Jen několik hodin poté, co bylo oznámeno, že byla Evropské unii udělena Nobelova cena za mír, zažila norská organizace Nei til EU – Ne EU – zcela jiné tempo příchazejících žádostí o členství, než v obyčejných dnech. Podle výroku předsedy organizace Jens Kihl na zpravodajském serveru Abcnyheter.no přibývá těch, jež do Nei til EU volají a píšou, aby zprostředkovávali svou frustraci z této "blbosti", jak to nazval Kihl.
Představitelé EU se div neuslintali blahem přelichotivým rozhodnutím výboru, jež měl stvrdit drahocennost EU. Její nadšenou tváří navenek alespoň pro některé Nory je současný tajemník Evropské rady (neplést s EU), bývalý premiér, člen sociálně demokratické strany Torbjørn Jagland. Zatímco rekordních 84% Norů se staví proti členství. Jagland v jednom výroku označoval EU jako "nejvyšší formu civilizace". To je tvrzení tak daleko od toho, co kdy o EU prohlásil jakýkoliv Nor, že to muselo vyvolat pozdvižení a povyk, že takový člověk je vůbec z Norska. Dodnes tu téměř nikdo EU neměl příliš v lásce.
Norové považují rozhodnutí o udělení Nobelovy ceny Evropské unii za samolibost a sebekorunovaci a mnozí míní, že takový krok je zcela neslučitelný se závětí Alfreda Nobela, avšak asi se náramně hodí k Jaglandově vlastní politické závěti.
Těsně před sdělením jména toho, kdo byl letos laureátem Nobelovy ceny, prohlásil tajemník výboru Geir Lundestad, že "kontroverze ceně jen prospěje". Udělení ceny je podle reakcí Norů ale více než kontroverzní. Podle komentářů je to jak trapné, tak znepokojivé. Trapné proto, že do té míry odráží jak Jaglandovy, tak Lundestadovy osobní politické priority, znepokojivé proto, že je v rozporu s Nobelovou závětí a celkově na hraně.
Podle závěti má být cena udělena osobě (později vyloženo tak, že se to vztahuje i na organizaci nebo kolektivní snaze), jež se relativně nedávno nejvíce "zasloužila o sbratřování nebo uklidňování vojenských aktivit, stejně jako organizování a šíření mírových poselství".
V rozporu s tím jsou ale údajně blahodárné účinky EU, jimiž Nobelův výbor udělení odůvodňuje, jež byly realizovány především již v 50. a 60. letech 20. století. Evropská unie jako taková se začínala rýsovat až někdy kolem r. 1993. A po celou tuto dobu, až do dneška, byla téměř všechna opatření zaměřena na standardizaci podmínek jednotného trhu v Evropě.
Velmi málo z činností EU se orientovalo na vojenské otázky nebo přímo mírotvorné iniciativy a akce v duchu Alfreda Nobela. Téměř vše, čím se EU v průběhu posledních 20 let zabývá, má za cíl rozvíjení orgánů a mechanismů pro svou ideologii, která spočívá v nucené politicko-ekonomické integraci seshora dolů. A to nikoliv jako mírový projekt, ale jako předpokládanou a domnělou nutnost, aby EU mohla působit efektivněji v konkurenci s USA, Čínou a dalšími "asijskými tygry" a zbytkem světa.
V tomto kontextu bylo přijato rozhodnutí zavést společnou měnu. Zpětným pohledem, a to stále zřetelněji, bylo prokázáno, že zavedení eurozóny přispělo více k negativním sociálním a politickým důsledkům, než aby mělo finanční přínosy. Za posledních dvacet let byla historie EU historií nucené standardizace ze strany velkých zemí EU a Evropské komise. Hlavní důsledky činnosti EU jsou pro několik členských států hluboce rozdělující a konfliktní, a to jak v rámci jednotlivých zemí, tak vůči politicko-byrokratickému řízení EU.
Byť byl dosavadní vztah Norska k EU proměnlivý, nesourodý a nesoustavný, je toto udělení dalším důsledným krokem směrem k vyhraněné politizaci významu a funkce ceny. Zatímco udělení ceny Baracku Obamovi bylo pro mnohé "jen" legrační, je pochybné, zda si lidé v ulicích a pod mosty v Řecku a Španělsku myslí totéž o udělení tentokrát. Účinky mírotvorných iniciativ EU na záchranu eura ale zdaleka neskončily.
Ale jak každý ví, tak nezáleží na tom, co si o udělení ceny myslí lidé mimo místo zasedání Nobelova výboru. Jedná se o výsostnou záležitost mezi Alfredem Nobelem a výborem. A jak jsme již mohli vidět, má alespoň jedna ze stran na "kontroverze" nějaký velmi vysoký práh. Navíc zde jde pouze o nějakou cenu! A k tomu pan Nobel zemřel již dávno.
Torbjørn Jagland po celou dobu svého politického života co nejdychtivěji usiloval o norské ano EU. Nakonec se mu to přece jen podařilo – alespoň svým způsobem. A tím se "ano EU" stanou nejdůležitějšími slovy v jeho politické závěti. Udělení je kritizováno jako jeho soukromý kšeft a podle norského listu Aftenposten se ho podařilo prosadit prý hlavně proto, že nejvýraznější členka výboru Ågot Valleová, jež byla proti udělení EU, byla v době hlasování nepřítomná z důvodu nemoci. Spekuluje se o jakémsi puči a pomstě hrstky zastánců členství Norska v EU proti odpůrcům. Není to napoprvé, že se Jagland a pár dalších ve výboru o toto pokusili, a teď, když byla ona členka nepřítomná, se chopili příležitosti.
