Schizofrenie, psychózy, poruchy a syndromy. Co mu je? Jen stěží může trpět tím vším najednou? Tolik jsme pochopili. Je mu vůbec něco? Možná je prostě jen zlý? Toto dohadování je trápení. Jedná o se o to, zda je Behring Breivik také obět’. Obět’ vlastní genetiky, špatného dětství, špatných lidí, se kterými byl v kontaktu na internetu, nebo možná všech tří dohromady. Jiní zase chtějí přeskočit veškeré žvásty o duševním stavu a konstatovat, že chlapík je odlištěný odpad, zamknout vězeňské dveře a zapomenout na něj.
Někteří se domnívají, že za několik týdnů zmizí z očí veřejnosti navždy, a s ním taktéž možnost ptát se, pozorovat a snažit se pochopit. Ohledy na ochranu osob způsobuje, že je toho hodně, o čem se nedozvíme. Např. psychiatrické zprávy existují jen v cenzurovaných verzích. U soudu bylo vše obrácené, oproti tomu, jak to bývá: Obžalovaný bojuje za trest, obžaloba obhajuje a obhajoba obžaluje. Bude těžké v záměru příjmout rozsudek, podle kterého je Breivik nepříčetný. Jak se budeme na soudní jednání dívat v budoucnu? Budeme z toho mít dobrý pocít, když se zpětně poohlédneme na to, jak jsme to řešili?
Možná to byla jenom řada „nešťastných příhod, které zplodily “nestvůru” Behringa Breivika. Např. komentátor Kristopher Schau tvrdí v listu Morgenbladet, že pachatelova verze sebe samého neexistuje, že se sám vynalezl před počítačem, a že člověk za přečiny je tak pryč, což činí úkol Breivika zkoumat z morálního hlediska o dost jednodušší.
Je zapotřebí více, než sladkých gest jako společně zpívat Dětí duhy. Musíme spolu také mluvit o tom, co pálí, k čemu se zatím nikdo neměl, a problémy řešit. Nic není běžnější, než využívat namyšlenou morální povýšenost k tomu, aby jeden druhého pošlapával. Lacině se tak pokouší získat fiktivní náskok. Svou nenapadnutelnou vírou ale mohou oklamávat nejen jiné lidi – voliče i politické protivníky -, ale i sebe. Zbabělost je kamuflována jako politická korektnost.
Breivik je v lecčemž souhrnem, neřku-li společným jmenovatelem, nálad, které lze v Norsku sledovat cca. tři desítky let, rovnoběžně s negativními zprávmi o přistěhovalcích a jejich nepřehlédnutelnou přítomností i v nejzapadlejších osadách. V červnu 2012 přišly výsledky šetření norského statistického úřadu o tom, že přistěhovalectví je jako pyramidová hra: ze začátku vyhráno, později prohráno. I vysoce vzdělaní přistěhovalci, kteří si v Norsku najdou práci hned, jsou ztrátoví. Důvod: Když se jim narodí dětí a stárnou, začíná počítadlo výdajů z peněz daňovaných poplatníků běžet.
Spolu se sklonem k samotě (v Norsku téměř národním rysem) to jsou snad dvě důležité složky ve výbušné skladbě, která zplodila atentátníka. Mezi prvními slovy premiéra po útocích byla výzva k udavačství proti kritice proti přistěhovalectví a k oznamování “nepohodlných” názorů redakcím a “štvaní” policii, aby postoje a názory byly hromadně “zabíjeny” protinázory a protipostoji, které mají znemožnit, aby se někdo mohl schovávat se svými nekorektními názory a postoji a aby byla potírána často anonymní kritika. Jenže ti, kteří píší anonymně, mají k tomu své důvody, koneckonců není se čemu divit, když se konají takové hony na čarodějnice, ke kterým vyzývá i premiér a jiné politické špičky. Vidění světa je ale různé, a ne každý vnímá zemi jako tutéž idylku jako ti, kteří si nárokují monopol a hegemonii ve vidění své vlasti takto.
Zatím to zůstalo spíše u “klávesnicových válečníků”. Kdo by se měl poučit, že se ted’ v mnoha ohledech máme hůře, ne lépe, než dříve, jsou podle nich politici a jiní, kteří Norsko vidí přes růžové brýle. Našli si své způsoby, jak kritiku přehlušovat. Breivikova nenávist a rozčílení je manifestací a odpovědí na širší nálady společnosti, které se jen množí. Na Nory vynucený multikulturalismus to vše vyhrotí, a vyhlídky dobré nejsou. Něčeho jiného se možná nikdy nedočkáme, budou-li lidé i nadále volit jistoty a předpovídatelnost. Možná je už pozdě, tolik nás uvrtali do něčeho, čeho asi nikdo nevidí konec.
Když se slova setkají se skutečností, často narazí. O Breivikovi se říkává, že žil v bublině. O většině norských politiků by mnozí Norové mohli povídat, že v podobné bublině žijí také. Norsko je zemí nezvyklé palety přírodních i jiných krás. Kdo v Norsku byl, mohl se o tom přesvědčit na vlastní oči. Taktéž o potřebě za tuto zemi bojovat. Otázkou zůstává, jakými prostředky. Norům opravdu záleží, snad více než mnoha jiným národům, na své zemi a milují ji v dnešním globalizovaném světě možná až anachronicky moc. Proto je to pro ně tas strašně moc klíčovou otázkou, komu a v jakém stavu ji předají dalším generacím.
