Poté, co se počet nahlášených znásilnění v průhěhu uvedené doby zvýšil o 80%, řekl místní policejní ředitel Geir Ove Heir místnímu listu Avisa Nordland, že „máme veškeré důvody k tomu, abychom byli znepokojeni”. Sama policie se přiznává, že “obdržet tři nahlášení na znásilnění za tři týdny je tíživé a tragické.” 

Vzbuzuje to po celém Norsku zlost, frustraci, beznaději a strach. Když se to v Bodø před týdnem stalo předminule, byla pozornost (a soustrast) lidí vystupujících v médiích u pachatele, jenž byl ve všech sdělovacích prostředcích vyzdvihován jako oběť, a to pro údajně přehnané použití donucovacích prostředků. Skutečná oběť se cítila donucena k tomu, aby vystoupila a uvedla na pravou míru, že si tu nebudeme nic nalhávat - je tu jen jeden jediný viník a jedna oběť.

Tenkrát, stejně jako vždy, media znemožnila svobodnou výměnu názorů na toto téma v podobě komentářů čtenářů. To jediné, co umožnila, bylo kliknout na odkaz na podle mnohých nic neříkající Stop znásilněním na Facebooku, kde lidé mohou dát najevo, že se od znásilnění distancují.

Odpověď politiků na rozmáhající se případy znásilnění: zlepšit sexuální výchovu v Norsku, která by se spíše měla jednat o ustanovování si hranic dívek a žen. Vždyť se nesmí ani říkat slovo „cizinec“ a ani jeden novinář se během rozhovorů s politiky nepídil dále po tom, jak hodlají toto prosazovat na školách v cizině, pokud se nejedná o lidi, kteří prošli norským školstvím. Tak jak by to mohli vstřebávat, pokud by se o tom začalo vyučovat na norských školách? Slyšeli jsme „já o voze, a oni o koze“?

Toto je podle kritiků obecně velmi častým, a ještě častěji jediným, řešením politiků, pokud vůbec nějaké navrhují: měla by se zlepšovat výuka v tom či onom. Jako kdyby to mělo být samospasitelné. Podobné vyprazdňování tématu pouhými slovy, která nikam nevedou, lze pozorovat ve všech přistěhovaleckých souvislostech. 

Jedním z norských propagačních hesel při příležitosti Mezinárodního dne žen je letos „Stop znásilněním”. Politici i výbor si myslí, že něco je prohnilé v té společnosti, v níž žijeme: –„Nemůžeme tvrdit, že žijeme v rovnostářské společnosti, dokud se dívky a ženy nebudou cítit na ulici bezpečně.“ Slova patří Kaje Lundové, předsedkyni místního oddílu Socialistické mládeže v Bodø. Dodává, že ”je směšné, že se my ženy bavíme o tom, jaké alarmy na znásilnění fungují lépe.” Spolu s Edel-Marie Hauklandovou, předsedkyní místního mládežnického oddílu Křesťanské lidové strany se přiznává, že se bezpečně necítí. Po vlnách znásilnění jim prý došlo, jak je to zlé. –”Trvalo to, než mi to docvaklo. Dříve se to vždy stávalo někde tak daleko od nás. Najedno se to objevilo tak blízko. Příště může být obětí moje kamarádka, či já samotná”, tvrdí Hauklandová.

Podle jiných zbabělé „intelektuální“ obcházení problémů a zástupné hledání jejich příčin má své oběti. Jsme jimi prý my všichni, kteří přihlížíme tomu, co se děje stále častěji, aniž si někdo troufne říct pravdu. Jak může dívka či žena, kterou někdo přepadne a znásilní, násilníkovi ukazovat jaké má hranice, kde jsou hranice? Jestli by jim to někdo měl ukazovat, tak snad politici svou politikou, a mohli by začínat tou přistěhovaleckou.

-„Mnoho z těch, kteří si něčím takovým prošli, se trápí pocity viny a studu. Dívka či žena má vědět, že to, co se s ní stalo, není v pořádku a musí se ihned nahlásit policii“, tvrdí Hauklandová. –„Zaměřování se na ustanovování si hranic ve školách může tomu bránit, aby cítily vinu a stud.“ Však se proslýchá, že my, prostý lid, cítíme vinu a stud vůči těmto a spoustě jim podobným politikům, kteří mohou prohlašovat něco takového. Spíše by jim měl někdo ustanovit hranice, a současně nejlépe ustanovit hranice pro migraci, jež v Norsku co do problémů doslova láme rekordy.

