Jak řekl jeden z právníků zastupujících přeživší Morten Furuholmen: "Pokud nelze dospět k přijatelné pochybnosti poté, co dva z nejzkušenějších psychiatrů měli za to, že Breivik byl po útocích nepochybně psychopatem, pak já nechápu co by mělo stačit pro to, aby bylo možné dospět k přijatelné pochybnosti." Podle prohlášení státního zastupitelství se pohled na právní aspekty případu u soudců a prokurátorů shodují. Rozcházejí se ale v otázce, zda 1. psychiatrická zpráva, podle které je Breivik nepříčetný, vyvolá rozhodující pochybnosti. Státní zastupitelství uvádí, že rozsudek zdůrazňuje důležitost toho, že se důkladněji posvítilo na otázku příčetnosti. Toto vytvořilo podle názoru státního zastupitelství precedens, aby se v budoucnu prokurátoři poučili a také, aby byla probírána pravidla užívání znalců v trestních případech.
Chyby těch, kteří měli Norsko v ten den chránit, byly do velké míry pozoruhodně banální. Např. souhlasili místně znalí policisté z úcty k zásahovému týmu Delta s místem srazu zbytečně daleko od ostrůvku. Vyprávění o 22.7.2011 v Norsku ale začíná dřívěji. Je to vyprávění o dopředu hlášené katastrofě.
V Norsku jsme delší dobu odborníky na pokojný a morální životní styl: policie nesmí mít zbraně, celníci nesmí jezdit s majáky, pivo je večer mnohem dříve, než se obchody zavírají, zastíráno látkami, je zakázáno kupovat sex. Máme plno zákonů, které nás mají chránit před sebou. Přitom si do země ve velkém necháváme „dovážet“ lidi, o nichž nic nevíme, ti ale „na beton“ potřebují naši pomoc.
Tak co uděláme když někdo přijde a je mu ukradené, nakolik jsme pokojní a morální? To nás čapnou na švestkách a jediné rozumné je schovat se pod tím samým stromem. Z policie i armády se stali komunální pracovníci bez substance a integrity. Norsko je vydáváno napospas všem lidem s nekalými úmysly a za této situace se celníci soustřeďují na chytání těch, kteří vozí balení tabáku či pár lahví vína navíc. Policie dává přednost akcím, jež směřují proti největšímu zločineckému uskupení v Norsku – motoristům. To je jako vždy zcela bez rizika a hospodářsky výnosné.
Premiér země spolu se svými nejbližšími jako rodinná firma zemi řídí a obsazuje důležitá místa kamarády bez inzerce volných míst, poskytuje jim jiné výhody, jako zvýšení platů a zlaté padáky ve státních podnicích, o nichž si ostatní mohou nechat jen zdát. Je jasné, že je obtížné dát vyhazov někomu, s kým trávíte své volno. Jenže když se má řešit něco složitého, jako nyní, tak se to náramně hodí: jeden kryje druhého a odpoutává pozornost od nepříjemností. Jsou vůči sobě loajálnější, než vůči národu.
Mnoho voličů sotva ví ani se nezajímá o to, co se děje mimo obývák, jak beznadějně je tato země řízena a jak obrovské částky jsou vyhazovány na takové blbosti, z nichž by se vám ježily vlasy. Někteří tvrdí, že vláda trávila v posledních pár desetiletích více času na přípravu zlepšení podmínek nejrůznějším „obětem“, jimž mohou pomoci. Více jim jde o blaho zahraničních prostitutek a právo cizích žebráků, než naše bezpečnost. Záleží jim více na kriminalizaci kritiky Islámu a zavádění kodexů, aby se jeden bál říkat či psát pravdu. Takové věci je zaměstnává ohromně.
Norští politici si s radostí zahrávají s bezpečností třeba tím, jak byl zahraničním válečným zločincům, teroristům aj. umožněn pobyt v Norsku a nedávným zavedením „lidských práv“ v ústavě je změna rozhodnutí a vyhoštění téměř nemožná! Údajně by po návratu riskovali nelidské tresty ale co takhle bezpečnost a pocity jistoty norských občanů? Zločinci ze zahraničí zůstanou nebezpečím a přitom mají rozsáhlejší práva, než mají v Norsku původní obyvatelé.
22.7.2011 bylo Norsko zemí, která vedla válku (v Afghánistánu a Libyi) a zároveň státem, jenž světu dokázal neschopnost na domácím hřišti. V tomtéž státě jsou spoluobčanky znásilňovány státem financovanými azylovými podvodníky, kde se přečiny klidně mohou odehrávat pod ocasem symbolu státu – lva - hned za dveřmi parlamentu. Tento stát hostí a platí za důsledky volného pohybu osob v stále větších množstvích. Uděluje se jim nemalé veřejné prostředky, k lítosti snad všech mnohdy jen na to, aby tu páchali zločiny.
Něco je hodně moc špatného s vedením této země. V důsledku pořádně studené sprchy v podobě útoků se zeď zřítila na všechny ty, jež Breivikovi vzkazovali „Sbohem hlupáku“ apod. Přeživší a jejich příbuzní prohlásili, že tečku za obludnými přečiny nikdo a nic neudělá – musí s ním žít po zbytek života. Ale dokonce mezi nimi se najdou takoví, jimž je ho líto a mají ho za někoho, o koho se v životě nikdo nestaral a nezasáhl, jestli se začal pohybovat na šikmé ploše. Otázka příčetnosti pro mnohé stále visí ve vzduchu a takhle to bude, dokud případně Breivik opět neprojeví symptomy psychózy. Jak se píše v listu Dagbladet: byť bude těžké, aby někdo soudnictví přesvědčil, tak i Breivik má nárok na propuštění za předpokladu, že hrozba opakování závažných přečinů už netrvá. Pravděpodobně to ale bude teprve tehdy, až bude pachatel v pokročilém věku. V Norsku se ještě nestalo, aby vězeň zůstal ve věznici do konce života.
Nerozhodnost bude mít stále příznivé podmínky, aby bujela dále. Volba odstoupit je na premiéru, soud lidu je na budoucnosti.
