Přes 1,2 milionů Norů se jednoho pátečního večera v r. 2009 dívalo na 7hodinovou orgii milovníků vlaků z Bergenu do Osla, která dobře vystihuje kontrasty přírody a rozmarů počasí. V běžný páteční večer mívá 2. kanál norské veřejnoprávní televize NRK v průměru 33000 diváků. S kamerou natáčející skrze čelní sklo v lokomotivě a z bezpočtu uhlů zevnitř i zvenku, uviděli diváci trať i její okolí tak, jak ji nikdy předtím neviděli. Zatímco vlak projížděl 182 tunely, byl vysílán archivní materiál z historie trati.

Ve dnech 16.-22.6.2011 vysílala NRK přes satelit a řídila z kontrolní místnosti celou cestu Hurtigruty jako nejdelší přímý přenos v dějinách Norska. Nápady neznaly hranic a nálada entusiasmem, radostí a buzením citů a vzpomínek připomínala tu o norském státním svátku 17. května. Lidé ukazovali, co v nich je: Na přístavech, ale i v přírodě podél trasy stály místní soubory zpěváků, hudebníků i hudební tělesa a mažoretky. Místní sbory se předváděly přehlídkami lidových tanců. Lidé s vlajkami vykřikovali svou radost a skandovali jméno svého města či vesnice a různými kousky vzdávali hold Norsku, svým milým i Hurtigrutě.

Okolo pluly lodičky řádových občanů i lidé na vodních lyžích doprovázející Hurtigrutu. Našli se i převlečení lidé, jeden dokonce za smrtku s kosou a starodávným, již ikonickým rybářským pršipláštem s kloboučkem, čekající na svou příští obět. Lidé mávali transparenty a látkami popsanými různými vzkazy, třeba slovy, že požádají svou milovanou o ruku, nebo „vyndej z mrazáku tři kila ryb“, „mámo pomoz mi“ atd. Byli si dobře vědomi a  věřili, že se nejspíše dostanou na TV, někteří ale svými loděmi křížili až nebezpečně blízko Hurtigruty, která potřebuje tři vlastní délky - 123x3 m - na to, aby zastavila.

Cesta jednou z 11 lodí plujících pod jménem Hurtigruta je pokaždé, za každého počasí a všech okolností bohatý zážitek. Říká se, že člověk neviděl Norsko,aniž cestoval podél pobřeží Hurtigrutou. Jde o jedinečnou cestu norským zeměpisem, přírodními druhy i životem a dějinami pobřežního obyvatelstva.

Můžete se nechat naplnit dokonalým pokojem, když uvidíte „věčné“ – tedy půlnoční – slunce, které stoupá nad poněkud nadpřirozené hory, jak říkají Norové, „trolí“ atmosféře za bílých noci. Můžete se nechat ohromit hlubokým, téměř zbožným pocitem, když o chladné a temné zimní noci stojíte na palubě a vzhlížíte k nebi, kde záře rozepíná svou obrovskou plápolající „vlajku“, zatímco měsíc „rozsévá“ po moři „stříbro“.

A pod tím mocným nebem uvidíte mrňavá světýlka, která blikají – životní znamení lidí, kteří bydlí na výběžcích a výspách, na ostrůvcích a pod tak strmými horami, že se divíte, že se pod nimi najde ještě místo pro lidské osídlení. Odedávna pro tyto lidi znamená Hurtigruta životní nerv a připomínku, že nebydlí až tak odlehle. Podél norského pobřeží na těchto lodích se cestuje od r. 1893 a cesta ze západonorského Bergenu do Kirkenesu u norsko-ruských hranic trvá pět a půl dne.

Jen několik Američanů se před pár lety cítilo natolik podvedených, že žalovali společnost Hurtigrutu za to, že po příjezdu do Norska zjistili, že Norové mají jen jedno slunce, a ne dvě - jedno přes den a jedno půlnoční - tak, jak jim v Státech slibovali.

Lze si představit, že spousta lidí sedí v oblíbeném křesle, zatímco pletou, palečkují či vyšívají a přitom sledují tento program a vžívají se do toho, že v tom vlaku také sedí, stejně jako ti lidé, které nám představují potulné kamery.

Takové programy se musí např. mnoha Japoncům a jiným národům zvyklým na poněkud vyšší tempo jevit velmi svérázně, jako přímo školní příklad pomalé televize a pomalého života. Obliba Norů v náklonnosti k jistým programům se pravděpodobně dost liší od obliby jiných národů.

V loňském srpnu se 1,3 milionů Norů dívalo na 10hodinovou plavbu usedlou dámou - lodí Victoria - z 1882 po 100 km dlouhém telemarkském kanálu ze Skienu do Dalenu. Jedním zdymadlem za druhým a podél trasy shluky lidí podobnými způsoby vítajících a dokreslující vyprávění o 120leté historii kanálu.

