Máme se skvěle tady v Norsku, zemi, jež na to, aby rozhodovala o tom, co nám prospěje, a co ne, má sociálně demokratickou stranu. Na co je nám svoboda volby?

Ze strany předsedkyně podle průzkumu dlouhodobě největší pravicové strany Høyre Erny Solbergové, jež se nyní šikuje na premiérské křeslo, bude moudré, jestli nebude propagovat čistě liberalistický projekt, nýbrž aby se místo toho jasně od sociálně demokratické Dělnické strany distancovala, a aby se zasazovala o sjednocení různých drobných frakcí v politice, jež je soustředěná na hodnoty, oriententovaná na osobnosti a odbyrokratizování veřejných úřadů: Nadcházejícé volby budou před čímkoliv jiným ideologickými volbami; voliči to pochopili a doufejme, že to pochopí i politici.

Zvýšení byrokracie o 15% za současného premiéra Stoltenberga znamená, že vzrostla tak, že je nyní stejně velká jako ve Velké Britanii, jež má více než dvanáctkrát tolik obyvatel. Existují způsoby méně náročné na byrokracii, aby se provozovaly nezbytné veřejné sociální služby, než dokázala současná vláda za posledních osm let? Je málo platné tvrdit, že nikdy nebylo utráceno více peněz, než nyní, když se ztrácejí v byrokracii a platech pro vedení.

Potřebujeme zaměřování se na důstojnost člověka, právo na svobodné vyjadřování a aktivní potírání monitorovací společnosti, v Norsku tež nazývané „společnosti velkého bratra.“

Dále je třeba uskutečnit princip, podle něhož mají být věci veřejné řešeny na co nejnižší úrovni, a kde je občanům svěřována schopnost a poskytována svoboda v daleko větší míře, než dosud, spravovat vlastní tvorbu hodnot a to pomocí daňovým úlevám a výhodným příležitostem úspory na úkor úvěrů.   

Norský sociálně demokratický ministr financí Sigbjørn Johnsen oznámil, že za 30 let bude takřka jednou tolik Norů starších 67 let, než dnes. Pokud se nepodaří, aby více lidí pracovalo více budou se muset daně do r. 2060 zvýšit o 140 miliard korun. Měli bychom usilovat o společnost, jež podporuje a zastává se příspěvků jednotlivce společenství, společnost, jež odměňuje vůli pracovat a dobrovolnictví a ručí za péči společenství o jednotlivce, přičemž tvrdě potírá a zakročuje proti příživnictví a zneužívání dávek a výhod našeho společenství.

Zdravotnická politika by měla být zaměřována na uživatele, a ne na cenu za jednotku (tedy za pacienta), se zvláštní péčí o nejzranitelnější skupiny a na ty, kteří péči nejvíce potřebují, jako např. decentralizací oddělení, dejme tomu, porodnic. 

Navíc je nutné posílit rodinnou politiku a vycházet z vrozených práv dítěte, flexibilních systémů v pracovním životě a s ohledem na vyživovací břemeno.

Předsedkyně strany Høyre Erna Solbergová prohlásila, že její strana položila základ před deseti lety, tehdy, když vzdělávací politika „změnila směr.“ Připustila jistý pokrok ve výsledcích žáků, nicméně přednesla, že „znalosti matematiky stále nejsou vyšší, než průměrné.“... Ambice ve školství je podle jejích slov třeba povýšit na jinou úroveň.

Je v neposlední řadě zapotřebí sázet na zlepšení podmínek firem s jedním vlastníkem a na podmínek, za které provozují svoji činnost místní podniky, a rovnoběžně s tím snižovat veřejný sektor, jelikož je řada státních podniků špatně obhospodařována. Řešení spočívá částečně v privatizaci, částečně v rozdělení na více podniků, decentralizaci a převedení více pravomocí těm, kteří mají za odpovědnost odvádět práci. To poslední se týče hlavně sektorů zdravotnictví a dopravy.

