Anonymní zpráva zaměstnanců znepokojených vývojem v Statoilu se zabývá řadou podmínek, které stojí za kritiku na plošinách firmy. Popisována je údajně špatná kultura v podniku, kde se zaměstnanci bojí ventilovat vlastní názory ve strachu z potrestání/odvety mzdově i kariérově, a kde se bojí poukazovat na chyby a nedostatky v práci s bezpečností. To má vést k chybnému podávání zpráv a nepodávání zpráv o závažných incidentech. Odesílatelé zpráv dále tvrdí, že vedoucí ropných plošin jsou přepracovaní a jsou s odpočinkovým deficitem neustále ve skluzu, zatímco ústřední vedení podniku je čím dále méně duchapřítomné.

Jak Úřad pro inspekci ropného průmyslu, tak odborová organizace sdružující pracovníky v ropném průmyslu Tekna toto probíraly s vedením Statoilu a dospěly k tomu, že se jedná o systematické nedostatky. Ředitelka Úřadu pro inspekci ropného průmyslu Ingrid di Valerio míní, že „ti, kteří pracují na plošinách si toho často všímají více, než jiní.“ 

„V té míře, v jaké se ve firmě vytváří subkultury, které se z různých důvodů brání kultuře otevřenosti v podniku, budeme to brát velmi vážně“ dušuje se Ola Anders Skauby, séf informací v Statoilu, a pochvaluje přátelskou kulturu průběžného dialogu se zaměstnanci o bezpečnosti a jiných otázkách.  

Před dvěma roky senior zástupce bezpečnosti Owe Ingemann Waltherzøe po několikaměsíčních konfrontacích jak v rámci Statoilu, tak v médiích, odešel z funkce. Měl pocit, že již nemůže ručit za práci, jež je odváděna. Podle norského listu Aftenbladet cítil Waltherzøe navzdory opakovaným varováním a zprávám, v nichž vyjadřoval znepokojení ze stavu bezpečnosti, že nebyl brán vážně ze strany vedení firmy. Zaměstnanci měli po větších únicích plynu v roce 2010 strach o život. Přesto, že vedení ujišťovalo o tom, že situace je pod kontrolou, bylo prý mnoho těch, kteří pohled vedení nesdíleli.

„Denně jsme v kontaktu se znepokojenými kolegy ve výrobním prostředí, kteří míní, že jim není dáván čas na to, aby práci, na níž tam jsou, prováděli dostatečně. Jsou to velké a náročné oblasti, které mají kontrolovat.“ Waltherzøe říká, že na odděleních výroby např. na plošinách Gullfaks A a C byly stavy zaměstnanců sníženy o 25%. Na zbývající zaměstnance tak připadá více práce a to kvůli tomu, že ústřední vedení firmy si přeje detailně řídit práci na plošině, aniž chápe následky toho, co rozhodne.

„Mohu se spoléhat na to, že centrální vedení je natolik dobře znalé místních poměrů, že činí správná rozhodnutí, pokud jde o práci s bezpečností? To je otázka, jež je zpochybnitelná,“ uzavírá Waltherzøe, jenž byl přivolán na kobereček poté, co ohlásil „špatnou kulturu“ v Statoilu. Jiní zástupci bezpečnosti reagují na nasazování náhubků poté, co jim vzal Waltherzøe slova z úst. Od té doby měl každý zaměstnanec, byl-li zkontaktován médii, odkázat na informační oddělení Statoilu. Jen potud sahala peronální politika firmy – jeden nemá svobodu vyjadřování a kam se podělila otevřenost?

Statoil se hájí tím, že údajně existují dobře zavedené a skvěle fungující „místa setkání“ mezi vedením a zástupci bezpečnosti, kde jeden může o otázkách promluvit.

Norský list Aftenposten uvádí, že podle zpráv ze schůzí, uspořádaných za účelem vypořádání se s neshodami, čeří vody velká míra nedůvěry mezi zaměstnanci a vedením Statoilu v otázce bezpečnosti před ekonomií. „Bezpečnost je něco, o čem se hovoří v slavnostních projevech,“ míní bývalý senior zástupce bezpečnosti Waltherzøe. „Není to tolik nevolí, jako neschopností.“

Obává se, že někteří střední manažeři ve svých zprávách nahoru v systému zkrášlují skutečnost poto, že jak bonusy, tak kariérové postupy jsou vázány na to, že se náklady a tím údržba drží dole.

Podle anonymně položených otázek vedení je velký rozdíl mezi tím, co se zaměstnanci učí na kurzech a tím, jaké jsou rutiny v praxi. „Znepokojuje mě, když vidím kolik údržby, jejíž nedostatek je z hlediska bezpečnosti kritický, není prováděno.“ Toto stálo v jednom příspěvku zaměstnance ze schůze. Jiný zaměstnanec kritizuje to, že mnoho z odpovědí zaměstnanců ze slyšení po incidentech nebylo zahrnuto do zprávy, byť se později ukázalo shodných s kritikou Úřadu pro inspekci ropného průmyslu.

Podle webu petro.no došlo v průběhu let 2000-2010 k 63 únikům plynu a to jen ze dvou plošin Statoilu, uznává společnost ve vnitřní zprávě. Vina je přisuzována nedostatečné údržbě a inspekcím, používání chybných materiálů, technickým chybám a technickým selháním souvisejícím se stárnutím.             

