Mnozí opoziční politici si stěžovali na to, že nedostali odpověď na své otázky premiérovi. Podle šablon poradců se pomoci schopnosti přizpůsobovat se situaci a nacvičeným obratům ve stylu, který je Norům až moc dobře známý – rytmicky opakoval vše, co se zvládlo a co se daří, co dělal a co se bude dělat. Vyhýbal se přímým odpovědím, mlžil a manipulativně se snažil, jak pak zaznělo v komentářích "slizce a beze studu", vyklouznout. Poslouchat jeho nekonkrétní, na budoucnost málo zaměřený a nepoučený ústní projev jakožto řádní voliči v přímém přenosu bylo podle reakcí několika dotázaných něco neslýchané. Také první omluvu nějakého premiéra u nás. Nebylo to ale omluvou bezvýhradnou a snažil se tlačit zodpovědnost dolů v systému, svádět ji na úředníky, což prý patří k tomu nejpodlejšímu, co může někdo v natolik vážné situaci vůbec dělat.
Vláda se ze svých zbídačených pozic zakusuje do „vrcholů moci“ paradoxně ještě více. V očích (a spíše uších) četných diváků byl projev ministryně spravedlnosti působivou žádostí o odchod. Taková propagační rétorika po 22.7.2011 nemůže zachránit politickou kůži nikoho, byť statečně bojuje o přežití jako žížala na háčku.
Podle mnohých komentátorů v Norsku, jako např. redaktora deníku Dagsavisen Arneho Stranda, by bylo chybou, kdyby teď odstoupil. Jednak by to bylo politickou chybou, jednak v rozporu se zavedenými parlamentárními tradicemi po dobu více než 100 let. Vláda odstoupí, prohraje-li volby nebo vysloví-li parlamentní většina vládě nedůvěru. Nic z toho se zatím nestalo, to ale ještě neznamená, že se to stát nemůže. I když průzkumy veřejného mínění už delší dobu ukazují, že si národ přeje vystřídání vlády a aby byly volby nejlépe zítra, a získaly by nesocialistické strany většiny, je v parlamentu stále tzv. červenozelená většina.
Navzdory kritikům podle listu Aftenposten jasně převládá názor, že by to bylo scestné a zvrácené, pokud by případ teroristických útoků skončil premiérovým odstoupením, bereme-li v potaz to, že sociálně demokratická strana a její mládežnická odnož byly hlavními oběťmi útoků. To by vyvolávalo dojem, že premiéra trestáme více, než teroristu. Někteří přeživší v dokumentárním programu televizní stanice TV2 vykládali o tom, že nyní mají dojem, že svým způsobem vyhrál terorista.
Premiér během schůze řekl, že přebírá zodpovědnost za vše, co nefungovalo 22.7.2011, pokud jde o pohotovost. Jelikož většina toho, co mohlo dopadnout špatně, také špatně dopadlo, by Stoltenberg třeba nebyl tvrdě kritizován, kdyby odstoupil. Protože zůstane na svém místě a neběží od zodpovědnosti někam pryč, chce dát najevo, že přebírá celkovou zodpovědnost za vládnutí země. Kdyby odstoupil, nastal by politický chaos, jelikož nikdo z ostatních nesocialistických stran nechce s toho času 2. největší, někdy i největší, nesocialistickou stranou do vlády. Vládní krize je noční můrou opozice, tím posledním, o čem se těmto stranám nyní, rok před parlamentními volbami, zdá.
Vláda stojí před největší výzvou od války, aby probírala otázky kolem pohotovosti a bezpečnosti v Norsku. Takový úkol si vyžaduje širokou podporu v parlamentu. Odpoví-li opozice na nezvládnutí otázek, které nastolila Komise 22. července tím, že vládě vysloví nedůvěru, premiér Stoltenberg možná hodí flintu do žita a přenechá úkol vypořádat se s příčinami selhání opozici. Jen myšlenka takového dopadu projednání otázek v parlamentu ztlumila nadšení opozice se do vlády pouštět silou, které si přezrálé a naléhavé okolnosti vyžadují.
Je skutečně tím, co potřebujeme, zopakování pohromy z 22.7.2011, aby údajně zodpovědní pochopili, že pracovat na něčem není totéž, jako mít něco hotové? Potřebujeme vládu, která si nevykládá svoji výkonnou moc v tom smyslu, že bude o záležitostech přemýšlet, nýbrž takovou, která rozumí, že práce není odvedena dříve, než je úkol pochopen a proveden. Proč je tak složité ustanovit nějaké termíny, do kdy má být to či ono opatření zavedené? Málokdy jsme mohli vidět tak osudně, jak mohou být následky propasti mezi rétorikou a reálnou politikou. Teoretické chápání rizik a desítky let rozmísťování politických kamarádů do vedoucích pozic mělo svou cenu.
Podle několika příslušníků opozice poskytovala vláda parlamentu lživé informace při pokusech zahladit otřesné slabiny pohotovosti. Policie poskytovala veřejnosti zavádějící nepravdivé informace mj. ohledně reakční doby. Pomalu se hledá, kdo – jestli vůbec někdo – vlastně uváděl pravdu a nic, než pravdu. Tím se bude zabývat tzv. Kontrolní komise parlamentu. Kdyby případ těchto obludných rozměrů neměl poputovat do této komise, těžko pochopit proč tedy takovou komisi vůbec máme. Kdy se ale dočkáme opozice, která je si vědoma svých poslání a spíše vrtá do vlády, než to zajde příliš daleko, to soudě podle všeho zůstane hudbou hodně vzdálené budoucnosti.
Zatím se musíme uspokojit s planým pocitem bezpečnosti a omílanými obraty o manažerské kultuře, přitom ale málo o skutečných změnách. Nelze očekávat, že kultura odsouhlasování a přitakávání třeba u policie skončí. Selhání odhalená při dřívějších krizích a cvičeních také ukazovala selhání sahající až po úroveň ministra a spolupráci v rámci vlády o základní práci vedení jako dělbu práce, koordinaci a hlídání toho, že opatření skutečně budou uskutečněna.
Premiér se velice hlídá, aby nepodkopával důvěru vlády a důvěru k němu samotnému. Proto se nemůže omlouvat až moc hluboce. Musí vyjasnit, co ho vede k tomu, aby zůstal a neodstoupil. Náročné je to umění a téma snažného prošení o odpuštění dozrálo i u premiéra. Na druhou stranu měl čas, aby si to procvičil. Také od návrhů na opatření uběhl nějaký ten pátek. Ta opatření ale mohou ztroskotat také kvůli neochotě zpohodlněné policie, která ještě nedávno stávkovala, protože se mnoha jejím příslušníkům nechce být v práci a pohotovosti v nevhodné době za podle nich málo peněz. List Aftenposten přínesl zprávu o tom, že více než polovina norských policistů nemůže hlídkovat v ulicích, jelikož policisté nejsou k tomu dostatečně vycvičení. Premiérova omluva zanechala dojem, že sám se o zodpovědnost dělí s policií, jinými osobami a složkami do té míry, že sám vyvázne bez zvláštní zodpovědnosti, obdobně jako při tiskové konferenci při prezentaci zprávy Komise 22. července.
Nikdy nepodceňujte předvídatelnost hlouposti a její následnost.
