Právě vyšly zprávy, které vrhají světlo na právě tyto aspekty. Norský Státní úřad pro informační a komunikační technologie zveřejnil před několika dny znepokojivý rozbor čím dál větší zatajování informací kolem politických procesů. Zatajování dokumentů dosáhlo za současné vlády zcela nových rozměrů. Norsko tím bylo „obohaceno“ o nový druh spravování veřejných záležitostí, které vede k méně otevřenosti, méně diskusí a méně účasti od všech, než od vlády samotné. Tzv. spisy R jsou odjímány veřejnosti po dobu 30 let.

Správa konstatuje, že se čím dál více schyluje k oznamování veřejných záležitostí pryč od světel demokracie, do temných komor, takřka do podzemí.

Před létem vládní strany svými hlasy přispěly ke neschválení návrhu ústavního výboru norského parlamentu na zakotvení lokální demokracie v ústavě. Norsko je nyní v Evropě takřka samo v tom, aby neuznávalo v ústavě místní samovládu. V květnu ministryně zdravotnictví předložila návrh na změnu zákona na ochranu psychicky nemocných – tzv. Breivikův zákon.

Nejzávažnější návrh spočívá v tom, že lékař, tedy osoba bez právní kompetence, usnesl rozhodnutí o držení někoho pod zámkem pokaždé až šest měsíců s neomezenými možnostmi toto rozhodnutí prodloužit a to aniž by byla dotyčná osoba považována za nebezpečnou. Tady dává vláda základní ohledy na právní jistoty stranou. Budeme-li trestat záměry a úmysly budou tyto jistoty podkopávány ještě více.

Moc se začíná hutněji soustřeďovat kolem osoby premiéra a jeho nejbližších poradců, což demokracii rozežírá zevnitř. Ministr bez portfeje manévruje mimo ministerstva a napříč zavedenými trasami a rutinami pro rozhodování. Parlament je stále častěji vynecháván v důležitých rozhodovacích procesech, přičemž zvýšené užívání zatajovaných dokumentů zahaluje kdo činí jaká rozhodnutí a na základě jakých informací.

Vláda tvrdí, že chce vytvořit více demokracie a otevřenosti. Patří to k prvním prohlášením, která následovala hned po útocích. Je ale snadno doložit, že chybí vůle. Zvýšená kontrola a více monitorování jsou užívány na to, aby byla vytvořena iluze bezpečného a silného státu, který se o své obyvatele upřímně stará. Toto je ale ve skutečnosti náhražka cílevědomé politické vůle a schopnosti věci uskutečnovat. Zvýšená svoboda, otevřenosti a demokracie však předpokládá to, že rozsah kontroly těch, kteří mají výkonnou moc, bude snížená. To je neslučitelné s vládou a jejím šéfem, kteří v alarmujícím rozsahu rozhodují za zavřenými dveřmi.

Především je ale Norsko slabé, lhostejné, či neochotné na vypořádání se s mnoha stránkami politiky a pokřiveného chápání reality. Vzorce myšlení pachatele se snoubí se zásahem politiků do integrity Norska v podobě toho přerodu země v zemi zcela jinou, a to velice svižným tempem za tichého přehlížení drtivé většiny, která - ač jich třeba má dost - pokračuje v podpoře rovnostářských obrů, kteří udržují status quo, ale kromě toho také toho nedělají o mnoho více. Postavit tuto vládu před parlamentární soud může být prvním krokem. Jedna z opozičních stran tuto možnost již připustila, ale pravděpodobně to u té možnosti také zůstane. Prozatím někteří příbuzní zavražděných podali trestní oznámení na policii za to, že na to, aby Breivika zastavila, potřebovala příliš mnoho času.   

Mnozí Norové jsou jako spící medvědi, které není radno budit. Když už, tak se člověk nestačí divit, co se z toho vyklube. Nyní to byl Breivik, který je ze sladkého spánku vzbudil. Probudil je ale dostatečně? Budeme se někdy moci usmířit s vlastní zranitelností, ale také s pasivitou a zbabělostí, která odkládá nutné změny tak dlouho, až je pozdě? Intenzivním honem za nedosažitelným stavem bezpečnosti můžeme sebe zahnat do kouta, a s tím se může ve společnosti šířit více strachu, diagnózová „inflace“ a přemrštěná léčba problémů. Sháňka po dokonalé bezpečnosti je sama o sobě zdrojem bezpečnostních problémů. Jde o odbornou soudnost, znalosti, priority a preference metod a technologie. Co je pravdivé a platné a co je užitečné?