Po staletí se poklidně rozvíjel tzv. pomořský výměnný obchod Rusů a Norů. Do důvěry mezi Norskem a Ruskem přišlo dosud největší překvapení 11. června 1945, kdy se vedení rudé armády zmámeno, opájeno a oslněno tím, že věci dostaly spád, v nejsevernějším norském kraji Finnmarce ptalo Stalina zda má dobýt severní Norsko až po Narvik. Ten ale odvetil „ne, máte se vrátit domů“. Ale jiné státy takové štěstí po druhé světové válce neměly.

Stalinovi byly Churchillem nabídnuty nezamrzající přístavy ve Finnmarce pro Sovětskou flotilu výměnou za výhody Spojencům. Nabídce nepřitakal. Stalinova odpověď byla, že Sovětský svaz (nikdy) neměl vůči Norsku nároky na území. Poděkovalo se Stalinovi za zátahy sovětských sil do Finnmarky a vyhnání Němců, poté se sovětské síly stáhly. Spojenci by jim to ale prý nemohli zabránit, kdyby bývali chtěli ve Finnmarce zůstat. Pro mnohé je nejparadoxnějším fakt, že dokonce za studené války dodával Sovětský svaz proud norským vojenským zařízením na severu, což činilo Norsko zranitelným.

Po vstupu Norska do NATO v r. 1949 se tehdejší norský sociálnědemokratický premiér Einar Gerhardsen snažil o tzv. „politiku nízkého napětí“ na severu, jež se ukázala být důležitým příspěvkem k nekonfliktním sousedským vztahům navzdory tomu, co Norsku na Rusku velice vadí, jak se lze dočíst v norských médiích.

V Murmansku, 100 km od norských hranic, se nachází jeden z největších hřbitovů vyřazené vojenské výzbroje ruské armády, vč. rezavějících jaderných ponorek. Nikdo neví kolik již uniklo radioaktivního materiálu. Norsko utrácí hodně peněz na bezpečné ukládání ruského jaderného odpadu, přesto je to celé nestabilní a velmi vleklé, a zdá se, že Rusové mají více štěstí než starosti. Poměrně často hoří jaderné ponorky, a to naposledy tento týden. Tajnůstkářství Rusů vyvolává podezíravost Norů. Navzdory nátlakům za účelem poskytování pravdivých údajů se to zdá celé bez vyhlídek do budoucna. Nicméně neziskové organizace jako např. norská Bellona vypracovaly prozatímní dokumentaci o rozsahu jaderného odpadu v severozápadním Rusku.

30 až 40krát za rok vzlétnou norské stíhačky třeskem, aby prověřily činnost ruských bojových letounů létajících podél břehů Norska. Někdy se vrátí s nepořízenou, jelikož posádka nestihla včas ruské stroje zidentifikovat. Vzrůst přeletů se koná od r. 2007, kdy ruský prezident Putin oznámil, že země znovu zahájí hlídkování pomoci bombardérů s dalekým doletem, což byla za dob Sovětského svazu rozšířená činnost. Někdy přelety probíhají zcela v mezích zákona v mezinárodním vzdušním prostoru, někdy zalétají do toho norského a jsou „odháněny“. Ruské letouny bývají druhu Tupolev Tu-95, resp. 160 a jsou schopné nést jaderné zbraně.

Mezi mnohými vyzvědači v prospěch Sověského svazu a nyní Ruska je největším případem z 80. let, jenž je spojen s tehdejším ředitelem kanceláře norského Ministerstva zahraničí Arnem Treholtem. Byl odsouzen k 20 letům vězení, avšak byl vládou omilostněn a propuštěn již po osmi letech. Vždy tvrdil, že byl nevinně odsouzen a snažil se mnohokrát, aby byl případ u soudu znovuotevřen, naposledy v r. 2010 a to kvůli obviněním policii za vykonstruované důkazy.

Poté, co skončila studená válka, bylo mnoho ruských důstojníků v Norsku za norské peníze převzděláváno na civilní povolání a nyní přes 1800 Rusů studuje v Norsku, čímž tvoří nejpočetnější skupinu zahraničních studentů v zemi. Stále více se jich tam usazuje natrvalo, což ve vší nevzájemnosti konstrastuje s pouhými desítkami norských studentů v Rusku. Někteří nesouměrnost stavu nazývají naivní podporou příživnických tendencí. Norsko je totiž jednou z velmi mála evropských zemí, jež nevybírají školné od studentů mimo oblast EHS. Uvádí to norský časopis Universitas.

