Ano, proč ne? Mimo jiné proto, že Norsko získalo svoji nezávislost od poslední unie, jíž bylo členem, až v roce 1905 a málokomu se chce vrátit k podobnému systému. Už to slůvko „unie“ nezní v Norsku dobře. Norům jsou klíčové body týkající se smyslu, filozofie a směřování tzv. evropské integrace do velké míry cizí, neboť norské dějiny vypadají dosti odlišně. Norský národ se rozvíjel samostatněji a jednak Norové, tak i Norsko jako stát jsou historicky vzato zvyklí si vystačit sami a spoléhat se a starat se o sebe. Proto také Norové mají ke státu bližší vztah jako ke vlastní záležitosti. Norsko vždy bylo do velké míry soběstačné. Malé poměry a blízkost mezi lidem a mocí napomáhaly důvěře. Navíc se Norové nespoléhají na to, že nějakou funkci v EU bude zastávat člověk, který zemi a daným poměrům nerozumí ani je nezná, natož na to, že takoví lidé budou o Norsku spolurozhodovat.

Pro mnoho Norů se zdají být už karty rozdány a horko těžko by se dalo vstupem do EU unii zevnitř změnit, byť je v ní mnoho dalších malých zemí. EU je prý jako košile, která se vyrábí jen v jedné velikosti – některým bude příliš velká, jiným ale příliš těsná. Údajně ohavné demagogické chvástání, samochvála a arogance mnoha představitelů EU, neochota k ústupkům a zohledňování specifických potřeb jednotlivých zemí a ke komunikaci s obyčejnými lidmi jsou pro Nory dostatečnými podněty k tomu, co si mají o EU myslet. Pod pojmem spojenectví a jednota si EU prý představuje podbízivý souhlas se svými postoji. EU káže, jak se chovat. Podle mnoha Norů se takto chová despotický otec, který hrubě přikazuje i trestá. Pokorně se musí povstávat v předpokoji jednací místnosti EU a mlčky vyslechnout, co si máme myslet.

Norové EU vytýkají, že nejsou zohledňovány odlišné zájmy, potřeby a podmínky jižních, severních, západních i východních zemí. Např. podnebí je zcela odlišné, a právě kvůli tomu má země jako je Norsko specifické problémy např. se zranitelným zemědělstvím, jež je důležitější, než se může podle HDP a jiných ukazatelů zdát.

V Norsku musíte hledat velice dlouho, abyste narazili na někoho, kdo vidí EU jako nějaký vzor s vyššími standardy a cíli, kde vládne větší pořádek, průhlednost toků peněz a zájmů, kde věci fungují lépe, rychleji, na vyšší úrovni, nebo jako bič na místní politiky. Ono to podle Norů totiž vůbec není tak jednoznačné. Neslyšel jsem, že by někdo argumentoval a obhajoval nějaká opatření či zákony tak, že když jsou tak nastaveny v EU, měly by tomu tak být i v Norsku. Naopak si Norové myslí, že země je v lecčems lepší, přísnější, a proto solidnější, než EU jako celek, přičemž si uvědomují nedostatky v EU, údajně třeba pokud jde o práva spotřebitelů, o bezpečnost potravin, zdraví zvířat atd.

V málokteré evropské zemi je rozšířenější přesvědčení o tom, že hlas země má větší váhu a prestiž a je vnímán jinak a lépe mimo EU, než vevnitř organizace, jež dle Norů příliš rozmělňuje hlasy, potřeby, přání či jiné věci, jež jsou často pro jednotlivé země specifické. Nezávislejší statut Norska ze země činí neutrálnějšího hráče také pro země mimo EU. Právě proto je prý Norsko atraktivní jakožto místo konání nejrůznějších jednání, a to hlavně mírových, jako např. mezi Izraelci a Palestinci a v těchto dnech mezi povstalci FARC a kolumbijskou vládou.

Ovšem i v Norsku je propast mezi stanovisky politiků a lidu, postoj k přistěhovalectví je jeden příklad za vše. Zdá se, že maření výkonu vůle lidu je spíše odpustitelné, když se to děje “blíže lidem”, než v kolosu byrokratické mašinérie, kde se pohybují lidé, o které nestojíte, abyste se s nimi seznámili. Norsko je protáhlou zemí s velkými vzdálenostmi. Jestli je Oslo politicky daleko, což teprve takový Brusel? Kdyby to bylo tak, že jedná rovný s rovným, bylo by to něco jiného, ale ten nepoměr sil a jejich násilnické prosazování odrazuje. Jestli je mnoha lidem norský premiér Stoltenberg loutkou, co by pak bylo „vydání“ celé země na pospas tlupě takových lidí a jim podobným, s nimiž se nemohou Norové ztotožňovat ani trochu?