Kdyby se lidé přestali tolik zajímat o méně významné stránky politiky a začali podrobněji zkoumat hospodářskou politiku, jež byla vedena za levice, tak by snad levice opět dřela, navzdory tomu, že mnozí snad levicově orientovaní ekonomové z oblasti národního hospodářství vystupovali v médiích a pokoušeli se vysvětlit jak funguje daň z majetku a že není důvodu, aby byla odstraněna. Pokud jde o daň z bydlení, jsou k tomu pádné důvody, aby byla zrušena.

Proč platit (daň) za vlastní byt, či dům? Majetkové právo je stvrzeno v ústavě. Pokud někdo splácel úvěr (dlouhodobé hypotéky, které jsou v Norsku běžné zejména pro pořizování bydlení) třeba 30 let, tak nebude platit daň za to, že nemá úvěr jen proto, že si našetřil peníze a vyplatil se (splatil, co dlužil).

Daň z majetku funguje natolik špatně a náhodně, že je načase zrušit jak ji, tak dědičskou daň. Nejbohatší Norové stejně nepocítí, zda budou platit třeba 100 milionů na daňích z majetku, celkově to pro ně nic zásadního neznamená. Ti, kteří to pocítí jsou vlastníci firem s relativně velkým vlastním kapitálem a špatnými výsledky. Kde je třeba čerpat z divident, aby hradili daň z majetku. Časem tyto firmy v následku toho oslabují svůj základ pro další provoz a v návaznosti na to zachovávání pracovních míst. Ta ale v Norsku dost důležité nejsou, alespoň ne natolik, že nevadí, pokud budou obětována na „oltáři závisti.“

Proč danit z něčeho, z čeho byla odváděna daň již předtím? Člověk odvádí daň již z úrokových výnosů. Nejprve firemní daň, pak daň z výnosů, načež je třeba odvést daň z příjmů. A aby toho nebylo málo, je nutné platit za to, že vám zbyly peníze a navíc odvádět daň za to, že máte v bance peníze.

Současný premiér se opakuje jako ohraná deska. „Vývoj se odebírá správným směrem“ se stala standardní odpovědí pokaždé, je-li vláda pod tlakem. Může být namítáno, že si snad běžný Nor neuvědomuje nakolik se má skvělé. Že si nedokážeme dostatečně docenit „nejlepší sociální systém na světě.“ Věci se ale mají tak, že sociální stát má mnoho a zjevných slabin, a kde koalice slíbila zavést pořádek již při prvním sestavení vlady v r. 2005. Nejblížší je asi upozornit na problém chudoby. O 30.000 více dětí, než před nastoupením dnešní vlády před bezmála sedmi lety dnes žije v rodinách považovaných za na norské poměry chudší. Tam se vývoj správným směrem neodebírá. Péče o seniory je další oblastí, kde vláda toho více naslíbila, než plní.

Jsou relativně bohatí po téměř osmi letech pravicové vlády méně bohatí nebo relativně chudí méně chudí? Pamatují voliči ty časy, kdy měla solidarita stále jistý odraz reality? O jakém sociálním zabezpečení že to politici mluví? Je to sociální zabezpečení lidí zneužívajících dávek, či nákladných výhod, které si politici přidělují?

I Švédsku, jemuž byly vyčítány nabubřelé daně a poplatky, se podařilo, aby se jich částečně zbavilo, nebo je alespoň výrazně snížit, tak proč by to nešlo i v Norsku?

Daňoví teroristé, chcete-li politici, jak se jim také říká, údajně měli kupovat řadu badatelů, aby jim poskytovali oporu v jejich snaze předělávat Norsko v „režim poplatků proti klimatickým změnám“. Strana, jež toto prosazuje nejvíce – krajně levicová Sosialistisk Venstreparti – na tom začala záhy dosti prodělávat. 

K tomu máme samozřejmě námět přistěhovalectví ve všech jeho odstínech s celou paletou problémů a výzev, které jsou svou rozsáhlostí kapitola sama pro sebe.

