Minulý týden byla v českých médiích zveřejněná zpráva o záměru EU prosadit 40% žen ve vedení velkých firem. Aniž zaznělo na zasedání EU slůvko o Norsku, snad jej měli právě za vzor. 40% členů správních rad v těch společnostech, které odpovídají s.r.o. v ČR, jsou ženy. V roce 2002 bylo v Norsku pouze 7,1% členů jmenovaných do správních rad firem, obchodovaných na burze, ženy.
V akciových společnostech ženy tvoří 17% členů správních rad. Vynucením nového zákona bylo nutné mnoho mužů z těchto rad nahradit. Tito muži v mnoha případech s firmami spolupracovali a byli v nich třeba 20-30 let. Norský zákon o správních radách ale zároveň požaduje, aby členové těchto rad měli relevantní zkušenosti a v některých sektorech je nanejvýš složité najít ženy s odbornými zkušenostmi.
Pod výhrůžkou propuštění správních rad musel každý z 463 podniků, které byly obchodované na burze, splnit povinnou kvótu. Několik let dobrovolného režimu totiž nevedlo k vzrůstu počtu žen ve správních radách. Do lhůty pro zavedení nové kvóty ale zákon nesplnilo jen několik málo firem a jejich zavedení se setkávalo s překvapivě málo protesty či diskusemi. Že by někdo autorům zákona vmetl do tváře, co si o něm myslí, to tedy ani náhodou a to doteď ještě ne.
Tehdejší středolevá norská vláda tímto zákonem usilovala dle svých prohlášení nejen o rovnost pohlaví, ale údajně také o myšlenku, že je ekonomicky výhodné využívat plně nadání žen a že je pomoci výzkumů dokázáno, že podniky s vyšším podílem žen ve vedení jsou úspěšnější, dynamičtější, intuitivnější a inovativnější. Ženy jsou prý modernější ve svém myšlení a tolik se nebrání novým nápadům. Kromě zvýšení hospodářského růstu (rozrůzněnost prý plodí bohatství) by to mohlo napomáhat při řešení problémů stárnutí obyvatelstva a důchodové rovnováhy.
Tempo dobrovolných změn mezitím zvýšila řada norských žen, jež se zhostily úkolu umožnit ženám plnohodnotné zapojení se do procesu vyrovnávání rozdílů v počtech žen ve vedení všude ve společnosti. Jednou z nich je Benja Stig Fagerlandová, která za dva roky realizovala menší zázrak s vytvářením projektů, jak prosazovat ženy. Nevěřila v systém kvót, nýbrž v to, že se každý musí prosadit na základě svých kvalit, nikoliv pohlaví. Zjistila, že nešlo jen o otázku kompetentnosti, nýbrž o nadání a do velké míry také o to, jak se ženy umí „prodávat“ na trhu práce: A tak je velmi důležité, co ředitelům řeknete, když jste na pohovoru a máte jen chvilku. To ženy vždy neumějí a musejí se to naučit. Projít výcvikem musí podle Fagerlandové také, pokud jde o přípravu na drsné podmínky ve vedení: Ženám prý často selže odvaha, narazí-li na odpor a cítí-li se nepochopené. Musí si „vybudovat“ hroší kůži.
Fagerlandová má výhodu v tom, že Norsko je obecně považováno za velmi přátelské a vnímavé prostředí nejen mezi zaměstnavateli, pokud jde o postavení a úlohy žen ve společnosti a dodnes ji podporují i média. Získala cenu Evropského institutu pro rovnost žen a mužů (EIGE), jež ji prohlásil za jednu z nejvíce inspirujících a nadaných žen v současné Evropě a má v mezinárodních fórech status jako „hospodářský guru“ a poradkyně, pokud jde o téma ženy a vedení. Je přesvědčená o tom, že rostoucí hospodářská moc žen navždy změní způsob, jakým se v podnikání myslí. Mnoho delegací cestuje do Norska, aby se dozvědělo více o zkušenostech Norska na tomto poli. Navíc asi 1/3 norského rozpočtu na finanční pomoc rozvojovým zemím jde na projekty, které mají za cíl podporovat ženy a zrovnoprávnění.
Okolo 90% dětí ve věku 1-5 let navštěvuje mateřskou školu. Vlády léta slibují plné pokrytí, to ale stále není na dosah. Od 1.1.2009 má každé dítě, které se narodilo v Norsku právo na místo v mateřské školce, pokud bude mít dítě své 1. narozeniny do konce srpna toho roku, na který rodiče žádají o místo ve školce. Děti, které se narodily od září dále mají nárok na místo ve školce od srpna v nadcházejícím roce. Proto se hodně rodičů snaží do této lhůty vejít a je úsměvné dívat se a poslouchat jak se média každý rok této snaze věnují.
Rodiče bez místa ve školce se pro své ratolesti musí – nemohou-li s nimi být sami doma – spokojit s chůvami, jež pracují načerno a účtují si až 6000 norských korun za měsíc za dítě, což je více než dvojnásobek ceny místa ve školce (ta je regulována stropem). Některé chůvy hlídají až deset dětí bez větší jistoty pro rodiče, jež jim své děti svěřují. Zákonné, zaevidované chůvy téměř nejsou. V minulých desetiletích byla situace ještě horší. Na chůvy mají spíše bohatší lidé, a mnoho žen ve vedoucích pozicích se také přiznává, že bez chůvy by práci ve vedoucí pozici těžko zvládaly nebo vůbec nezvládaly.
Rodičovský příspěvek je dávkou poskytovanou v souvislosti s porodem či adopcí. Pokud matka a/nebo otec dítěte měl práci v šesti z posledních deseti měsíců před rodičovskou dovolenou, mají právo na rodičovskou dovolenou přičemž pobírají plný plat po dobu 47 týdnů, případně mohou pobírat 80% platu po dobu 57 týdnů. Část této rodičovské dovolené je vyhrazena otci. Říká se jí otcovská kvóta. Odpadne, nevyužije-li se a vyplácená částka je nastavena podle příjmu.
Kromě toho existuje tzv. kontantstøtte – čili v překladu podpora v hotovosti -, jež je určená pro děti od jednoho do dovršených dvou let, jež nechodí do veřejných školek nebo tráví tam méně, než 20 hodin týdně. Účelem toho bylo to, aby si rodiče mohli vybrat zda někdo z nich zůstane více či méně s dítětem (dětmi) doma. Podle kritiků ale toto výrazně ztěžuje integraci přistěhovalkyň.
Navíc je do 18 let dítěte vyplácen běžný příspěvek na dítě.
Byť jsou ženy s muži formálně zrovnoprávněné, stále na ně ale částečně spadá hlavní podíl, částečně samy dávají přednost úkolům a pracovním návykům spojeným s péčí a prací v domácnosti a to t.č. o 50% více, než spadá na muže. Nicméně norští muži tráví ve srovnání s 70. léty nyní více času prací v domácnosti. Tenkrát tím ženy trávily přes 3krát více času, než muži. Stále ale platí, že v mnoha zaměstnáních vysoce převažují ženy a tato zaměstnání přinášejí nižší prestiž i platy. Průměrný měsíční plat žen je 85% platu mužů. Rozdíly jsou mezi věkovými skupinami, sektory a v závislosti na vzdělání velké. 14% norských mužů a 41% žen pracuje na částečný úvazek. Mnozí, a to zejména mezi ženami, to dělají velmi neradi ale v mnoha případech jim kvůli zaměstnavateli nic jiného nezbývá.
