Podle všeho na něj jako adepta na post pomysleli již před delší dobou. Nicméně zlom, od něhož začala kandidátova hvězda stoupat, bylo jeho prohlášení za favorita zahraničními médii a zastání se mu zástupců USA, Velké Británie, Francie a Německa. Měla to být spolková kancléřka Angela Merkelová, jež podle norské státní televize NRK Stoltenbergovi v říjnu min. roku po jeho prohraných volbách zavolala a ptala se, zda je pro pozici dostupný. Ten minulé měsíce vnímal tak trochu jako referendum o své osobě, přičemž odmítal k spekulacím vypovídat.

Jak Merkelová, tak Stoltenberg chovali malou víru v to, že by ostatní země NATO přijali to, že by po Dánovi do „ředitelského křesla“ nasedl další seveřan. K ohni pochybností přiléval olej i fakt, že Norsko není v EU. Po rozhovoru s Merkelovou o postu podle vlastního tvrzení dále nerozmýšlel, než mu v lednu zavolal s touž záležitostí někdo jiný. Tentokrát to byla současná premiérka Norska Erna Solbergová, aby dala najevo, že se s její vládou kvůli možné Stoltenbergově kandidatuře spojili Američané. Pro norskou pravici to byla vítaná příležitost, aby se zbavila hlavního politického soka a zároveň se stala Stoltenbergovou referencí ve světě.

Podle norských kritiků je Stoltenberg příliš měkký a vyhýbavý, to se ale prý NATO náramně hodí. Jako vyslanec OSN se zasazoval o opatření proti údajným změnám podnebí, jinak usiloval o mír mezi Palestinci a Izraelci a o očkování dětí zemí 3. světa. Zatímco ho někteří vnímají jako charismatickou kapacitu, jež stmelila národ v trpké době po útocích v Oslu a na ostrůvku Utøya, další lidé jej nemůže vystát třeba kvůli tomu, že prý lhal o projektu výstavby čistírny plynové elektrány, jež se stala černou dírou na peníze. Jiným příkladem bylo snížení daní na silně znečišťující dieselové vozy a vyšší daně na vozidla na naftu. Až o několik let později zjistili, že se mýlili, a přenastavili daně směrem poněkud více sladěným se skutečností. Za osm let ve většinové vládě nedodrželi 88 slibů.

Někteří mu vyčítají to, že měl dost času a příležitostí k tomu, aby v Norsku leccos zlepšil, avšak jak se říká, skutek utek, zatímco hlava nehlava do zahraničí odváděl finance. To samé by se údajně dalo říct o norské vrcholné politice obecně: kdyby se více zajímali o vnitrostátní politiku a méně o tu zahraniční, mohli by budovat zemi a nezaostávali bychom několik desetiletí jako třeba v údržbě veřejného majetku, jež nyní nelze dohnat, jelikož by byly třeba 1000miliardové investice. To by ale tuzemská politika stěží mohla být takovou trampolínou na kariéru v cizině s vyhlídkami na nezdaňované příjmy, jak je tomu dnes. Což by se podepsalo třeba na náboru adeptů a také na zárukách obsazování špičkových pozic. Od daní, jež sami zavedli, utíkají jakmile se jim k tomu vyskytne příležitost.

Média praví, že Stoltenberg bude mnohým lidem chybět. Někteří mají pocit předělu doby „před Stoltenbergem a po něm“. Těmto lidem odkroutil hláškou, že „vše má svůj čas“. Jiní zase kladou otázku, jak je možné, že nebylo soků, jež porazil? A pokud ano a ví o nich samo NATO, tak čím mohl organizaci tolik nadchnout? Trousí se pověsti o tom, jestli se nejedná o kvalifikace, nýbrž o tzv. kšeft realizován penězi daňových poplatníků, přičemž hrálo svou úlohu to, že si Norsko od Spojených států kupuje 52 stíhaček, což je jednou z vůbec největších zakázek zemí NATO, o jejíž smysluplnosti si mnozí Norové myslí své. Není nouze o ty, jež by si z pověstného bohatství severské země rádi utrhli svůj díl.

Mimořádný sjezd sociálnědemokratické Dělnické strany v létě zvolí Stoltenbergovou náhradu. Nejžádanější špičkou, jež se již nyní zdá být „pasována“ na tuto funkci, je bývalý ministr zahraničí a zdravotnictví Jonas Gahr Støre. Bez protikandidáta. Jako u Kima Jong-una. Za potlesků a úsměvů. Za několik let ale bude potřebovat šéfa i OSN a třeba mu nebude nikdo jiný než Gahr Støre.

