělá chudáky. Vyhýbá se neshodám, bolestivým stránkám a dramatických příběhů z minulosti, o tom se raději má mlčet. Mlčení je prý pěstováno jako absolutní ctnost.

Někteří mají představu o tom, že diskriminace postihne pouze osoby ze mimoevropských zemí bez jazykových znalostí a zkušeností s podobnými kulturami. Pamatuji si, jak jeden Francouz v jednom internetovém fóru vyprávěl pod anonymitou o tom, že měl vysokoškolské vzdělání z oblasti muzejnictví a měl za to, že mu nalezení místa v systému, které by odpovídalo jeho kvalifikacím a zájmům půjde hladce. Místo toho se to stalo nepřetržitým zápolením o uznání a sebeúctu s tím, že ho při procesech ucházení o místo z neznámých důvodů pořád někdo obcházel, přičemž zažíval různé pro něj ponižující situace. Norské prostředí vnímal jako konservativní a málo ochotné zapojovat někoho jako je on.

Absolvent Masarykovy univerzity a zároveň český emigrant v Norsku Leo Eitinger psal o podobě paranoie, jež mohou přistěhovalci cítit. Nalézt práci může být obtížné a člověk se ocitne v situaci, kde začnete pochybovat o sobě samém. Třebaže nemáte žádoucí kompetence či správný přístup, také to ale může být něco na systému samotném, co je špatné. Pointa je v tom, že po čase nevíte, v čem je problém, co je příčinou těžkostí. Jsem to já, s kým něco není tak, jak má být? Sebedůvěra utrží velkou ránu.

Jestli někdo není od dob studií socializován/a do těch přístupů, strategií a sítí kontaktů, jež platí za nápomocné může být obtížné nalézt své místo. Pak spadnete, jenže ne mezi dvě židle, poněvadž se říká, že mezi dvěma židlemi není místo co do počtu obyvatel takové malé země, jaké je Norsko.

Pokud jde o norsko-českou spolupráci, tak např., byť byly zřízeny mechanismy financování projektů též ve prospěch ČR (tzv. norské fondy), se česká strana v mnoha případech prý potýká s problémy s vyhledáváním partnerů. Ukazuje se, že najít partnera, pochopení a odezvu v Norsku není snadné. Je jednodušší uvolňovat peníze, než projevovat zájem a snahu o sblížování. Jako dárcovská země má Norsko s tím dlouhou tradici, přičemž ani přínosy ani příp. míjení účinků nejsou probírány v místních médiích.

Běžný Nor o tom má minimum informací a zájem je chabý. Také to možná vysvětluje tu pasivitu, jíž si Norové přivykli. Vždyť o darování a z ní ústící spolupráce rozhodli “ti nahoře,” a ne my. My máme toho dost sami se sebou a jen předesílám, že lze tam očekávat, že je na ostatních, aby překlenuli to příznačné ticho, než se vám třeba podaří rozbalit balíček jiných stránek severské povahy a světe div se, láska může začít být opětována.