Tzv. Barentský region a Barentská rada byly vytvořeny v r. 1993. Za ten rok byly rusko-norské hranice překročovány pouze zhruba 8000krát. Region sahá od severonorských Lofot přes severní Švédsko a Finsko po severozápadní Rusko. Symbolickým deštníkem je tzv. barentská spolupráce, jež zahrnuje zejména součinnost, výměnu a rozvoj v oblastech kultury, vědy, vzdělávání, zdravotnictví, podnikání, životního prostředí, infrastruktury a spojů, v otázkách původních obyvatelstev, práv, záchranných složek, mládeže atd. Kromě dialogu i výměn se dospělo ke vzájemnému bezvízovému styku v příhraničí a zjednodušeným postupům při projíždění hranic, jež jsou v posledních letech překročovány přes 300000krát ročně.

V r. 2011 byla dosažena shoda o dělící čáře v Barentsově moři. Minulostí se stala tzv. Šedá zóna o rozloze činící 15 % z obrovského území, jež bylo po více než 40 letech vyjednávání největším nevyřešeným zahraničněpolitickým problémem Norska ve vztahu k Rusku. Obě země se domnívaly, že právě tam se vyskytují snad největší ložiska ropy a plynu. Po svém naplnil Dmitrij Medveděv svým přičiněním vyjednávací proces podle ruského rčení „my Rusové sedláme pomalu, ale rozjedeme se rychle až si konečně nasedneme do sedla.“ Nyní země společně spravují rybářské zdroje a těžbu plynu a ropy v artických oblastech s prohlašovaným cílem, aby byly lov a těžba odpovědné a únosné.

Přibližně od r. 2000 se prý norský ministr zahraničí od amerických partnerů rozhovorů často doslýchává, že jsou překvapení norsko-ruskou konstruktivní a regionální spoluprácí. Týká se to i období prezidenta Georga W. Bushe, kdy byla pozastavena spolupráce na ose západ-východ.

V neposlední řadě se Rusové zúčastňují četných společných vojenských cvičení, a jako pozorovatelé i největších společných vojenských manévrů v Evropě. Nazývají se Cold Response („Chladná odveta“) a konají se zhruba ob rok v severním Norsku. Ty letošní právě proběhly. 16000 vojáků námořnictva, letectva a pozemních sil zemí NATO i norské domobrany za náročných podmínek cvičilo „vysoce intenzivní operace pro případ krize“. Cvičení se těší vysokému mezinárodního uznání. Je to pouze Norsko, jež pořádá tento druh velkých cvičení. V NATO jsou již běžnější cvičení pomoci počítačů. Ruské a norské síly podle zpravodajských serverů cvičily spolu též v průběhu manévrů Pomoř v Barentsově moři, zato bylo nyní kvůli Krymu zrušeno cvičení Northern Eagle („Severský orel“).

Za současné situace je mnoho těch, zejména na severu Norska kde styky se sousedy jsou čileji, jež si prostřednictvím médií přejí více dialogu a méně konfrontace. Obávají se, že to, co bylo namáhavě vybudováno, může být strženo a my se vrátíme o desítky let nazpět. Také významný vývoz ryb může utrpět, přičemž Rusko je přes svůj občasný bojkot „z hygienických důvodů“ největším odběratelem norských ryb.

Norské rčení praví, že „máte své přátele pouštět blízko k sobě a své nepřátele ještě blíže“. Norsko posiluje spolupráci s Ruskem na zajištění vlastních zájmů v oblastech energií, rybolovu a bezpečnosti. Přesto se najde dost lidí, kterým připadá politika otevřenosti politicky, takticky i strategicky prapodivná. Rusko má ve svých severních oblastech odhadem 2/3 svých sil a v současnosti vyzbrojuje mimo jiné zvýšením počtu brigád do r. 2020 z dnešních 70 na 109 (z nichž jeden speciálně vyčvičený prapor bude umístěn pouhých deset km od Norska) a nákupy jaderných ponorek, raket, jakožto i dalšími investicemi na posílení svého postavení na severu, zato norská armáda rušila, centralizuje a sází na stíhačky a údajně nejmodernější námořnictvo Evropy.

Nic to ale nemění na tom, že postupně vyplouvá na povrch průšvih politiků, jež desítky let zjevně nechápali skutečnou záludnost situace, a stoupajími hlasy se začíná hovořit o tom, že se unáhlené stažení norských sil ze severu vůbec nevyplatilo a že by jejich přítomnost v případě potřeby nasazení rozhodně výrazně zpružnila.