Dobrovolníci, kteří zachránili životy mladých plavajících pryč od ostrůvku Utøya, vyzvedávali vážně raněné na ostrůvku a postarali se o to, aby se útvar rychleho nasazení policie dostal na ostrůvek, se podivuje nad zdlouhavostí a loudavostí policie i zdravotního personálu. Právě nasazení dobrovolníků se stalo rozhodujícím pro to, aby obětí nebylo nakonec ještě více. Množství soukromých lodí plulo kyvadlově mezi ostrůvkem a místem u břehu jezera, kde hosté kempingu pomáhali s první pomocí, dekami a útěchou. Helge Wettre, jeden z dobrovolníků, prohlásil, že když připlula policie ve své mrňavé lodi, plulo okolo několik větších lodí, jež si také mohli obstarat. Další dobrovolníci si zaznamenávali špatnou komunikaci a nedorozumění mezi policisty a zdánlivě bezdůvodně čekající sanitky na špatném místě.

Předseda národní skupiny na podporu přeživším a jejich blízkým Trond Blattmann se domnívá, že zdravotnictví, pokud jde o návaznou psychosociální práci s těmi, jichž se útoky tak či onak dotknuly, selhalo „na celé čáře”. Podle něho schází nejen ve zdravotnictví pochopení pro to, co se stalo a co je třeba udělat. Přál by si takové zdravotnictví, jež „samo naváže kontakt s traumatizovanými přeživšími a jejich blízkými." Mnohým se nedostalo pomoci a některé okresy již ukončily či se chystají ukončit program na pomoc. Mezi okresy jsou značné rozdíly v úrovni a kvalitě poskytované péče. Některým okresům úřady uvolnily peníze, aniž by byly využity na pomoc pozůstalým a jejich blízkým, jimž zákon ukládá povinnost pomoci. Kritici je ale obviňují za remcání i za to, že smrt svých dětí stavějí nad jiná úmrtí, k nimž dochází dnes a denně.

Zatímco kontrolní výbor norského parlamentu, vedený současnou opozicí, chce rozdělovat zodpovědnost za selhání konkrétním osobám, jde předsedkyni Komise 22. července Alexandře Bech Gjørvové hlavně o poučení se z chyb. Podle jejích slov „netrpělivě touží po zřetelných projevech vůle ke změnám a po konkrétních plánech na rozvoj na napravení zranitelnosti." Stejně jako při prezentaci zprávy Komise se i nyní vyhýbala odpovědi na otázku, zda vláda a úřady ve skutečnosti věděly o bezpečnostních mezerách. Ani se jí nechce udělat z Ministerstva spravedlnosti hlavního zodpovědného z toho, co během policejní operace ztroskotalo. Tato zodpovědnost je podle Gjørvové rozdělená mezi všemi úrovněmi od jednotlivce po vedení. Podle ní existovaly kvalitní plány, jenže jejich uplatnění přišlo zkrátka. Také by se mělo konečně začít uznávat riziko: „Mnozí si v hloubi duše neumí představit, že by se to mohlo stat, byť intelekt říká opak."

Mnozi poukazují na nešťastnou skutečnost, jež může vysvětlit zproštění rozdělení zodpovědnosti: jsou to vazby mezi Gjørvovou a jejími přáteli na ministerstvech a jinde v politickém životě za natolik kompletní tragédii. Pro mnoho z komentujících Norů je to tak, že nejde o buď poučení nebo převzetí zodpovědnosti, neboť pouze umístěním zodpovědnosti nastane poučení.

V diskusi o bezpečnosti nemohou ani peníze ani vládnutí napravit ono kulturní selhání, které vytvořilo tohoto pachatele. Diskuse o extremismu společnost prohrává, poněvadž se ztratí ve shonu za měřitelnými cíli nových opatření pro bezpečnost. Přitom žádný kolektiv, žádný výbor, žádná pracovní skupina nebude nikdy lepší, než jsou ti členové, kteří v ní jsou. Z nepochopené loajality nikdo nevyhlašoval poplach, i když o nedostatcích a o chybějící implementaci již hodně dlouho věděli.