Úloha „vynucované spravedlnosti“ a kolektivních práv zaměstnanců je zastaralá a centrální vyjednávání o platech je brzdou na obnovu a rozvoj, zejména v době velkých krizí. Je to bezproblémové, že odborová organizace LO věnuje miliony jako podporu a mobilizuje za stranu, jež nemá mezi většinou členů podporu? Byť mnozí z členů LO volí nesocialistické strany si LO nárokuje vlastnictví pojmů veřejnost a veřejné. Odborová organizace poskytla při minulých parlamentních volbách Dělnické straně 18 milionů norských korun a slibuje rekordně vysokou podporu i pro nadcházející volby. To podle některých členů hraničí s podvodem, jelikož by se nějaká organizace spíš měla věnovat zájmům svých členů.

Kdy se pravice chopí tématiky milionových prostředků, které si získává sociálně demokratická Dělnická strana pomoci hráčství a odborových svazů a zda je to v pořádku? Je to v pořádku, že Dělnické straně je dovoleno, aby vydělávala na hracích automatech patnáct milionů, když to není dovoleno nikomu jinému?

Je skutečně nutné jakožto ministr být tak angažovaným, že se soukromá letadla stala nutností? Vyčítá se jim, že nemají ponětí o hodnotě peněz a žijí mimo dosah reálního světa bez myšlenky pro to, jestli je to takhle správné. Kdysi byl třeba ministr zahraničí ten, kdo se měl starat o vztahy Norska s jinými zeměmi, současná vláda je ale obviňována za to, že si udělala svým úkolem to, aby se příliš starala o jiné země a aby se do nich vměšovala natolik, že se stala součástí jejich záležitostí, aniž to mělo s Norskem co do činění. Jen ministr poskytuje finanční přísliby a má s sebou „pytel peněz“ na cestách. Kromě toho hradí od r. 1993 prostředky norských daňových poplatníků veškerou cestovní činnost úřadů palestínské samovlády. Netýká se to jen samotného cestovného, nýbrž i hotelů atd., ať cestují kdekoliv po světě. O rozdělování daňových peněz dalším pochybným režimům a organizacím po světě dnes a denně by se dalo sestavit dlouhý seznam.

Zatím se na základě afér delší dobu buduje dojem politiků spojovaných se současnou vládou, jež jen slibuje a vykládá jeden náklad peněz za druhým do projektů a reforem, aniž se tím skutečně něco řeší. Politikové, kteří rozmísťují své kolegy a přátelé do lukrativních pozic, nasazují „své“ lidi též do řídících funkcí státních podniků, přičemž se zříkávají odpovědnost a v těch případech, kde přebírají odpovědnost za nějaký zavrženíhodný stav se nic neděje.

Všichni si mají být rovni, jenže někteří jsou si rovnější: Premiér a náčelník generálního štábu bydlí ke svým ne zrovna malým platům za symbolické nájemné.

V médiích se lze dočíst, že účty za mobilní telefony, a to zejména za přenos dat v cizině, norských poslanců překračují nové rekordy. A poslanci jsou čím dále více překvapeni a šokováni, kdy jim zjištěné skutečnosti někdo vybalí. Nejznámější je týden starý případ ministra průmyslu a obchodu Tronda Giskeho. Podle mnohých je velká hanba, že politikům nejsou známé bezplatné či daleko levnější systémy na komunikaci a nechávají telekomunikační společnosti i nadále stát takto vysávat.

Bývalý ministr financí Per Kleppe hájil své nekritické využívání tzv. modré karty pro služební cesty státních zaměstnanců následujícím v Norsku slavným výrokem: „Vždyť letadla létají tak jako tak!” Nevím ale, jestli je pan Kleppe rád za to, že lidé právě na tento jeho výrok vzpomínají, anebo zda se jeho myšlenky pohybovaly stejným směrem jako dánský básník Piet Hein: ”Je to přání, jež jsem vždy měl, že budu umět mlčet se zpětnou platností!”