Pak se vrátilo k tématu, o němž se ještě mluví: železnici: Těsně před začátkem nového roku 1,1 milionů diváků doprovodilo vlak, když norská státní televize NRK program vysílala a zopakovala tak dřívější úspěch předchozích dlouhých cestovních dokumentů. Nicméně na rozdíl od předchozích návazujících vysílání tentokrát nešlo o přímé vysílání z cesty vlakem protínajícím polární kruh, nýbrž o upravené záznamy. Přesto se ani centimetr 730 km dlouhé cesty trvající 9 hodin a 50 minut během střihu neztratil.

Namísto toho jsou to čtyři cesty vlakem – jeden za každé roční období – které jsou „sešity“ do jednoho souvislého programu, kde se cestou navzájem střídají zima, jaro, léto a podzim. Koordinace záznamů byla náročná a všechny přechody musely být upraveny. Rozhovory s cestujícími a pracovníky ve vlacích, protnuté četnými poutavými příběhy, byly proloženy „průvodcovskými“ údaji o trati a místech podél ní.

Cestu po nejdelší norské trati, která byla několikrát spolu s cestami po mnoha ostatních norských tratí zahraničními listy a časopisy prohlášena za jednu z nejkrásnějších na světě, neabsoloval nejeden Nor. Mnozí jich se chlubí tím, že již byli v mnoha exotických zemích, zato zde ještě ne, a smyslem programu mělo být i navnadění takových lidí k uskutečnění této výpravy.

Loni byly na nordlandské dráze nasazeny nové vagóny maďarské výroby nahrazující dlouhodobě nejstarší soupravy, které v Norsku jezdily jako pravidelné spoje. Mnohým se ulevilo a letité stěžování si na to, proč nejsou lidé v severním Norsku hodní vlakům na úrovni těch, co v 90. letech nasadili na některých spojích v jižním Norsku, byť tam též ještě jezdí i takřka muzejní soupravy. K těm bývalým patřil i přestavěný vagón s nevšedním interiérem se sedadly „křeslovitého“ typu a k uličce závěsy, které se daly v zájmu většího soukromí zatáhnout. Alespoň sloužily, což se nedalo říct o mnoha jiných soupravách, které byly nasazeny, vyřazeny z provozu a tak dále kolem dokola, údajně proto, že nesnesly norské poměry.  

5000 sovětských válečných zajatců stavělo část trati, jež vede oblastí Rana. Mnoho Norů se od roku 1962, kdy trať končí v Bodø nasazovalo o prodloužení trati tam, kam podle plánů hitlerovského Německa měla vést – tedy až do Kirkenesu u norsko-ruských hranic s možnými vedlejšími tratěmi do Harstadu a Tromsø. Vypadá to, že začátkem 90. let minulé století politici dali záměry k ledu. A to navzdory rostoucímu počtu obyvatel, více cestovnímu ruchu a většímu objemu nákladní přepravy, která se nyní uskutečňuje na podle mnohých nepříliš kvalitních a klikatých silnicích, nebezpečných zvlášť v zimě.

Záměry skončily podobně jako mnoho dalších, jako např. nové tratě pro rychlovlaky v jižním Norsku, v šuplíku. Ani na zlepšení dlouhodobě zoufalého stavu spojů kolem Osla, kde jsou pořád poruchy uzemnění a signálů a kde se lidé mačkají v neustál zpožděných vlacích, se dosud nezmohli na víc, než na tahanice. Norsko je protáhlou zemí, což - myslí si lidé i v těch řidčeji osídlených oblastech země – zavazuje k investicím i tam, neboť i oni jsou daňovými poplatníky a mají zakrňování infrastruktury dost. Nejnovější čerstvý závan v myšlení byl návrh na propojení Ruska s Norskem zejména kvůli pohodlnějšímu vývozu ryb přes Botnický záliv podmořským tunelem na nejužším místě Botnického zálivu přes finskou Vaasu a švédské Umeå, což také nejspíše zůstane vzdušný zámek, čas od času pěkný na připomínání možností, ale také nic více.

O moc reálnější to možná nebude, ale Norsko se s Indií dělí o prvenství – alespoň podle vyhlášení ceny „Oscara“ cestovního ruchu World Travel Awards. Norům ne zcela neznámá loď plující mezi Oslem a dánskou Kodaní je provozována podle poroty nejlejpším trajektovým rejdařstvím na světě – Norwegian Cruise Line. Ta však není vlastněna Nory, nýbrž malajskými a americkými investory. Podniknete-li cestu do Indie či plavbu touto lodí, u části Norů známá jako „pijácká“, tedy budete mít zážitky světové špičky...