Zlí jazykové tvrdí, že naše skóre na barometru velkorysosti by asi nebyla velká. Chybí souvislost s tím, co mnozí tvrdí, že pozorují. Postrádají více sebezpytování a pokory. Mezi slovy jako velkorysost, tolerance a integrace, která byla během vzpomínkových akcí vyslovená nesčetněkrát, a skutečností, kterou mnozí vidí, zatímco se jiní dívají jiným směrem, je ohromný rozdíl.

Ano, je daleko od toho, co lidé říkávají za nás a tím, co skutečně děláme v konkrétních případech. Vysvětlení je jednoduché: Menšina Norů, spolu s vládou a většinou dalších politiků dovolila toto přistěhovalectví, umožňuje ho a živí a podporují ho dále, zatímco většina je proti (viz průzkumu norského listu Aftenposten z loňského roku). Když je někdo proti a nechce tyto lidi tady, pak se to jeví tak, že nechtějí s nimi mít co do činění, nebaví se s nimi, vyhýbá se jim, přehlíží je. Když o ně nestojí, je snad i lidské se tak chovat a vystupovat. Někdo jiný by snad na jejich místě dělal totéž.

Navzdory všem krásným slovům je situace zcela jiná. Existuje jiné Norsko, ke kterému se většina politiků a úřadů nechce znát. V obyvatelstvu se najde jiný výklad slova „sounáležitost“, než si toto slovo vykládají ti, kteří jsou naší zastupitelé. To se týká též norských velvyslanců po světě. Pro většinu lidí je její rodina nejdůležitější a, říká, že musí především brát ohled na svoji rodinu. Avšak zdaleka tomu není tak, že Norové mají pozornost, milosrdnost, uznání a péči soustředěnou jen na své vlastní lidi. V poměru k počtu obyvatel je v Norsku mimořádný počet lidí, kteří věnují do velké míry značné finanční prostředky, čas i úsilí na neplacenou dobrovolnou práci, a to také v rozvojových zemích, zejména v Africe. Přes daně se financují rozsáhlou, dlouhodobou a nákladnou pomoc cca. 60  chudým zemím po celém světě, často ale se spornými výsledky. Mnoho projektů se nedaří, peníze se rozfofrují na úplatky, platy a výdaje norskému personálu.  

I když jsme za ta léta s přistěhovalectvím znalostně prodělali velký skok, neodráží se to v diskusní kultuře, která je pokud možno ještě více narýsovávána, osekávána, kde funguje tvrdší cenzura a sebecenzura a kde schází dialog. V průběhu soudního jednání s Breivikem byla pozornost směřována spíše na psychologii, než na politiku. I to vedlo to tomu, že se společenská diskuse změnila méně, než mohla.  

V první fázi po útocích se mnoho Norů snažilo vyrovnat se skutečností a zážitky. Pak přišla druhá fáze, kdy byl diskutován Breivikův duševní stav. Ale nastane čas, kdy musíme přestoupit do třetí fáze, a možná jsme tam už dospěli. Prázdno veřejné diskuse je způsobeno scházející debatou o Breivikových názorech a stanoviskách. Je politickou shodou, sice tichou, ale přece, že se o politické stránce nemá mluvit. Možná z obav z rozdělení národa a otevření nových konfliktních dělících čar mezi lidmi. Politická pospolitost a jednota je stejně sebeklamem a iluzí. Teror byl politicky motivován.

Kdyby se toto stalo téměř kdekoliv jinde na světě, stěží by bylo možné ignorovat něco, co je zjevné. Koneckonců šlo o pumu ve vládní čtvrti a masakr na dětském táboře, který byl zároveň politickým shromážděním. Je jasným rozdílem mezi zastáváním názorů, které mohou být jinými chápány jako extrémistické a zastávání se extrémistických činů a násilí. Norsko je široký pojem, a dělítka najdeme jak mezi Nory a přistěhovalci, tak mezi lidmi žíjícími ve větších a menších městech a na venkově, dokonce záleží na tom, kde ve městě kdo žije. Oslo vypadá, jako kdyby to nebylo Norsko, lidé se tam vesměs mohou zdát být otevřenější, než jinde v Norsku, jakmile se ale začnete trochu v tom šťourat, tak poznáte, že není to až tak pravda. Tichá voda břehy mele. Kdyby ale byl pachatel muslim, pravděpodobně by všechny tyto rozdíly „vykvetly“ naplno. Norsko by se možná rázem stalo jinou zemí, a už by bylo neudržitelné potírat ty názory a myšlenkové proudy, které by si vynutily cestu ven.

V té míře, v jaké se v Norsku oficiálně diskutuje přistěhovalectví, jako kdyby musela zahrnovat začleňování do společnosti. Pro příliš mnoho lidí se přistěhovalectvím stalo synonymem integrace. Je to příklad šikovně zavedených rétorických opatření, která mají odpůrce neutralizovat a tak zneškodnit. Když se mapa neshoduje s terénem, kladou se frustrované otázky. Mapy jsou užitečné, ale pokytnou špatnou pomoc pro orientaci, pokud někdo nezvedne pohled, aby se podíval na terén.

Podobně jako psychiatři, kteří zkoumali Breivika, nedbají mnozí z norských politiků, byrokratů a aktivistů souvislostí ve společnosti a pouze se dívají na předem definovaná kritéria „diagnózy“, když národ analyzují. Nelze odtrhnout diagnózy od pochopení. Je třeba se i nadále, v r. 2012, ptát, proč, a to častěji, než tomu bylo doposud. Zužování pohledu je pro Norsko dost zhoubné.

Je ten, kdo se může vyjadřovat svobodně, se může vyjadřovat pravdivě. Pokud veřejné diskuse nejsou schopné stavět mosty mezi tím, co se říká nad zahradním grilem a tím, co je chápáno jako příjatelné názory a způsoby vyjadřování se veřejně, je snadno ztratit zájem. Pokud bude propast příliš velká mezi tím, co obyčejní lidé chápou jako fakta a tím, co je z „oficiálních“ míst odmítáno jako „předsudky“, děje se něco nebezpečného.