Politické a ideologické využívání událostí začalo ještě dříve, než bylo jasné, kdo byl pachatel. Na kolektivních, sentimentálních citových reakcích je něco velmi dojemného, zároveň ale něco, z čeho se mnoha lidem dělá nevolno. Jako kdyby se ono pokoušelo přimět to, co je nepříjemné, k tomu, aby zmizelo za obrovským balónem ve tvaru srdce. Lidé, aniž si o tom dělají nějaké hlubší reflekce, zpívají hromadně spolu s jinými, přitom se mezi veršemi cítí stísněně.

Rozhněvanost není pryč a vyplouvá na povrch, když máme vůdcovské osobnosti, které nechápou nebo nevidí rozsah strachu důsledků globalizace u obyčejných lidí, což je trvale přítomné v diskusích. Ale diskuse probíhají většinou jen mezi lidmi, kteří souhlasí se sebou navzájem, ale odporující, vstoupí-li vůbec, zažívají většinou šikanu, jsou házeni do jednoho pytle s rasisty a sobci a vůbec jsou stigmatizováni. Zbytky, které přežily, jsou do velké míry přemístěny z denního světla veřejnosti do chráněnějších prostor elektroniky, kde ale také nelze dostatečně dobře politicky diskutovat.

Dost se mluvilo o extremismu. To, co je tím mezi řádky řečeno, je, že být sociálním demokratem je také extrémním stanoviskem. Hájit lidská práva a sociální stát se vším, co to obnáší za práva a povinnosti, je cokoliv jiného, než něco triviálního. Kdyby si politici, kteří se nazývají sociálními demokraty (a nejen oni), uvědomili, nakolik jsou vzácné nejdůležitější sociálnědemokratické hodnoty, pořádně by se zalekli. I když jak norská sociálnědemokratická Dělnická strana, tak Socialistická levicová strana jsou v současnosti vládnoucími stranami v Norsku, jsou jejich hodnoty utopickými, a to jak historicky, tak mezinárodně. To, co je na nich křehké a okrajové, to z nich dělá něco, co je zajímavé a co stojí za to hájit.

Kdy ten balón ve tvaru srdce, který brání tolika lidem ve výhledu, praskne? Kdy ho někdo propíchne? Říká se, že nic neroste do nebe. Nebo snad ano? Popularita krásných slov stoupá u části obyvatelstva do nebeských výšin. Veškeré politické myšlení je normativní a tudíž utopické. Není myslitelné, aby norma někdy se skutečností splynula, aby byla utopie přítomná. To si prostě nezle představit. Nejlepším ze všech světů nemůže být tím, který vnímáme tady a teď. Proč by také byl? A není ani za rohem. Naděje těch, kteří schovávají Nory a Norsko za tím balónem, je spojená s utopií, kterou nelze uskutečnit. Zajistili sobě a příznivcům a zároveň vnucovali nepříznivcům to, abychom brali utopii jako fakt – a tak zmizela naděje.

Hodnoty, které si sociální demokracie nárokuje, se stanou triviálními až tehdy, jakmile budou chápány jako obhajoba už existujícího řádu. Průvody růží a zpívání Dětí duhy mohou někteří zažívat jako citové rozmazání rozdílů mezi utopií a skutečností. Proto to nemusí být jen dojemné, ale také stísňující.

Změnila se snad po teroristických útocích společenská diskuse? Je pořád daleko, daleko více těch, kteří se politicky neangažují a tito lidé proto reprezentují to jiné, pravé Norsko, nikoliv ten lesklý obrázek, který nám někdo seshora vnucuje. Kdo naplní ta velká slova obsahem? Politické zneužívání událostí k umlčení odpůrců provozovali podle Hege Storhaugové, mluvčí Human Rights Service v Norsku, zejména levicoví aktivisté. Problémy spojené s přistěhovalectvím jsou reálné. Byly u nás 22.7.2011 a byly tam stále také loni 23.7. Je nezbytně nutné je vyřešit.

Nejde jen o fakta, ale také o to, že lidé snad právem mají z přistěhovalectví a změn, které přináší, zločinnosti a pošlapávání důležitých hodnot strach, dále jde o vnímání a chápání většiny, které se musí respektovat. Jestli si většina myslí, že se sem nastěhovalo už příliš přistěhovalců obecně nebo konkrétně třeba příliš mnoho Poláků, Somálců či Švédů (tyto patří k nejrychleji rostoucím skupinám přistěhovalců v Norsku), mělo by se to respektovat. Slova jako „hateful“ jsou používána nejčastěji. Mnozi si dělali marné naděje, když věřili, že taková slova budou využívána méně často po událostech, kdy jsme doopravdy mohli vidět, co je to nenávist.

Mnozi si cítí marginalizováni v soutěži s přistěhovalci, nebo že se jim nedostává to, co si myslí, že si zaslouží, na co mají nárok. Je třeba vidět souvislost mezi 700000 Nory na podpoře a skepsí až nenávistí, která je přítomná v hloubi duše norského národa. Mnozí se cítí zapomenutí a přehlížení, což zase a opět vytváří nové oběti. Potlačování pravdy se proto nemusí politicky a společensky vyplatit.

Možná je to tak, že většinoví pasivní odpůrci stávajícího stavu a v tom zahrnuté např. přistěhovalecké politiky jsou stále pasivnější a menšinoví aktivní aktivnější? Zahrnovat ty, kteří jsou v opozici třeba vůči přistěhovalecké politice, nebude možné, pokud jsme vedení tak rovnostářsky a dokud nebude uznáno, že přistěhovalci nejsou nutně součástí našeho já, nýbrž mimo to, co definujeme jako pospolitost. Nemusí to být v negativním slova smyslu a už vůbec ne rasistické – prostě uznat jinakost a přestat je brát, jako kdyby byli bezpodmínečně „z nás“. Norská pospolitost je podle definic řady Norů užší, než se mnoha politikům zdá.