Tak malo stačilo. Jedno písmenko, více ne. Přesto případ snad „přistál“ způsobem, který byl méně bolestivým, než se dalo čekat. Někteří si budou připadat klidnější a pro dotyčné bude třeba méně náročné, když žal v průběhu nejbližších týdnů přejde od hromadného v soukromé truchlení. Budou méně v hledáčku médií. Je ale krajně naivní myslet si, že jsme s pachatelem „hotoví“. Norské soudnictví je zcela založené na myšlence rehabilitace a ne odplaty. Není divu, že třeba marná snaha rehabilitovat útočníka je chápána jako vyšší priorita naších úřadů, než rehabilitace národa.

Proč mu dopřávat tu pohodu, to pohodlí a v jistém smyslu tu svobodu ve věznici, které nedopřál obětem, z nichž se mnozí upěnlivě na svých kolenou dožadovali omilostnění? Až časem se třeba dozvíme, jestli s Breivikem ve věznici nakládají jako s mazánkem, což by bylo v příkrém rozporu s tím, co on sám zastává a pravděpodobně v nesouladu s tím, s kým vůbec je. Vždyť v tom druhu společnosti, ke které ve svých představách míří, pro nic takového prostor není. Naopak to může povzbudit mnoho dalších teroristů aj., aby se pustili do podobných řádění s vědomím, že v Norsku se jistě o jejich potřeby a přání postarají - a to po zbytek života bez ohledu na to, jak hrůzostrašné byly jejich činy.

V Norsku je závážnějším zločinem poslat chorobného člověka do věznice než odsoudit zdravého člověka k nucené léčbě. Říká se, že to byl nátlak sdělovacích prostředků, který vynutil tu podobu rozsudku, kterého jsme se dočkali. Proto se tu najdou ti, kteří považují tento rozsudek za rozsudek médií, nikoliv soudu. Také mezi nezávislými kritickými čtenáři a rozsudkem může být souvislost.

Pro některé to bylo bolestivější dozvědět se, že přečiny nebyly dílem šílence, nýbrž „jen“ nebezpečného muže, který dle slov soudců bude nebezpečným i poté, co uplyne oněch 21 let, ke kterým byl odsouzen. Pro některé extrémisty ale rozsudek může být potvrzením toho, že jejich postoje nejsou šílené. Překvapivé při sledování mnoha diskusí je i to, že tolika lidem nedošlo, že je možné být hodně duševně nemocný, aniž by někdo byl nepříčetným.

Mnoho Norů tajilo dech a doufalo co nejniterněji, aby byl pátek tím posledním dnem, kdy viděli Breivika, než ho „uzavřou a zahodí klíč“, jak někteři psávali a říkávali. Někteří pozorovali policejní vrtulník, který „doprovázel“ někoho, který jel domů prý naposledy. Jiní si posteskli nad tím, že se během soudních líčení hovoří tak komplikovaně, a ne na rovinu. Někteří měli chuť říct to, co by se podle nich říct nemělo: co jsem říkával? Jiní k události dne tady v Norsku mlčí: ne proto, že jim chybí myšlenky, nýbrž proto, že jim chybí váhy na zvážení svých slov.

Je soudní psychiatrie novými očitými svědky? Na poslouchání ok, ale ne dostatečně spolehliví? Snad je drtivý soud nad prací prvních dvou psychiatrů, kteří Breivika posuzovali pro ně horší, než je pro Breivika rozsudek. Soudní psychiatrie a policie jsou nuceny „vyjít na světlo“. To se možná časem ukáže jako hlavní poučení.

Je ale možné, že byť je pro mnoho lidí pohodlné, že Breivika mají za zodpovědného za 22. července, je to on, který tímto rozsudkem nejvíce získal? Nikdo ale nemůže žít jen z čerstvého vzduchu: Nyní zbývá vyléčit norské soudnictví z těch mnoha psychiatrických chorob, které ho trápí. Vypadá to, že skromnější, uzavřenější autoři 2. psychiatrické zprávy nebyli tak zruční a tudiž úspěšní při prosazování svého. Tím, že první dva psychiatři dospěli k tomu, že Breivikovo chování bylo po celou dobu tím samým, pootevřeli si dveře, aby byla jejich zpráva zneuznána. V tom soud viděl, co vlastně vypozorovali.

Sotva se konal soud, tak se společnost začala připravovat na to, že může přijít den, kdy bude Breivik opět mezi námi. Cokoliv jiného by bylo nemyslitelné. Alespoň v Norsku.