Zmíněná politička Lundová se domnívá, že pachatele podněcuje až rajcuje fakt, že je mnoho případů odloženo pro nedostatek důkazů. –„Být pachatelem, budu si myslet, že je malá šance toho, že budu odhalen. Navíc to může být pro mě jakožto pachatele inspirující, když se za krátký čas dočtu/dozvím o řadě dalších případů. Tady má samozřejmě policie velkou zodpovědnost. Musí případy vyšetřit co nejrychleji, jak je to jen možné.“

Jenže policie nestíhá pod tíhou jiné práce, a čím více imigrantů do Norska příjede čím rychleji, tím méně budou stíhat, jelikož jsou stále více nuceni se zabývat jejich zločinností. A čím méně těchto případů lidé nahlásí, tím méně vidí další a další oběti, že to má smysl něco nahlašovat, a tak je čím dále více těch, kteří od toho upustí, když si všímají toho, že to nepomohlo jiným. A tak se zvyšuje práh a s tím i počet neevidovaných případů.

Z komentářů, blogů a dalších vyjádření Norů k znásilněním v zemi za poslední léta vyplývá následující: Řekněme si to pěkně od plic: je jasné, že kdyby těmto politikům šlo o blaho a pohodu svých občanů, nepouštěli by do země takové množství přistěhovalců, o nichž nic nevíme. Když k tomu připočteme, že řada jich není schopná (pro jazykové bariéry, kvůli odlišné mentalitě, či z jiných důvodů) s Nory navázat ani běžné (nemusí být milenecké) vztahy, tak jsou problémy s potlačovanou sexualitou nabíledni. Seznamování se a navazování vztahů probíhá na severu těžce a dlouze. Třeba pocházejí z kultur či prostředí, kde je dívka/žena (na světě) jedině (pro jednu jedinou) věc. A když přidáme i to, že je v Norsku velká převaha osamělých mužů, kteří si příjeli jen vydělávat a případné přítelkyně či manželky nechaly doma, tak se nebezpečí spáchání takových i jiných deliktů zvyšuje rapidně.          

Novou tendencí, o níž hovoří norská policie, je na rozdíl od dřívějška to, že se pachatelé a oběti neznají. Znásilnění zahrnující přepadení je pro norskou policii něco nového, a politické strany tím podle kritiků opět dokázaly, že nedokážou reagovat na vývoj ve společnosti. Nemají pro novodobé problémy, jako je přistěhovalectví a rozrůstající se problémy s ním spojené, sebemenší pochopení. Znásilnění bylo jen ve městě Oslo za rok 2011 v porovnání s předchozím rokem dvojnásob. Devadesát procent pachatelů znásilnění s přepadením podobných těm nyní v Bodø bylo jiného než norského etnického původu. Reakce vlády: posílit nabídky kurzů sebeobrany. Až násilně to připomíná odpověď z dnešních místních novin. Poučení? O čem to hovoříte? Snad zvířata chrání své potomky lépe než politici, pokud nějaké mají.

Nemyslete si, že by situace byla o mnoho lepší v jiných městech, než je to, jenž jsem si vybral pro ilustraci. Situace připravuje o svobodu všechny obyvatele, které nemají osobní ochranku. Nadále dusí a znepříjemňuje život těch, kterým tato země patří. Zbytek země se musí obětovat pro ty, kteří si svobodu jen tak berou. Norsko bývávalo bezpečné a klidné, a lidé si přejí tuto bezpečnou zemi zpět. 

Mluví se o tom, že oběti mohou vyvinout tzv. posttraumatický stres, který je může doprovázet po větší část života, nebo se mohou pokusit o sebevraždu. O čem se hovoří již stále méně (nebo-li nanejvýš doma a mezi přáteli, u nichž jste již dopředu jisti, že mají na věc podobné názory a postoje), je to, za kolika případy stojí přistěhovalci a jaký podíl mají na utrpení, jemuž mohly být ušetřeni všichni, kteří se stali přímými oběťmi i my, kteří to jen sledujeme skrze média. Ty údaje jsou nepřívětivé a nehodí se idylickým představám o šťastném soužití – dokonce je roztříští na kousíčky.

Četba nedávno zveřejněné Zprávy o znásilněních Ústřední kriminální policie v Norsku by se podle kritiků v zemi měla stát povinnou. To jo, ale Bože, zakaž, aby se věci nazývaly pravými jmény, ať už v Norsku či kdekoliv jinde. Mohlo by to být nebezpečné, protože by se muselo to, co se nám nelíbí, potírat razantněji, než dosud. A to by byl přece extrémismus, jemuž nemůžeme ani přijít na jméno a jenž u nás nemá místo.