Ze členské základny se ozývá nesouhlasné mručení, že předseda strany vždy pochází z lepší čtvrti Osla. Dožaduje si opět nějaké dělníky v klíčových pozicích hovořící jednoduchým a srozumitelným jazykem a ne jako pravice. Je záhadou proč se strana nepřejmenuje: Klesajícím počtem dělníků „vědomých toho, co je to poctivá dřina se špínou pod nehty“ jak ve straně, tak v obyvatelstvu jako takovém se ale strana dlouho orientuje na jiné skupiny ve společnosti, především úřednictvo, jehož stavy byly za vlád této strany tolikrát rozšiřovány.

Stejné zboží plné nedostatků a nedomyšleností, jen v novém balení? Pštrosí politika, kde do budoucnosti vstupují jako náměsíčníci? Bezobsažnými řečmi, na něž se mnozí voliči těší, že nějaký čas nebudou muset poslouchat? V tom ale nový tajemník NATO není zdaleka jediný, kdo to pěstuje.

Podle norského listu Aftenposten tři ze čtyř poradců bývalé Stoltenbergovy vlády neměl nikdy „obyčejné“ zaměstnání. Pocházeli ze stranických organizací, jiných organizací, ministerstev a výzkumných prostředí. Pár jich bylo z médií a firem zabývajících se komunikací. Jaké mají politici a poradci bez pracovních zkušeností ze života mimo politiku předpoklady k tomu, aby věděli cokoliv o následcích, jež mají na společnost jejich nařízení a usnesení? Stoltenberg jediný reální pracovní poměr mimo politiku prodělal u norského statistického úřadu, a to od roku 1989 do 1990, tedy jeden celý rok!

Pokud jde o kontakt s těmi, jež mají zastupovat, zdá se být pravidlem nabírat úslužné mladé politické rychlokvašky plné předžvýkaných naočkovaných názorů a bez životních zkušeností, popř. lidi se zkušenostmi jen z elitářských povolání, jež se snadno nechají vést a dávají tématům, jimž se zabývají, alibi šikovně zformulovanými řečmi. Selský rozum je na ministerstvech něčím, co beznadějně patří minulosti. A tak nemají žádný základ, na němž staví svou politiku, zato běžným občanům jsou nařizovány kurzy a školení a to také za takové drobné znalosti, jež již mají v hlavě z minulosti.

Ony rychlokvašky mají později za své kariéry sloužit jako otevírači dveří lidem, jež chtějí přeskočit demokratické postupy rozhodování a nechávat peníze ovládat demokratickým usnášením. Tento systém umožnil, aby si třeba bývalý ministr zdravotnictví za své poradenství účtoval královský, byť dokonce i v takovém Norsku neslušný honorář za vypořádání se s tím chaosem, na jehož vzniku se spolupodílel prostřednictvím nepříliš povedených reforem, s nimiž se museli poprat nastupující vlády. S takovými případy se v posledních letech jakoby roztrhl pytel.

Údajně je to znamením určité choroby v demokratických procesech, jsou-li poradci v zásadě zaměstnáváni proto, že jsou politicky loajální a fungují jako političtí nohsledi a patolízalové místo odborně kompetentní a v jednotlivých případech nezaujaté poradce, jež mohou poskytovat kvalifikované rady. Praktická zkušenost z organizací a stranicko-politické zřetele se získají snáze než ony kvalifikace.

Politici z povolání se prý stali překážkou pro rozvoj země. Proto by se podle některých kritiků měl požadovat určitý počet odpracovaných let jako nepolitik a mělo by být nastaveno nějaké maximum na to, kolik let smí politik setrvávat ve funkci, což by už jen na udržování té motivace mohlo být třeba ne více než dvě období.

Je snad v zájmu národa, stejně jako třeba strany, či organizace, mezi nimi i takové NATO, aby pokud možno více kvetla inovace. Ta ale nemá nejlepší podmínky pod politickou elitou, jež jen upevňuje vlastní moc udržováním stavu, jež především se snaží o to, aby si ustlával na výhodných podmínkách a minimalizoval potíže.

Jak se Stoltenberg své funkce zhostí, to se teprvé uvidí, nicméně zkušenosti četných Norů s prací, jež dosud odvedl během svého dlouholetého působení ve vrcholné politice jak doma, tak ve světě, nejsou nikterak valné. Bude mít tento straník vstupující do klíčové role v NATO stejný postoj ke skutečnosti? Soudě podle reakcí v norských médiích to mnozí Norové považuje za nanejvýš nešťastné. Jak uvádí jeden: „klece bývají těsné, ale kdo chce s vlky býti...“