Profesor Paul Otto Brunstad se v deníku Vårt Land vyjadřuje o vadných postojích a kultuře, které selhaly 22.7.2011 a které jsou tvarovány ve školství, které nepěstuje kreativitu a samostatnost. Mj. uvádí, že mají-li útoky vést ke změnám postojů, kultury a ve vedení od premiéra přes ministerstva a úřady až po řádného občana, musíme se ptát, zda je něco na tom způsobu, jakým vychováváme, odchováváme a vytváříme lidi v naší společnosti, co funguje ve šťastných chvílích, ale selže, když zasáhne krize. Chce to lidi zralé a samostatné. Kdyby měli takoví lidé pracovat za větší volnosti jednání v nějakém novém centru pohotovosti s velkou úderní silou technicky i hmotně, to vše může být rychle vyřazeno ze hry bez těch správných lidských vlastností.

Nestačí ani detailnější řízení ani vedoucí typy, jež jsou schopnější jednat. Kde je ta společnost, která klade důraz na vyšší schopnosti jako umění představivosti a fantazie spolu s iniciativou na řešení problémů? V tom hraje vzdělávací systém důležitou úlohu. Jak rozvíjet lidské zdroje, o tom se při vysvětlování premiéra a ministryně spravedlnosti zmiňovali pramálo. Dobrovolnost, vůle a schopnost se zavázat a ujímat úkolů byly rozhodující.

Útoky prorazily okno, které nám daly jedinečnou šanci, abychom si všimli jiných stránek lidské součinnosti v komplexních situacích. Vyžaduje to typy méně konformní, samostatnější, s vlastním názorem, pohybující se mimo zónu pohodlí jiných lidí.  

Logika politických skandálů ale hovoří o tom, že je to zřídkakdy první hřích, který je politický ničivý, nýbrž pokusy zastírat ho a krýt. V tomto případě to byly pokusy policie a byrokratů ztlumit pochybení a nedostatky výroky. To vedlo k tomu, že vláda spáchala osudný hřích, že lživě informovala parlament. Neschopnost policie vyhodnotit sebe samu byla příčinou toho, že musela odstoupit. Ale byla to vědomá lež, nebo jen jakási místní varianta politiky malé země Bushových a Blairových vyprávění o zbraních hromadného ničení v Iráku?

Vždyť ti dva jenom říkali, že se o zbraních dozvěděli od svých byrokratů a špionů. Jakožto vedoucí selhali tím, že nebyli k vyhodnocením, motivům a schopnostem svých podřízených kritičtější. Norská tzv. červenozelená vláda, spolu s předchozími konzervativními vládami, se prý více zajímali o nejrůznější reformy, než o ochranu společnosti, a to navzdory tomu, že policie a soudnictví jsou tradičními tématy (snad hlavně) nesocialistických vlád. Protože je Norsko tradičně velmi pokojným zákoutím, tak asi snad počítali s tím, že se to vyřeší samo od sebe, čili že to zkrátka nějak dopadne.

Zatímco myš řve, slon to může brát s přezíravým nadhledem. Norové by mohli skrze média, jestli budou angažovanější a hlavně odvážnější, než tomu bylo dosud, nechat prověřit kterou vládou začal útlum policie, která vláda šetřila více a která naopak uvolnila nejvíce prostředků.

Když to ještě neudělala Komise 22. července, tak snad nikdo neodhalí, zda probíhalo soustavné politické objednávání si informací a prohlášení veřejnosti tak, jak to za daných okolností vyhovovalo vládě. Dále, zda se celou dobu konalo zkrášlování skutečnosti a kdo měl za to zodpovědnost. Dělo se to na nejvyšších místech u policie nebo u Ministerstva spravedlnosti? Byl to někdo, kdo se bál vyslovování pravdy a v tom případě kdo?

Pojem změna postojů je v Norsku doma jako málokde jinde. Většinou je používán na těch mnoho lidí, kteří nemají v otázkách kolem přistěhovalectví a „nového Norska“ politicky korektní názory. Proto téměř ztratil svůj náplň a vážnost a je málo vhodný na nějakou změnu. Také proto na něj teď, když je oheň na střeše, slyší málokdo.