Staré plošiny, velký nedostatek údržby a napjaté rozpočty jsou obrázkem stavu, jenž je dokreslován mnohými ze zaměstanců dotázaných také listem Dagens Næringsliv. Podle něj byla firma Statoil na podzimu 2010 více než 34.000 hodin v prodlení při údržbě systémů důležitých pro bezpečnost na těžebních plošinách, jako např. ventilů. Od r. 2010 Statoil v norském šelu investuje přdevším do údržby, úprav plošin a zařízení, což skluz postupně překlenuje.

Se splňováním požadavků na bezpečnost nemá problémy jen Statoil. Měl je i britský BP, jenž podle inspekcí Úřadu pro energie a klimatické změny (DECC) během jeho kontrol na plošinách v Severním moři jistil, že BP neprovedl povinná a pravidelná cvičení pro případ mimořádných situací. Svědčí o tom inspekční zprávy, k nimž se dostal list Financial Times.   

Podle Terjeho Nustada, předsedy dalšího odborového svazu, jehož je členem mnoho ze zaměstnanců Statoilu, je problémem styl vedení vrcholového manažera společnosti Helgeho Lunda. Ten je prý inspirován americkými teoriemi systému bezpečnosti založeného na chování, což přispívá k narušování norské spolupráce v rámci tripartity (na níž se podílí firma, zaměstnanci přes své volené zástupce a stát). Firma využívá své pravomoci řízení stále více a tak nemohou volení zástupci a zástupci mající na starost bezpečnost ovlivňovat a spolupůsobit na chod dění na pracovišti tak, jak si myslí, že by měli. 

Nustad kritizuje podle časopisu Teknisk ukeblad také Úřad pro inspekci ropného průmyslu za slabost vůči Statoilu. Ředitel úřadu Magne Ognedal tvrdí, že „po vznesení kritiky např. za nedostatečné pochopení rizik po nebezpečných událostech se úřad pokaždé stáhl zpět a dále přistupoval pasivně. Je zcela nepříjatelné, aby byla zodpovědnost přenechávána firmě. Úřad je toho názoru, že jen díky štěstí se Norsko vyhnulo pohromám dalekosáhlých následků, a podle Nustada je „proces snižování počtu zaměstnaných na plošinách PR trik na uspokojení obchodníků s akciemi. Přitom to ohrožuje zdraví a životy.“

Zaměstnanci dále reagují na to, že známkování rozhodují o platu. Zmiňovaný Teknisk ukeblad uvádí, že Statoil používá velmi detailní systém známkování na hodnocení svých zaměstnanců – v praxi všech kromě ryzích odborných pracovníků. Známkuje se za odbornou kompetenci a rozvoj a také za chování a vystupování. Páteří systému je 19 otázek, které jsou spojeny s „klíčovými hodnotami“ Statoilu. Podle dotázaných zaměstnanců je mnoho z otázek natolik subjektivních, že jen obtížně mohou korektně měřit skóre zaměstnanců za každou otázku: Otázky se týkají mj. toho, zda je zaměstnanec loajální vůči rozhodnutím, komunikuje přesně a dává a přijímá konstruktivní zpětnou vazbu. Zároveň téměř nejsou kladeny otázky k samostatnému kritickému myšlení, technickým znalostem a odborné zručnosti, tudíž pozitivní skóre za takové otázky nemohou vyvážit negativní skóre za otázky týkající se loajality. Podle listu je tedy rozhodující jak zaměstnanec někomu připadá, a že především podřizování se je odměňováno. Získá-li někdo špatné známky, může to vnímat jako přehnaně jasnou a ošklivou urážlivou zpětnou vazbu o tom, že jste člověk mrňavý a pro zaměstnance ve zranitelné fázi to může být tou kapkou, jež rozhodne o neschopence či ne. 

Norský parlament je podle norské tiskové agentury NTB jednomyslný v tom, že úroveň bezpečnosti v šelfu a zařízení na souši musí být nejlepší na světě. Odhalení z posledních let sráží hřebínek všem politikům, ale také odborovým předákům a dalším, kteří se holedbávali nezastupitelnými a neodkladnými prioritami zdraví, životního prostředí a bezpečnosti na pracovištích a toto je zároveň zářným příkladem toho, jak firmy samy sebe rády medializují. Výroky zaměstnanců se s tím ale příkře rozchází. 

Přirovnání koordinovanosti různých složek státního aparátu a dobrovolníků ke stavu podobných složek před teroristickými útoky 22.7.2011 a potížím s realizací integrovaných plánů z dosud roztříštených plánů v jiných oblastech společnosti jsou nablízku. Je těžké představit si, jak by mohlo dojít k zásadní změně souhrnu všech pojetí a předpokladů vytvářejících rámec pro obor řízení rizik a schopnost pohotovosti pro hospodářskou činnost v regionech s vysokou měrou politického rizika. Dříve letos jsme se o tom mohli přesvědčit v Alžírsku. Přístě to může být opět v Norsku. Je ale veřejnost schopná prohlédnout iluzi, kterou se politici snaží vyvolávat?